Před 233 lety byla ohlášena vzpoura na Bounty. Proč se tak proslavila?

Vzpoura v Královském námořnictvu

Během osmnáctého století se typická vzpoura v britském Královském námořnictvu (Royal Navy) týkala především námořníků, kteří jednoduše přestali poslouchat určité rozkazy. Bouřlivé revolty se nejčastěji odehrávaly v době, kdy byla loď zakotvena bezpečně v přístavu. Se špetkou nadsázky lze říct, že námořní vzpoura byla vlastně ekvivalentem dnešní pracovní stávky. A ačkoliv měla obecná námořní zvyklost podobné chování trestat smrtí, častokrát došlo na smírčí řešení a neposlušné krky byly ušetřeny. Vzpoura na lodi Bounty se však od všech ostatních neobvykle liší. Nespokojená posádka si totiž před samotným vypuknutím nekladla žádné požadavky, neboť hlavní roli hrála přitažlivost k tahitskému životnímu stylu a tamním ženám.

Experimentální mise

Loď Jejího Veličenstva HMS Bounty začala svoji slavnou námořní kariéru v roce 1784 poblíž anglického města Hull. O několik let později byla zakoupena a opravena Královským námořnictvem za 2 600 liber. Tato trojstěžňová loď představovala relativně malou plachetnici o výtlaku 215 tun a délce 27,7 metrů. Oproti jiným lodím nebyla ani nijak dobře vyzbrojena. Její palubu zdobila čtveřice standardních děl a desítka menších otočných děl. Hlavním údělem Bounty byla experimentální mise, během níž měla posádka vycestovat na Tahiti, získat rostliny chlebovníku a tyto pak přepravit na ostrovy v Karibiku. Právě tam se měly rostliny chlebovníků při troše štěstí stát levnějším zdrojem potravy pro tvrdě pracující otroky. Před vyplutím pocítila Bounty extravagantní předělávku: velkou kajutu obtěžkaly květináče a na horní palubě si hověly speciální rošty.

Kurz Tahiti

Dne 23. prosince 1787 Bounty konečně opustila břehy Anglie směr Tahiti. Osádku tvořilo 46 mužů. Hlavní velení bylo svěřeno třiatřicetiletému poručíku Williamu Blightovi. Svérázný velitel se s lodí pokoušel překonat obávaný Mys Horn, což se mu ale opakovaně nepodařilo. Nepřízeň počasí nakonec vyděšenou posádku donutila k delší cestě na východ. Během dlouhé plavby nahradil nespokojený Blight svého důstojníka Johna Fryera za mladičkého Fletchera Christiana, který v dávném příběhu sehrál stěžejní roli. Ale o tom až později. Nyní se psal 26. říjen roku 1788 a znuděná posádka konečně dosáhla břehů Tahiti. Plavba trvala deset nekonečných měsíců.

Obžerství a radovánky

Blight a jeho stále věrná posádka strávili na Tahiti pět měsíců, kde během svého pobytu připravili přes tisícovku rostlin chlebovníků (Artocarpus altilis). Jindy tvrdý poručík nechal natěšeným námořníkům volnější ruku, což se mu nakonec vymstilo. Většina si tak s místními krasavicemi užívala bujaré chvíle plné slasti a milostných radovánek. Láskou oslepený Fletcher Christian se s jednou z Tahiťanek dokonce spěšně oženil. S blížícím se odjezdem však velitel lodi již žádal větší umírněnost posádky a dodržování tvrdého námořního drilu. To se však mnoha rozvášněným námořníkům nelíbilo a několik z nich svévolně opustilo palubu lodi. Brzy byli chyceni a právem počítali s trestem nejvyšším. Poručík Blight však namísto pověšení nařídil jejich zbičování. Bounty a rozmrzelá posádka nakonec opustila Tahiti 4. dubna 1789. Již v té době se zřejmě nespokojené posádce honil hlavou troufalý plán, který se už navždy zapsal do námořní historie.

Námořnická rebelie

Ona slavná vzpoura propukla již 28. dubna, kdy byla Bounty od tahitských břehů vzdálena asi 1 300 námořních mil. Fletcher Christian a několik jeho stoupenců brzy ráno vstoupilo do odemknuté Blightovy kajuty, jehož v polospánku nechali vystoupat na palubu pouze v noční košili. Ke Christianovi se připojilo celkem 18 mužů, přičemž ti zbylí zůstali loajální původnímu veliteli. Po nedlouhé slovní přestřelce byl na hladinu spuštěn neveliký otevřený člun, na jehož vratkou palubu usedl poručík William Blight a necelá dvacítka jeho pobočníků. Někteří do člunu nastoupili dobrovolně, neboť dobře věděli, že zůstanou-li na palubě Bounty, budou automaticky považováni za vzbouřence. Blight a jeho posádka byla tak ponechána svému osudu vstříc nekonečnému moři.

Ohlášení vzpoury

Vyhnancům svitla první jiskra naděje při spatření břehů ostrova Tofua, kde vysílená posádka hledala čerstvé zásoby jídla a vody. Naneštěstí se však zchvácení námořníci dostali do křížku s místními domorodci, kteří jednoho z nich bez milosti ukamenovali. Vyděšení námořníci se spěšně nalodili a s nepořízenou odpluli dál na otevřené moře. Během svízelného plachtění se Blight projevil jako schopný námořník. K navigaci měl pouze sextant (přenosný přístroj pro měření úhlové vzdálenosti dvou těles) a kapesní hodinky. Žádnou mapu nebo kompas v roztrhaných kapsách nenašel. Těžko říci, čím si museli námořníci na plující kocábce vlastně projít. Jisté je však to, že boj o své životy pro danou chvíli vyhráli. Na člunu zdolali neuvěřitelných 6 700 kilometrů a 14. června 1789 přistáli u břehů nizozemského ostrova Timor. V tento výroční den, od něhož dnes uplynulo dlouhých 233let, ohlásil na smrt schvácený poručík William Blight vzpouru.

Nový domov

Mezitím se odvážní vzbouřenci plavili na ostrov Tubuai, na kterém se měli v úmyslu trvale usadit. Po třech měsících terorizování místními domorodci se ale raději vrátili na Tahiti, kde někteří také zůstali. Soudu a trestu smrti se však Christian a dalších několik mužů obávali, tudíž ještě s několika tahitskými ženami a domorodci odpluli na palubě Bounty z ostrova pryč. Během plavby narazili na ostrov Pitcairn, který byl v námořních mapách špatně zakreslen. Právě tohle místo si vybrali jako svůj nový domov. Po vynesení zásob loď zapálili, čímž chtěli odvrátit šanci na jejich objevení a zároveň se připravili o šanci vrátit se do své rodné vlasti.

Odvetná výprava

Zatímco Fletcher Christian a jeho pobočníci začali pomýšlet na nový a bezstarostný život, poručík Blight se vrátil do Anglie. Už v listopadu roku 1790 byla vyslána odvetná výprava, které z paluby HMS Pandora velel kapitán Edward Edwards. Loď dosáhla břehů Tahiti počátkem následujícího roku. Někteří námořníci byli již mrtví, ale nakonec se podařilo lapit 14 vzbouřenců. Odhodlaný Edwards ustavičně brázdil okolní vody po téměř tři měsíce, aniž by našel další povstalce nebo loď Bounty. Po návratu do Anglie byli vězni postaveni před námořní soud, přičemž znění rozsudku si vyslechli 18. září 1792. Většině z nich soud odpustil a z nepohodlných okovů je nakonec osvobodil. Konečného odsouzení a popravy se dočkali pouze tři námořníci.

Poručík Blight pokračoval v námořní kariéře a dosáhl hodnosti viceadmirála. A jak dopadla hrstka přeživších námořníků na Pitcairnu? V roce 1793 vypukly na ostrově mezi vzbouřenci a tahitskými muži velké pře, během nichž se většina mužů pobila navzájem. Když k ostrovu v roce 1808 připlula americká plavidla, z původních kolonizátorů žil pouze jediný muž, devět žen a hlouček dětí. Potomci vzbouřenců však žijí na ostrově Pitcairn dodnes.