Za jedinou noc umrzlo 2000 vojáků. Švédské tažení bylo katastrofou, kolosální bitva s Rusy se zvrhla v masakr

Uplynulé roky mladého krále změnily k nepoznání. Jeho tvář v průběhu mnoha tažení zhrubla, vypadal na víc než na svých 25 let. Karel XII. nepil alkohol, neměl milenky, nikdy se neoženil – jeho jedinou vášní byla válka. Měl vynikající cit pro vojenskou taktiku a terén a k odhalení nepřítelových slabin mu stačil jediný pohled na bojiště.

Přečtěte si také: Rusové při drtivé porážce zabíjeli vlastní velitele. 8 000 vojáků zemřelo v dokonalé švédské pasti

Jeho protivník Petr I. Veliký už ale dávno nebyl tím nešťastníkem, jemuž o sedm let dříve Švédové u Narvy potupně zničili celou armádu. Uplynulé roky věnoval car reorganizaci vojska, mobilizoval a stavěl nové pluky, cvičil je, tavil zvony na děla. Zvítězil v několika bitvách, znovu obsadil Narvu a v ústí Něvy Švédům doslova pod nosem stavěl na dřevěných kůlech nové hlavní město Ruska Sankt-Petěrburg.

Na Moskvu!

Karel XII. své tažení zahájil 22. srpna 1707, kdy se ze saského Altranstädtu západně od Lipska za víření bubnů a pod vlajícími prapory pomalým pochodem směrem k 1600 kilometrů vzdálené Moskvě vydalo 44 000 švédských vojáků.

Petr I. zvolil vyzkoušenou taktiku spálené země, ustupoval a napadal švédské zásobovací kolony. První ruskou obrannou linií byly řeky tekoucí severojižním směrem, zejména Visla, Němen a Dněpr. Menší bitvy a šarvátky ale rozhodnutí nepřinesly a Švédové museli přečkat zimu v táborech v okolí Minsku.

Následující jaro 1708 bylo extrémně deštivé a blátivá půda neumožnila až do června další postup. Karel XII. sice v červenci 1708 porazil ruské vojsko v bitvě u Holovčyna mezi Minskem a Smolenskem, o moc dál se ale nedostal a tažení na Moskvu zrušil. Místo toho se stočil na jihovýchod směrem k dnešní Ukrajině, kde se chtěl spojit s kozáky záporožského hejtmana Ivana Mazepy, který právě zahájil protiruské povstání.

Velký mráz

Už v té době ale bylo jasné, že se švédskému králi jeho smělý plán vymknul z rukou. Zatímco se jeho vojsko chystalo strávit v poli už druhou zimu, udeřila na Evropu klimatická anomálie známá jako Velký mráz. Teploty na přelomu let 1708-1709 byly nejnižší za poslední půl tisíciletí, což v kontinentálním Rusku způsobilo katastrofu. Byla taková zima, že vojákům tábořícím v poli umrzaly nosy a prsty na rukou i nohou. Během jediné noci umrzlo na 2000 Švédů, další umírali v následujících týdnech a měsících.

Když na jaře 1709 Karel XII. obnovil vojenské operace, byla jeho armáda poloviční. Se zbylými 22 000 muži a 34 děly se 2. května rozhodl oblehnout Poltavu, významnou pevnost a obchodní stanici na řece Vorskla poblíž Charkova. Bránily ji 4000 Rusů, dalších 40 000 vojáků v čele s carem Petrem I. jim spěchalo na pomoc.

Švédský útok

Petrovo vojsko se utábořilo čtyři kilometry severně od Poltavy, kde zbudovalo opevněný tábor vyztužený deseti polními pevnůstkami ve tvaru písmene T umožňujícími křížovou palbu. Při jejich obhlížení byl 20. června 1709 švédský král Karel XII. zasažen zbloudilou kulkou do nohy tak nešťastně, že nemohl stát. Velení se tak chopil polní maršál Carl Gustav Rehnskiöld, který se 8. července 1709 (podle juliánského kalendáře 27. června) rozhodl na mnohem početnější Rusy zaútočit.

V hluboké tmě se Švédové kolem 2:30 ráno zformovali do pěti pěších kolon podporovaných jízdou 600 metrů od pevnůstek obsazených asi 4000 Rusy, jimž krylo záda 10 000 jezdců. Švédské vojsko mělo v úmyslu překvapivě zaútočit, rozbít ruskou předsunutou obranu a postupovat k hlavnímu táboru Petra I. Osamocený výstřel z pistole, když ruská hlídka zpozorovala švédský jízdní průzkum, je však o moment překvapení připravil. „Ve jménu Boha tedy pojďme vpřed,“ zavelel po kratším váhání před 4. hodinou ranní polní maršál Rehnskiöld.

Začal boj o pevnůstky. Kolona ve středu švédské modro-žluté formace vedená svobodným pánem Carlem Gustafem Roosem se bez ohledu na déšť kulek a palbu z děl přelila přes první dvě opevnění, přičemž zabila každého Rusa, na kterého natrefila. Třetí pevnůstka nicméně odolala.

Útok na levém křídle (dvě kolony vedené Rehnskiöldem, k tomu král Karel XII. ve slavnostní uniformě a na nosítkách) a pravém křídle (dvě kolony, generál Adam Lewenhaupt) byl úspěšný a Švédové se dostali za první ruskou linii, kde se mohli formovat k dalšímu útoku. Nejprve ale bylo nutné porazit ruskou jízdu.

Tento úkol připadl švédským jezdcům nastupující s tasenými šavlemi v typických sevřených formacích „koleno na koleno“. Asi hodinu trvající boj jezdce proti jezdci s použitím mečů, šavlí a pistolí skončil ústupem Rusů. Mezitím se střední Roosova kolona bojem o další pevnůstky ztenčila na nějakých 1600 mužů a hrozilo jí zničení. Roos se z bojiště stáhnul východním směrem, kde se vzdal ruské přesile.

Král Karel XII. se pokusil koncentrovat své síly k útoku na ruský opevněný tábor, byla to ale sebevražedná snaha. Zbylo mu nějakých 5000 pěšáků (asi 4000 Švédů stále obléhalo Poltavu nebo hlídalo tábor) a Rusové tak měli na bojišti přesilu sedm ku jedné. Petr I. ze svého tábora vyslal 24 000 vojáků, kteří postupovali proti tenčící se švédské linii, do níž neustále bušila ruská děla.

Car proti králi

Švédové přesto útočili dál a zejména díky své disciplíně a zkušenostem se na některých místech dostali na dosah svých mečů a bajonetů k Rusům. Rozpoutal se divoký boj, během kterého se podařilo Švédům obsadit několik ruských děl a obrátit je proti ruskému táboru. Petr I. na koni a v zeleno-červené slavnostní uniformě vyrazil povzbudit své oddíly, riskoval ale život. Jedna kulka z muškety mu srazila z hlavy třírohý klobouk, další ho zasáhla do prsou, jako zázrakem se ale zastavila o řád svatého Ondřeje.

Přesila ale byla příliš velká a naděje na zvrat v bitvě vzala rychle za své. Jízda se nestačila zformovat a zcela se vyčerpala v šarvátkách s ruskými kozáky a Kalmyky, kteří právě dorazili na bojiště. Švédskou pěchotu tak podpořilo jen 50 jezdců. V moři ruských pěšáků o přežití bojovaly ostrůvky Švédů, většina tělesné stráže Karla XII. byla pobita. Sám král se jako zázrakem dokázal se zbytkem vojska vrátit do tábora.

Nastal všeobecný, byť organizovaný ústup Švédů na jihozápad k Dněpru. Tam ale byla většina poražených oddílů obklíčena a zajata Rusy. Karel XII. s kozáckým atamanem Mazepou a asi 1500 muži unikli do města Bendery v dnešním Moldavsku, které tehdy ovládala Osmanská říše. Tady se švédský král stal na pět let nedobrovolným hostem sultána, než se mohl v roce 1715 vrátit do Švédska. Z osmanského exilu si přivezl zálibu v masových kuličkách, které se od té doby takřka staly švédským národním jídlem.

Mohlo by vás také zajímat: Měli je utlouct čepicemi. V krvavé řeži u Hradce Králové ale Rakušané ztratili vše

Švédové v bitvě u Poltavy ztratili 6 900 mrtvých a zraněných, dalších 2 800 vojáků včetně mnoha vysokých velitelů padlo do zajetí. Rusové po bitvě napočítali 1 345 mrtvých a 3 290 raněných. Ohromný význam této švédské porážky shrnul Petr I. v lakonickém konstatování, že u Poltavy byl položen poslední základní kámen Sankt Petěrburgu. V ukrajinštině a ruštině se dokonce vžilo rčení „dopadli jak Švédové u Poltavy“, podobné českému „jak sedláci u Chlumce“. Samotná Severní válka skončila v roce 1721 porážkou Švédska, které se v následujících staletích z bojů v Evropě zcela stáhlo.

Zdroj: Warfare History Network, Encyclopedia Britannica

Video, které jste mohli minout: Jak probíhala bitva u Narvy?