Rusové přišli o 9000 mužů, nebojácní Švédi jim zničili celou armádu. Velkolepou zkázu dokonala mrazivá řeka

Ten nechal doma nejen mladický ostych, ale i pečlivě nakadeřenou paruku (nezapomínejme, že je stále doba Ludvíka XIV.) a s na svou dobu nepatřičnými nakrátko střiženými blonďatými vlasy trčícími zpod černého třírohého klobouku teď dalekohledem pozoroval ruské pozice kolem obležené pevnosti. A pohled to byl neradostný. Pouhých 1800 švédských obránců Narvy vyzbrojených 300 děly čelilo drtivé přesile 37 000 Rusů s 200 děly. On sám ze Švédska přivedl 10 500 mužů s pouhými 37 kanony. Bude to stačit?

Přečtěte si také: Třetí největší pevnost Evropy byla svědkem tvrdých bojů. Vojáci snědli 13 000 koní, 11 000 Čechů skončilo v Rusku

Naději Švédům dávala jejich profesionální armáda, jediná v tehdejší Evropě, a zkušenost velitelů. Zatímco většina pluků Petra I. vznikla teprve v létě 1700 a špatně vycvičenému a nesourodému vojsku veleli cizinci nebo carovi mladí favorité bez vojenských zkušeností, mladičkého švédského krále obklopovali generálové se zkušenostmi z válek, jež vedl už jeho otec Karel XI.

Švédské dělostřelectvo měl například na povel Johan Siöblad s téměř 40 lety zkušeností, autor první švédské příručky o použití dělostřelectva v boji. Naproti tomu ruský car Petr I. svěřil svá děla 26letému princi Alexanderu z Imereti, který své znalosti dělostřelecké taktiky čerpal ze sedmiměsíčního teoretického studia v nizozemském Haagu.

Přípravy na bitvu

Rusové kolem obležené Narvy vybudovali systém zákopů a menších opevnění, který bránil obleženým v případném úniku a zároveň měl Rusy chránit před pokusem prorazit k posádce pevnosti zvenčí. Mezi vnitřní a vnější linií pak byl prostor hluboký místy 1200 metrů, někde ale jen 60 metrů, v němž Rusové tábořili. V podobné situaci se ocitl v září roku 52 př. n. l. Gaius Julius Caesar, když kolem obležené galské pevnosti Alesie vybudoval 21 kilometrů dlouhé dvojité opevnění s věžemi a branami. Ruské příkopy vyhloubené v mrznoucí půdě ovšem byly podstatně skromnější a Švédové se na jejich překročení vybavili proutěnými hatěmi.

O příchodu Švédů se velitel ruské armády Charles Eugène de Croÿ (Petr I. od vojska odjel několik dnů před bitvou) dozvěděl 29. listopadu odpoledne, když do tábora dorazily pocuchané jízdní jednotky, jež se několik kilometrů od Narvy dostaly do pohotové a přesné palby švédských děl. De Croÿ vyhlásil polovině vojska noční pohotovost a vojákům nařídil nestřílet dříve, než se nepřítel objeví na 20-30 kroků od nich.

V 10:00 následujícího dne 30. listopadu 1700 se početně nejméně třikrát slabší švédské jednotky sešikovaly proti středu ruské obrany roztažené v délce 6,5 kilometru. Velitel ruské pomocné jízdy Boris Petrovič Šeremetěv navrhoval v tu chvíli na Švédy zaútočit, de Croÿ se ale rozhodl vyčkat. Švédský král Karel XII. mezi tím rozdělil své vojsko na dvě skupiny, které měly útočit proti severnímu a jižnímu úpatí kopce Goldenhof tyčícímu se uprostřed ruské obranné linie a obklopenému provizorními baráky a zašpičatělými kůly. Vpředu pochodující granátníci s hatěmi dostali za úkol dobýt příkopy, ruskou obranu mezitím mělo zaměstnat 37 švédských děl.

Útok s vánicí v zádech

Kolem druhé hodiny odpoledne dokončili Švédové přípravy a vyrazili vpřed. V tu chvíli se prudce ochladilo a zvedl se silný vítr, který hnal sníh Rusům přímo do očí. Karel XII. se rozhodl počasí využít ve svůj prospěch a velel i přes zuřící sněhovou bouři v útoku pokračovat.

Švédové se ve dvou hustých útočných kolonách rychle přiblížili k ruským pozicím, poté zastavili a vypálili první ničivou salvu. Tu ještě i přes těžké ztráty Rusové ustáli a odpověděli vlastní salvou z mušket, která pobila mnoho Švédů. O 15 minut později už ale útočníci vyplnili příkopy hatěmi a s tasenými meči a šavlemi prorazili do ruského opevnění.

V ruských řadách nastal naprostý chaos. Švédové se od průlomů hnali na sever a jih podél ruské obranné linie a masakrovali nepřítele. Nezkušené ruské pluky se jeden po druhém rozpadaly a vojáci v chaosu začali pobíjet vlastní velitele, především cizince. Samotný Charles Eugène de Croÿ se svým štábem spěchal, aby se nechal Švédy zajmout.

Ostrůvky odporu

Na severní straně bojiště se masy prchajících ruských vojáků vrhly na jediný most přes řeku Narvu, který se ale pod jejich tíhou zhroutil a vojáci popadali do ledové vody. Ne všichni Rusové ale propadli panice. Z moře chaosu vystupovaly dva pluky budoucí carské gardy, Preobraženský a Semjonovský, které obnovily čtvercovou formaci, z vozů vytvořily provizorní hradbu a účinně se Švédům bránily. Útok proti nim vedl osobně Karel XII., byl ale odražen a padl pod ním kůň.

Také v jižním sektoru ruské linie se 33letý generál Adam Adamovič Weide se svou jednotkou postavil na odpor, a dokonce podnikl protiútok, nedokázal se však se zbytkem armády spojit a zůstal obklíčen. Už po prvním náporu Švédů a zajetí vrchního velení ruské armády tak zbývajícím jednotkám Petra I. zůstala jediná možnost – kapitulace.

Sami Švédové toho ale měli také dost, útok byl zničující i pro ně. I proto s kapitulací ruských oddílů ochotně souhlasili. Pluky bránící se na severu mohly z bojiště odejít se zbraněmi i plukovními zástavami, naproti tomu Weideho oddíly byly přinuceny obojí odevzdat. Jedinou částí ruské armády, které se podařilo prchnout, byla Šeremetěvova jízda.

Drtivé vítězství

Bitva u Narvy tak skončila drtivým vítězstvím švédského krále. Jeho početně slabší armáda měla jen 667 mrtvých a 1247 raněných, zatímco na ruské straně bylo nejméně 9000 mrtvých, raněných nebo utopených vojáků. Na 20 000 Rusů se vzdalo a neznámý počet dezertérů umrzl v okolní ledové krajině. Švédové ukořistili 4050 mušket, 173 děl a 22 moždířů. V bitvě zajali deset generálů a stejný počet plukovníků, mnoho velitelů ruských pluků bylo v bitvě zabito. Pokud by se Karel XII. rozhodl v tažení pokračovat a zaútočit směrem na Pskov a Novgorod, jak mu někteří generálové radili, měl by car Petr I. velké potíže.

„Narva byla na začátku války pro Petra a Rusko totální katastrofou. Petr však zareaguje stejně, jako pokaždé ve svém dosavadním životě. Pokud něco nefunguje, sedne si, přemýšlí a snaží se vymyslet, jak situaci obrátit ve svůj prospěch,“ říká německý historik Matthias Stadelmann v dokumentu Ruské války vysílaném na Prima ZOOM. Petr I. skutečně nezahálel a už na jaře 1701 měla jeho nově organizovaná armáda dostatek mušket, chyběla jen děla. Aby je vyrobil, nechal car zkonfiskovat a roztavit kostelní zvony. V červnu 1704 se pak Petr I. rozhodl vrátit Švédsku úder.

Mohlo by vás také zajímat: Den X a válka na spadnutí. Německo má scénář průběhu možného konfliktu NATO s Ruskem

Jeho nová reformovaná armáda 20 000 vojáků pod vedením teď již maršála Borise Petroviče Šeremetěva znovu oblehla Narvu a 20. srpna téhož roku ji dobyla. Švédská posádka 5100 mužů utrpěla značné ztráty a Rusové zmasakrovali i část obyvatel pevnostního města. Severní válka mezi švédským králem Karlem XII. a ruským carem Petrem I. ale zdaleka nekončila.

Zdroj: History Today, World History Encyclopedia

Jednou z klíčových bitev Severní války mezi Ruskem a Švédskem bylo střetnutí u Poltavy: