Voynichův rukopis je nejzáhadnější knihou světa. Do jeho luštění se můžete pustit i vy

Záhadný text z 15. století sepsaný neznámým nebo zašifrovaným jazykem, plný podivných vyobrazení rostlin a nahých žen koupajících se ve vanách spojených potrubím, astronomických symbolů, nákresů a map už potrápil několik generací vědců, kryptologů a lingvistů.

Největší záhady historie: Bermudský trojúhelník, Tunguzská událost, Ďatlovova výprava, Atlantida, Mary Celeste

Rukopis zakoupil od jezuitů v Itálii v roce 1912 polsko-litevský sběratel a lovec artefaktů Wilfred M. Voynich a v současné době ho vlastní americká Yaleova univerzita. Kniha o 240 stranách (původně jich mohlo být 272) je fyzicky v trezoru tamní Beineckeovy knihovny, ta ale zpřístupnila jeho digitální verzi, kterou si tak můžete v klidu prolistovat. A třeba se sami pokusit o rozluštění rukopisu.

Autorství Voynichova rukopisu se přičítalo kdekomu od Leonarda da Vinciho, Rogera Bacona nebo důvěrníka Lucemburků Angela z Florencie, případně měl text vzniknout v pozdním středověku v Asii. Pokud jde o jazyk dokumentu, mluví se o aztéčtině (nahuatl), vizuálně zakódované hebrejštině nebo mandžuštině.

V roce 2009 se podařilo pomocí radiokarboné metody datovat vznik rukopisu mezi roky 1405 až 1438, díky čemuž někteří z předpokládaných autorů vypadli ze hry.

Je to protorománština, nebo stará čeština?

O rozluštění jazyka rukopisu o rozměrech 23,5 x 16,2 x 5 cm se pokoušely desítky nadšenců i odborníků. Naposledy rozluštění Voynichova rukopisu ohlásil v květnu 2019 jazykovědec z Bristolské univerzity Gerard Cheshire. Ve své studii publikované v odborném časopise Romance Studies tvrdí, že je rukopis napsán takzvanou protorománštinou, tedy víceméně hypotetickým jazykem odvozeným z latiny, z nějž se měly vyvinout dnešní románské jazyky.

Problémem ale je, že protorománština, která nemá žádnou písemnou podobu (nebo se alespoň nic nedochovalo), zmizela někdy v 8. století a je dost nepravděpodobné, že by tímto jazykem někdo psal o 700 let později. Cheshire také nezveřejnil překlad rukopisu, ale předložil pouze svůj návod, jak ho číst. Podle vlastních slov došel k řešení šifry kombinací důvtipu a laterálního myšlení.

Do objasňování záhadného artefaktu, který krátce vlastnil i císař Rudolf II., promluvili také Češi. Konkrétně amatérská badatelka Irena Hanzíková z Nové Paky uvádí, že přeložila už třetinu Voynichova rukopisu. Podle ní jde o osobní poznámky moravského šlechtice a tridentského biskupa Jiřího III. z Lichtenštejna (1383–1419) psané staročeštinou s použitím unikátní abecedy.

Text má být šifrován po částech a šifra se neustále mění. Podle Hanzíkové biskup zachycuje různé fáze svého života a popisuje své souznění s bohem. Podivné rostliny pak jsou vyjádřením toho, jak se biskup v danou dobu cítil. Ani česká luštitelka ale souvislý překlad nezveřejnila, uvádí jen krátké citace z některých vybraných stránek.

Další pokus o rozluštění záhady Voynichova rukopisu ohlásila na podzim 2019 Fakulta informatiky a elektrotechniky VŠB-TU Ostrava. Chce pomocí počítačového rozboru četnosti výskytu slov a znaků v tajemném textu vytipovat důležité „pojmy“ často používané autorem. I to je ale jen dílčí postup, který má stále k přečtení textu Voynichova rukopisu daleko.

Co je podstatou knihy, proč vznikla a kdo je jejím skutečným autorem, tak nadále zůstává nevyřešeným tajemstvím.