Legendární samopal Sovětů byl ikonou druhé světové války. Podívejte se, jak pálil až 900 ran za minutu

Pistole-pulemjot Špagina (zkráceně PPŠ) známe velmi dobře z 30 případů majora Zemana a jde o samopal, který se stal legendou tzv. velké vlastenecké války (jak Rusové nazývají období mezi roky 1941–45) a jednou z nejsnáze rozeznatelných střelných zbraní moderní historie.

Čtěte také: Ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta! Donutilův samopal vzor 24 z Černých baronů má kadenci podstatně jinou

Inspirace Finy

Sověti samozřejmě znali samopaly už před Špaginem, když měli ve výzbroji tisíce kusů Děgtarjov PPD-34 (později modernizovaných na PPD-34/38). Tehdejší vedení však zbraň nepovažovalo za potřebnou a do dalšího vývoje nebylo investováno. K radikálním změnám je donutily až tristní výsledky během tzv. zimní války, kterou sice Sověti nakonec vyhráli, ale za cenu vysokých ztrát a mnohem menší dominance, než si velení představovalo.

Nepřekvapí, že inspiraci Sověti našli právě u Finů a jejich Suomi m/1931 s kulatým zásobníkem a perforovaným krytem, který se stal Špaginovým designovým předobrazem. Georgij Semjonovič Špagin nicméně při konstrukci slavného Špagina vycházel hlavně ze staršího sovětského samopalu PPD-40, který výrazně zjednodušil a při výrobě kladl důraz na to, aby docházelo v co nejmenší možné míře k frézování a co nejvíce se používal technologicky nenáročný a levný lisovaný plech.

Kulatý zásobník byl postupně nahrazen

Do výzbroje se samopalová novinka dostala na konci roku 1940 a stala se výraznou součástí druhoválečných bojů. Konstrukce umožňovala, aby měl voják v každém z bubnových zásobníků 71 nábojů, což je zajímavá palebná síla. Ukázalo se však, že není příliš spolehlivý a postupně byl nahrazován segmentovým zásobníkem s kapacitou 32/35 nábojů. Plnění kulatého zásobníku v boji bylo navíc zdlouhavé a tím pádem i dost riskantní.

První sériově vyráběné kusy dostaly stavitelné hledí pro mířenou střelbu do jednoho kilometru. Stavitelná mířidla však posléze nahradil jednoduchý překlopný mechanismus. Spoušť se dala nastavit na střelbu dávkou nebo jednotlivými ranami. Při pokusu střela typu 7,62x25 Tokarev bez problémů prolétla sovětskou ocelovou přilbou. S kadencí 900 ran za minutu a úsťovou rychlostí 1 600 m/s šlo o účinnou zbraň, která bez zásobníku vážila 3,64 kg.

Zdroj: Imperial War Museums / VHÚ PRAHA