Krutý kulhající kapitán dokázal, že je Země kulatá. Posádka ho nesnášela a cíle se nedožil

Nezvratný důkaz o kulatosti Země

Fernão de Magalhães se narodil do zchudlé šlechtické rodiny a jeho rodiče zemřeli, když mu bylo deset let. Ve dvanácti letech byl jako páže přijat ke dvoru portugalského krále Jana II. a královny Eleonory. Zde se mu také dostalo patřičného vzdělání v geografii a astronomii. V roce 1505 se dostal poprvé na moře a ještě v portugalských službách se účastnil výpravy do Indie. Hodnost kapitána získal již v roce 1510.

Mnozí si Fernãoa de Magalhãese pamatují i jako věčně kulhajícího kapitána. Zranění kolena, které se již nikdy nezhojilo, utrpěl v roce 1513 během bojů v Maroku. Byl to muž činu a schopný obchodník, který nikdy nezapomněl na chudobu z dětství. Možná i proto přes výslovný zákaz čile obchodoval s Maury. Tyto obchodní aktivity ho stály místo v královských službách, z nichž byl propuštěn v roce 1514. Portugalský královský dvůr jej označil jako „muže, jenž ztratil čest“. Není tedy divu, že Fernão de Magalhães opustil své rodné Portugalsko a vstoupil do služeb španělského krále Karla V. a v letech 1519–1522 uskutečnil svou nejvýznamnější objevnou cestu. Z pěti lodí se sice po 3 letech a 29 dnech do Španělska vrátila jen jediná loď, ale díky tomu, že prokazatelně obeplula svět, přinesla nezvratný důkaz o kulatosti naší planety. Významných počinů ale bylo mnohem víc a mezi nimi najdeme objev Mariánských ostrovů.

Legendární plavba plná objevů a světových prvenství

Posádku pěti starých karavel, které se ze Sevily vydaly 10. srpna 1519 na více než tři roky dlouhou plavbu, tvořili povětšinou Španělé a Portugalci, ale mezi mořeplavci bychom našli i příslušníky jiných národů. Zvláště zajímavá se jeví osobnost italského dobrodruha Antonia Pigafetty, který si o strastiplné plavbě vedl podrobný deník, a protože se mu podařilo přežít a společně s dalšími 18 muži na lodi Victoria dokončil celou plavbu kolem světa, máme docela jasnou představu o průběhu plavby.

Čtěte také: Voják vydržel bez spánku neuvěřitelných 40 let. Jeho příběh popírá všechny vědecké poznatky

Fernão de Magalhães plul nejprve ze Španělska na ostrov Tenerife a odtud pokračoval k jihoamerickému pobřeží do zátoky, v níž bychom dnes našili Rio de Janeiro. Lodě pluly dále k jihu, až se mořeplavcům podařilo 21. října 1520 objevit průliv mezi Ohňovou zemí a dnešním Chile. To, že tento extrémně náročný a nebezpečný průliv propluli za pouhých 38 dní, můžeme dnes považovat za ohromné štěstí a možná i za dílo náhody. Magalhães tento průliv pojmenoval jako „Kanál všech svatých“, nicméně se mezi námořníky velmi rychle vžil název Magalhãesův průliv.

Překonáním Magalhãesova průlivu nám vlastně začíná vlastní příběh objevení Mariánských ostrovů, které Magalhãesovi i celé jeho posádce zachránily život. Jako svůj dílčí cíl si Magalhães stanovil Moluky a chybně předpokládal, že jich dosáhnou během několika málo dní. Objevení nové, tzv. západní cesty na Moluky, známé jako ostrovy koření, bylo jedním z hlavních cílů expedice. Všechno ale bylo úplně jinak a hledání pevniny, kde by mohly lodě doplnit vodu a zásoby, trvalo předlouhé čtyři měsíce. Většina mužů onemocněla kurdějemi.

Myší chcánky v deníku

Situaci na lodích výmluvně ve svém deníku popsal Antonio Pigafetta: „Tři měsíce a 20 dnů jsme vůbec neměli čerstvou stravu. Jedli jsme suchary, vlastně ne už suchary, ale jen prach s hrstmi červů smíchaný, protože ti to lepší sežrali; smrděly velmi myšími chcánkami a vodu žlutou, až shnilou jsme pili po mnoho dnů, a také hovězí kůže jsme jedli, co byly na hlavním stěžni, aby se nepředřel. Od slunce i od dešťů a větrů byly velice tvrdé. Nechávali jsme je čtyři až pět dnů v moři namočené, pak jsme je na chvíli položili na řeřavé uhlí a tak jsme je jedli, a často i piliny z prken. Krysy se prodávaly za půl dukátu jedna, jen kdyby jich bylo dost... Pevně věřím, že takovou cestu už nikdo nikdy nevykoná.“ Naproti tomu námořníkům po celou dobu přálo počasí, nepotkala je jediná bouře a měli příznivý vítr. Díky nesouladu podmínek a utrpění námořníků vzniklo i pojmenování Tichý oceán (španělsky El mar pacífico, což překládáme jako klidné nebo tiché moře).

Doslova vykoupením pak bylo objevení Mariánských ostrovů 6. března 1521. Zde mohla výprava doplnit zásoby jídla a vody. Abychom si udělali alespoň trochu představu o tom, jak dlouhá to byla cesta, stačí se podívat do školního zeměpisného atlasu nebo třeba na Google mapy. Mariánské ostrovy totiž leží až v severní části mikronéského regionu v Oceánii. Jedná se o skupinu 15 ostrovů sopečného původu obklopených korálovými útesy. Souostroví se nachází asi 2 500 km východně od pobřeží Japonska.

Čtěte také: Slavný Molière umíral ve velkém stylu. Církev mu odpírala uctivý pohřeb

Španělskou kolonií byly Mariánské ostrovy vyhlášeny společně s Filipínami a Karolínami v roce 1667. V této době také dostaly své současné jméno podle španělské královny Marie Anny Habsburské. Východně od ostrovů se nachází i Mariánský příkop.

Vraťme se ale k Magalhãesově výpravě. V té době už mu zbývaly jen 3 lodě a 150 mužů a další zastávkou se staly Filipíny. Osudným se pro Fernãoa de Magalhãese stal ostrov Mactan, kde se účastnil bitvy zdejších kmenů a byl zabit. Zbývající lodě pluly přes Borneo na Moluky, kde naložily koření pro španělského krále. Celou plavbu kolem světa dokončila jen jediná loď Victorie s celkem 19 muži na palubě. Do Španělska se vrátili 6. září 1522.

Zdroj: Encyclopedia Britannica