Zlatá horečka zabila přes 100 000 lidí. Jak se zlatokopům tehdy žilo?

Když se staví mlýn, blýská se zlato

Zlatá horečka je dodnes synonym pro drsné, ale romantické příběhy mužů, již se hnali za vidinou bohatství a lepšího života. Světu přinesla nespočet legend a těžko uvěřitelných příběhů plných dobrodružství. Realita však neměla s romantikou vůbec nic společného. Jen těžko si dnes umíme představit, jaké to tenkrát doopravdy bylo.

Na začátku příběhu kalifornské zlaté horečky stojí dva muži – švýcarský emigrant John Sutter a tesař James W. Marshall. Na Johna Suttera pamatuje historie jako na muže odvážného s pevnými životními postoji a zásadami. Když v roce 1839 založil v horách Sierra Nevada farmářskou osadu New Helvetia (Nové Švýcarsko), snil o Kalifornii, jejíž úspěch bude založen na poctivé farmářské práci. Noví osadníci a později i zlatokopové začali nové osadě říkat Sutter´s Fort, zatímco mezi původními indiánskými obyvateli se vžil název Colona.

Zkušeného tesaře Jamese W. Marshalla si Sutter v lednu 1848 najal na stavbu mlýna. Ani jeden z těchto mužů nemohl tušit, že jejich plán zlepšit životní podmínky v osadě bude stát na konci jejich snu o Novém Švýcarsku a společenství pracovitých a poctivých lidí. V průběhu stavby mlýna Marshall zjistil, že přítok vody je pro provoz mlýna nedostatečný a rozhodl se proto prohloubit koryto řeky Sacramento. Svůj nález prvních zlatých valounů později popsal takto: „Uviděl jsem na dně dva kusy lesklého kovu. Zvedl jsem je a prohlížel zblízka. O minerálech něco vím, takže mi bylo hned jasné, co jsou ty lesklé a těžké hroudy zač. Nemusel jsem ani hledat dlouho a měl jsem celkem čtyři nebo pět kusů…“

Johnu Sutterovi bylo od samého počátku jasné, že pokud má uskutečnit svůj cíl a vybudovat farmářskou osadu, musí tento nález udržet v tajnosti. Zlí jazykové tvrdí, že za rozšířením informace o nálezu zlata může alkohol, který některému z osadníků rozvázal jazyk. Ať už to bylo jakkoliv, novina se donesla rychlostí blesku až do San Francisca k obchodníkovi a vydavateli Samuelu Brannanovi. Byl to právě on, kdo se postaral o masivní rozšíření této zprávy.

Netrvalo dlouho a ze Sutter´s Fordu se stalo zlatokopecké doupě se vším všudy. V létě 1848 tu stálo více než 300 chatrčí a další rychle přibývaly. Korunu všemu nasadil jedenáctý prezident USA James Polk, který nález zlata potvrdil ve svém výročním poselství 5. prosince roku 1848. Do té doby postihovalo „zlaté šílenství“ jen muže a ženy, kteří v té době žili na území USA. Poselství Jamese Polka odstartovalo doslova celosvětové šílenství. Za vše hovoří jednoduchá statistická čísla vypovídající o počtu obyvatele Kalifornie. Zatímco v roce 1848 zde žilo asi 14 000 neindiánských obyvatel, tak v roce 1852 to už 223 000 osob. Během následujících let přivedla touha po zlatě do Kalifornie asi 300 000 dobrodruhů doslova z celého světa.

Těžký je život zlatokopa

Můžeme považovat za ironii osudu, že i když se nakonec jak John Sutter, tak i James Marshall snažili využít svého nálezu ke svému obohacení, neměli velký úspěch. Převálcovali je jiní a oba zemřeli v chudobě. Později se ukázalo, že zlatá žíla, kterou James Marshall při stavbě mlýnského náhonu objevil, měřila úctyhodných 120 mil, což je více než 193 km.

Podle odhadů United States Geological Survey se tu během několika prvních let vytěžilo kolem 370 tun zlata. Pokud bychom chtěli toto množství zlata prodat v dnešní době, utržili bychom za něj přibližně 16 miliard amerických dolarů.

Jak ale vypadal život ve zdejší zlatokopecké komunitě? Rozhodně to nebyla procházka růžovým sadem. Hygienické podmínky pohledem dnešní doby byly žalostné nebo spíš žádné. Více než měsíc pracovali muži v jednom oblečení a myli se jen málokdy. Zoufalé hygienické podmínky přitahovaly velké a agresivní krysy. Jedinou ochranu proti nim poskytovali hadi a divoké kočky, které si zlatokopové přes den zavírali do svých stanů. Šířily se nakažlivé nemoci a lidé umírali ve velkém. Hroby nikdo nekopal. Co kdyby náhodou našli zlatou žílu? O mrtvé se s přehledem postarali mrchožrouti.

Ani původní indiánské obyvatelstvo zlatou horečkou nic pozitivního nezískalo. Podle odhadů přišlo v letech 1848–1868 v důsledku velké migrace zlatokopů o život více než 100 000 domorodců.

Ze San Francisca se během krátké doby stalo velkoměsto, v němž byly budovány školy, kostely a započala stavba železnice. Americký historik Theodore H. Hittell (1830–1917) popsal masivní pohyb obyvatelstva v době kalifornské zlaté horečky jako „největší pohyb obyvatelstva od časů křížových výprav“.

Zdroj: Encyclopedia Britannica