Upálení Jana Zajíce nezabránili spolužáci ani policie. Jeho čin nevyšel zcela podle plánu

Odkaz Jana Palacha

Student železniční průmyslovky Jan Zajíc chtěl svým činem protestovat proti komunistickému režimu, okupaci vojsky Varšavské smlouvy a prohlubujícímu se stavu nesvobody v naší společnosti. Jeho čin, jenž někteří nazývají „sebevraždou“, jiní sebeobětováním ve snaze vyburcovat veřejnost k větší občanské angažovanosti a k boji proti komunistické zvůli, sice neměl tak velký společenský ohlas, který vyvolalo upálení Jana Palacha, přesto byl velmi významný a rozhodně bychom na něj neměli zapomínat.

Jan Zajíc se narodil ve Vítkově 3. července 1950 jako prostřední ze tří dětí. Otec pracoval jako prodavač a matka byla zaměstnána jako učitelka na zdejší základní škole. Jan se během studií na střední železniční průmyslovce v Šumperku zajímal o filozofii, poezii, politiku a literaturu a pokoušel se psát i vlastní básně. Jednu z nich věnoval i Janu Palachovi.

Po smrti Jana Palacha odjel Jan Zajíc do Prahy s cílem účastnit se protestní hladovky, kterou v té době pod rampou Národního muzea držela skupina studentů a mladých lidí. Společně se svými spolužáky ze Šumperka se pak 25. ledna účastnil i pohřbu Jana Palacha. Několikadenní pobyt v Praze jej nejspíš velmi intenzivně ovlivnil a urychlil jeho rozhodnutí podstoupit stejnou oběť jako Jan Palach. Datum 25. února si Jan Zajíc nevybral náhodou. Nejenom že na tento den připadlo měsíční výročí pohřbu Jana Palacha, ale také si společnost připomínala 21. výročí komunistického puče z roku 1948.

Čtěte více: Přítelkyně ani matka Jana Palacha o upálení nevěděly, po jeho smrti je komunisté trýznili

Oběť nejvyšší

Zajímavé je, že o jeho plánu vědělo několik spolužáků i policie. I když ho tři jeho přátelé doprovázeli cestou do Prahy, nikdo mu v realizaci jeho plánu nedokázal zabránit. Před svou cestou do Prahy zanechal Jan Zajíc svým rodičům a sourozencům dopis na rozloučenou: „Maminko, tatínku, bratře, sestřičko!

Až budete číst tento dopis, budu už mrtev nebo velmi blízko smrti. Vím, jak velmi vážnou ránu vám svým činem způsobím, ale nezlobte se na mne. Želbohu, nejsme na světě jenom sami. Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím. Svým činem ho snad zajistím lepší. Znám cenu života a vím, že je to to nejdražší. Ale já hodně chci pro vás, pro všechny, a proto musím hodně platit. Po mém činu nepodléhejte malomyslnosti, ať se Jacek učí víc a Martička taky. Nesmíte se nikdy smířit s nespravedlností, ať je jakákoliv. Moje smrt vás k tomu zavazuje. Je mi líto, že už nikdy neuvidím vás ani to, co jsem měl tak rád. Odpusťte, že jsem se s vámi tolik hádal. Nenechejte ze mě udělat blázna. Pozdravujte kluky, řeku a les.“

Mohlo by vás zaujmout: Česko si připomíná památku Jana Palacha. Upálil se na protest proti nastupující normalizaci

Podle dostupných informací vstoupil Jan Zajíc 25. února 1969 kolem půldruhé odpoledne do domu čp. 39 na Václavském náměstí, vypil kyselinu, polil se hořlavinou a zapálil. Z domu již nezvládl vyběhnout. Zemřel na místě. Policie, která čin vyšetřovala, nalezla na místě fiktivní seznam jeho „následovníků“, báseň věnovanou Janu Palachovi a prohlášení, v němž stálo:

„Občané republiky Československé!

Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše svědomí jako pochodeň č. 2. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný, anebo snad že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali sebou vláčet několika diktátory! Pamatujte: ‚Když někomu vystoupí voda nad hlavu, je už jedno o kolik.‘ Nemáme se čeho bát – jedině smrti. Ale: ‚Smrt není zlá, strašné je jenom umírání.‘ A toto je pomalé umírání národní svobody. Nenech si, hrdý a krásný český a slovenský lide, diktovat, s kým na věky půjdeš. Vy všichni, na které můj čin zapůsobí a kteří nechcete, aby byly další oběti, uposlechněte následující výzvy! Stávkujte, bojujte! ‚Kdo nebojuje, nevítězí!‘ Nemám na mysli jen ozbrojený boj! Ať moje pochodeň zapálí Vaše srdce a osvítí Váš rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému a šťastnějšímu Československu! Měli jsme dvě šance a obě jsme promarnili! Vytvářím šanci třetí! Nezahazujte ji! Jen tak budu žít dál. Umřel jen ten, kdo žil pro sebe! Jan Zajíc“

Pohřeb Jana Zajíce se kvůli zásahu státní bezpečnosti, která se nejspíš právem obávala dalších demonstrací, nemohl konat v Praze, ale jeho ostatky byly převezeny do rodného Vítkova, kde byl 2. března 1969 pohřben. StB se naštěstí nepodařilo utajit pravý důvod Zajícova činu a společnost o jeho sebeupálení věděla a znala i jeho politické motivy. Pohřbu se tak účastnilo asi 8 000 lidí, a událost se tak stala další symbolickou demonstrací proti komunistickým pořádkům v zemi.

Příběh smrtí nekončí

Z historie víme, že se komunisté mstili všem, kteří vyjadřovali svůj nesouhlas s vládnoucím režimem, a takoví lidé to rozhodně neměli jednoduché. Nepříjemnostem se nevyhnuli ani rodiče a sourozenci Jana Zajíce. Matka přišla o práci učitelky, otec byl vyloučen z KSČ a sourozenci měli velké problémy s přijetím ke studiu na vysoké škole.

Již během sametové revoluce byla Janu Zajícovi odhalena na Václavském náměstí pamětní deska. Prezident Václav Havel mu udělil v roce 1991 řád T. G. Masaryka I. třídy in memoriam. Režisér Ivo Trajkov natočil podle scénáře Vladislava Kučíka v roce 1991 film s názvem Jan, jenž je inspirovaný životním příběhem Jana Zajíce.

Zdroj: Totalita.cz