Nejtajemnější kniha světa není dodnes rozluštěna. Podívejte se, proč se to možná nikdy nepovede

Navzdory četným pokusům o rozluštění textu zůstává pravý význam a účel Voynichova rukopisu neznámý a kniha je všeobecně považována za jednu z největších nevyřešených záhad ve světě kryptografie.

Rukopis objevil polsko-litevský sběratel a lovec artefaktů Wilfrid M. Voynich v roce 1912 v jedné jezuitské knihovně v severní Itálii a předpokládá se, že pochází z Evropy. Tvoří ho 240 stran telecího pergamenu psaných zleva doprava, přičemž text doprovází mnoho ilustrací, map a diagramů. Rozměry rukopisu jsou 23,5 x 16,2 x 5 cm a jeho obsah nedává smysl – text je totiž psán neznámým písmem, které někteří označují za druh šifry, a jeho význam se dosud nikomu nepodařilo spolehlivě rozluštit.

O skutečném významu a účelu Voynichova rukopisu vzniklo v průběhu let mnoho teorií. Někteří badatelé se domnívají, že by rukopis mohl být tajným vědeckým nebo lékařským textem, podle jiných jde jednoduše o podvod. Jak uvádí dokument Utajené příběhy českých dějin, který můžete vidět v úterý večer na Prima ZOOM, v roce 2009 se podařilo pomocí radiokarbonové metody datovat vznik rukopisu mezi roky 1405–1438, tedy do doby působení Mistra Jana Husa nebo Johanky z Arku.

Mohlo by vás také zajímat: Vyzkoušejte si překladač hieroglyfů. Vděčíme za něj tvůrcům hry ze starověkého Egypta

Majitelé rukopisu

Badatelé se domnívají, že rukopis měl původně 272 stran a je otázkou, co bylo obsahem chybějících desítek stran a proč byly odstraněny. Nebo jen zmizely v průběhu věků, kdy rukopis často měnil majitele?

Prvním vlastníkem rukopisu měl být alchymista Georgius Barschius, který žil v letech 1585–1662 mimo jiné i v Praze. I proto se část badatelů domnívá, že Voynichův rukopis vznikl na území Čech. Barschius měl pro něj nečitelný rukopis ve své knihovně už několik let, když se doslechl o jezuitském polyhistorovi Athanasiu Kircherovi, který mimo jiné vypracoval slovník koptštiny a údajně rozluštil i egyptské hieroglyfy.

Barschius napsal v roce 1639 Kircherovi dopis do jezuitské Římské koleje, který se stal zároveň první doloženou zmínkou o existenci Voynichova rukopisu. Jeho vlastník přiložil k dopisu ukázky z rukopisu a vkládal do korespondence se vzdělaným jezuitou velké naděje. Domníval se, že Voynichův rukopis je ukázkou „Egyptských věd“, pokud se ale dočkal jakékoliv reakce, neexistují o tom historické záznamy.

Když Barschius zemřel, získal Voynichův rukopis profesor Karlovy univerzity Jan Marcus Marci (1596–1667). Ani tento renesanční lékař, fyzik a matematik, stoupenec Galiea Galileiho a jeden z posledních českých polyhistorů si s rozluštěním rukopisu neporadil. I on se obrátil na jezuitu Kirchera a tentokrát mu zaslal celý rukopis. O osudu Kircherova případného bádání nad záhadným textem není nic známo, zato víme, že rukopis skončil v papežské knihovně.

Dokument na 200 let zmizel z historické paměti, aby se znovu objevil v roce 1886, kdy jej jezuité vykoupili ze soukromé knihovny belgického kněze Petera Jana Beckxe. Jeho dalším majitelem se v roce 1912 stal právě Wilfrid M. Voynich, podle nějž je dokument pojmenován. V současné době rukopis vlastní americká Yaleova univerzita – vzácné dílo je fyzicky umístěno v trezoru tamní Beineckeovy knihovny, ta ale zpřístupnila jeho digitální verzi, kterou si můžete v klidu prolistovat na internetu.

Přečtěte si také: Moment, kdy se otevřel vchod do pekla. Uhelné doly v Centralii budou hořet 250 let

Fascinující ilustrace

Jedním z nejpodivnějších aspektů Voynichova rukopisu jsou jeho ilustrace. Zobrazují neobvyklé rostliny, astrologické symboly a nahé ženy koupající se v bazénech a nepodobají se ničemu, co známe z jiných rukopisů z téže doby. Na některých ilustracích jsou zobrazeny ženy se sítí trubek a trubiček, které by podle některých badatelů mohly představovat jakýsi alchymistický nebo lékařský diagram. Ilustrace jsou přitom nádherně ztvárněné a provokují představivost lidí po celém světě.

Podle ilustrací se rukopis dělí na několik částí. Jednou z nich je zřejmě herbář rostlin, z nich některé se dokonce podařilo rozpoznat, jiné jsou ale záhadou. Astronomické a astrologické části dominují diagramy a symboly tradičního zvěrokruhu. Zřejmě nejpodivnější část knihy provázejí zobrazení nahých žen koupajících se v kádích naplněných podivnou tekutinou, z nichž některé jsou propojené sítí trubek. Badatelé se domnívají, že je zde souvislost s medicínou, přičemž je zajímavé, že se v celém rukopisu nevyskytuje jediný muž.

Další části rukopisu pak tvoří kosmologické náčrty a zeměpisné útvary jako jsou třeba sopky, ale také zobrazení částí rostlin a ingrediencí jež jsou zřejmě součástí farmakologických receptů. Badatelé tak usuzují podle toho, že je zde text rozčleněn na kratší odstavce, jakési popisy nebo popisky.

Tajemný jazyk

V posledních letech se badatelé soustředili na analýzu rukopisu pomocí nových vědeckých postupů. Do hry vstoupila počítačová technika, která analyzovala četnost symbolů a slov v rukopise v naději, že se tak objeví skryté vzorce, jež by mohly poskytnout vodítka o významu textu. Další badatelé použili spektroskopickou analýzu ke zkoumání inkoustu a pergamenu, aby zjistili, z jakých materiálů a jakými technikami byl rukopis vytvořen.

Neznámé písmo obsahuje 20–30 znaků a interpunkci. Vědci v knize napočítali kolem 35 000 slov s průměrnou délkou odpovídající například latině nebo angličtině. Krátkých slov, což jsou typicky spojky nebo předložky, je v textu minimum. Lingvisté, kteří se snažili rozluštit jazyk, jímž je Voynichův rukopis napsaný, upozornili na určité gramatické zákonitosti, jež se v textu objevují. Snaha odhalit jazyk rukopisu vedla v minulosti k mnoha nepotvrzeným teoriím včetně aztéčtiny (nahuatl), vizuálně zakódované hebrejštiny nebo mandžuštiny.

Autorství Voynichova rukopisu se přičítalo kdekomu od Leonarda da Vinciho, Rogera Bacona, Edwarda Kellyho nebo důvěrníka Lucemburků Angela z Florencie, případně měl text vzniknout v pozdním středověku v Asii. Kvůli dataci pomocí radiokarbonové metody ale mnozí z nich z hledáčku badatelů vypadli.

Česká stopa

Do objasňování záhadného artefaktu, který zřejmě krátce vlastnil i císař Rudolf II., promluvili i Češi. Konkrétně amatérská badatelka Irena Hanzíková z Nové Paky uvádí, že přeložila už třetinu Voynichova rukopisu a podle ní jde o osobní poznámky moravského šlechtice a tridentského biskupa Jiřího III. z Lichtenštejna (1383–1419) psané staročeštinou s použitím unikátní abecedy. Obsahem měla být jakási kniha života popisující biskupovu cestu k Bohu. Přestože Hanzíková v roce 2016 oznámila, že vydá publikaci, která vnese do obsahu Voynichova rukopisu světlo, stále ještě v luštění obsahu pokračuje.

Naposledy rozluštění Voynichova rukopisu ohlásil v květnu 2019 jazykovědec z Bristolské univerzity Gerard Cheshire. Ve své studii publikované v odborném časopise Romance Studies tvrdí, že rukopis je napsán takzvanou protorománštinou, tedy víceméně hypotetickým jazykem odvozeným z latiny, z nějž se měly vyvinout dnešní románské jazyky.

Problémem ale je, že protorománština, která nemá žádnou písemnou podobu (nebo se alespoň nic nedochovalo), zmizela někdy v 8. století a je dost nepravděpodobné, že by tímto jazykem někdo psal o 700 let později. Cheshire také nezveřejnil překlad rukopisu, ale předložil pouze svůj návod, jak ho číst. Podle vlastních slov došel k řešení šifry kombinací důvtipu a laterálního myšlení.

Protože ale žádný z navržených způsobů čtení Voynichova rukopisu dosud nebyl uznán za výchozí, zůstává pátrání po obsahu středověkého dokumentu kryptografickou výzvou i v době výkonné počítačové techniky a umělé inteligence.

ZDROJ: Knowable Magazine

Sledujte Utajené příběhy českých dějin právě teď: