Napoleonova nejslavnější bitva pod lupou: Jeho brilantní strategie vedla k nevídanému triumfu

Napoleon bojiště prozkoumal už 29. listopadu a rozhodl se, že nechá nepřítele, aby obsadil strategicky významné výšiny u obce Prace (nejvyšší bod Pracký kopec 324 m n. m.). Očekával, že Rusové a Rakušané z výšiny sestoupí a na planině pod ní napadnou střed jeho sestavy s nejlepšími jednotkami, případně se zaměří na jeho slabší pravé (jižní) křídlo. Poté chtěl Napoleon z boku udeřit na hlavní masu koaličního vojska, rozrazit ho na dvě části a ty postupně zničit.

Přečtěte si také: Zkáza Velké armády: Napoleon v Rusku přišel o 600 000 vojáků, poslední bitva se zvrhla v ohnivý masakr na ledu

Armády dvou císařů a jednoho cara

Napoleon zformoval své síly a čekal. V poli u Slavkova měl zhruba 605 vojáků štábu, 58 000 pěšáků, 11 500 jezdců a 4 200 dělostřelců a příslušníků trénu se 157 děly. Právě děla byla Napoleonovou silnou zbraní, sám byl koneckonců dělostřelec. Využíval šestiliberní moždíře a čtyř- a osmiliberní děla systému Gribeauval obsluhovaná osmi, resp. 13 muži. Silnější děla měla efektivní dostřel 800 metrů, slabší o stovku méně. Děla zvládla dva výstřely za minutu, část z nich byla díky koním vysoce mobilní a mohla palbou podporovat i útočící jízdu.

Hlavním Napoleonovým soupeřem byla armáda 27letého ruského cara Alexandra I. Ten ke Slavkovu přivedl přibližně 50 000 pěšáků, 14 000 jezdců a 7 800 dělostřelců a příslušníků trénu s 318 děly. Vojsku formálně velel zkušený generál Michail Illarionovič Kutuzov, car si ale ponechával velkou rozhodovací pravomoc. Rusové měli silnou pěchotu postavenou na carovi oddaných mužicích, jejich nevýhodou byla chaotická struktura jednotek, jež se organizovaly do kolon, které navzájem obtížně spolupracovaly.

Rakušané, kteří od začátku října sváděli s Napoleonovými jednotkami ústupové boje a jejichž hlavní síly v počtu 25 000 mužů se vzdaly 20. října v bitvě u Ulmu, mohli postavit jen zhruba 11 000 pěšáků, 3 000 jezdců a 1 700 dělostřelců a příslušníků trénu se 70 děly. V čele armády stál vnuk Marie Terezie císař František I., který vypracováním bitevních plánů koaličních sil pověřil náčelníka svého štábu Franze von Weyrothera. Ten tuto funkci plnil už dříve v bitvách u Rivoli (1797) a Hohenlindenu (1800), přičemž obě skončily katastrofální porážkou rakouských sil.

Napoleon opřel své pozice o zvlněný hřeben s dominantními vrchy Žuráň (286 m n. m.) a Santon (296 m n. m.) v podstatě rovnoběžně s Prateckým návrším, které Rusové a Rakušani skutečně 1. prosince kolem 18. hodiny obsadili. Napoleonovu hlavní bojovou sílu ve středu sestavy tvořil Soultův 4. sbor, samostatný granátnický sbor a také Muratova jízda dohromady představující masu lidí rozmístěných v širokém prostoru u Ponětovic, Šlapanic, Bedřichovic, Velatic, Podolí a Jiříkovic v blízkosti Žuráně. V bývalém lomu na úpatí tohoto vrchu si pak Napoleon zřídil hlavní stan, kolem se rozložila císařská garda pod velením maršála Bessièrese, kterou tvořilo 3 885 pěšáků, 1 130 jezdců a 660 dělostřelců s 24 děly.

Levé křídlo Francouzů se opíralo o kopec Santon, na kterém Napoleon rozmístil část děl, pod kopcem se rozložil Lannesův 5. sbor. Oslabené pravé křídlo tvořily pouhé dvě divize, usilovným pochodem sem ale mířily posily z Vídně (Davoutův 3. sbor).

Mlhavé ráno

Bitva začala už v noci na 2. prosince neplánovaným střetnutím předsunutých jednotek obou stran u Telnice, které přerostlo v tvrdý boj o každý dům vesnice. Hlavní část ruské armády se pak dala do pohybu kolem sedmé ráno, když Alexandrovi vojáci odložili torny a ve svých zelených uniformách přesně jak předpokládal Napoleon začali sestupovat z Prateckého návrší do mlhou zahaleného údolí Zlatého potoka.

Tak to naplánoval spojenecký generál von Weyrother, který vyslal tři kolony (generálové Dochturov, Langeron a Przybyszewský) proti francouzskému pravému křídlu, po jehož rozvrácení měly postupovat do středu francouzské formace. Další kolona (hrabě Kolowrat) vyrazila ke Kobylnici s úkolem narušit levé křídlo Francouzů, zahradit ústupovou cestu k Brnu pak mělo rakouské jezdectvo (kníže Liechtenstein) ve spolupráci s oddíly knížete Bagrationa.

Na koaliční straně ale nic neběželo podle plánu. Kolony si vzájemně překážely, rozkazy byly psány v němčině a ruští velitelé jim nerozuměli. Ještě v noci se narychlo pořizovaly překlady, které ve stovkách kopií proudily k jednotlivým jednotkám. Rozkazy ale často dorazily zkomolené nebo byly předány jen ústně, případně nedorazily vůbec.

Bitva císařských gardistů

Kolem 8. hodiny se nad sněhovým popraškem pokryté bitevní pole vyhouplo „krvavé“ slavkovské slunce. Zatímco se francouzské pravé křídlo statečně drželo proti drtivé přesile, přesunula se pod ochranou pomalu se rozpouštějící mlhy hlavní úderná síla – 4. Soultův sbor – k Prackému kopci a k výšině Staré vinohrady (297 m n. m.). Kolem 9. hodiny nastal čas k provedení Napoleonova plánu, podle něhož měli Francouzi „vystřídat“ Rusy a Rakušany na slabě hájeném Prateckém návrší, které před hodinou opustily spojenecké kolony. Přestože Francouzi útočili do kopce, byl jejich tlak tak silný, že se obrany ohrožených výšin osobně ujal Kutuzov.

Tou dobou už bitva zuřila na všech úsecích fronty. Na severu se Bagration zaklesl v krvavém střetu s Lannesovým sborem, bojovalo se na Prackém kopci a Starých vinohradech a v údolí pod nimi francouzské pravé křídlo bránilo každé stavení nebo zahradu a k překvapení Rusů jejich náporu stále odolávalo. Svůj podíl na tom měli k smrti unavení vojáci Davoutova 3. sboru, kteří v předchozích 36 hodinách urazili od Vídně kolem 160 km a navzdory vyčerpání se ihned zapojovali do obranných bojů. Nejpozději v tuto chvíli se von Weyrotherův bitevní plán, v němž rakouský generál Napoleonovi přisoudil zcela pasivní roli, začal hroutit.

Aby Rusové udrželi Pratecké výšiny, poslal mladý car na Staré vinohrady od Slavkova jako poslední zálohu svou osobní gardu. Ta se ke svému překvapení ocitla v první linii, vnesla ale mezi útočící Francouze naprostý chaos. Napoleon se nechtěl výšin vzdát a vyslal otřeseným jednotkám na pomoc svou vlastní gardu. Spektakulární střetnutí ruských a francouzských gardistů rozhodl ve prospěch Francouzů až útok elitních mameluckých jezdců, které si Napoleon přivezl ze svého tažení do Egypta.

Legenda o krvavých rybnících

Pracně dobyté výšiny poskytly Napoleonovi taktickou výhodu. Střed koaliční armády byly zatlačen zpět a v poledne odsud vyslal maršál Soult dvě divize do zad Rusům bojujícím od rána s francouzským pravým křídlem. Koaliční armáda byla rozdělena na dvě části a kolem 13. hodiny začali vojáci Dochturovovy a Langeronovy kolony ustupovat, dezorientovanou Przybyszewského 3. kolonu se podařilo Francouzům u Kobylnic obklíčit a zajmout.

Při ústupu po hrázi oddělující dva zamrzlé rybníky (Žatčanský a Měnínský) se ruští vojáci dostali do palby francouzského gardového dělostřelectva, které jim ale nezpůsobilo větší škody. Přesto ve Francii dodnes žije legenda o krvavé ledové lázni, kterou tisícům prchajících Rusů připravili francouzští dělostřelci. Scénu s ledem použil také Ridley Scott ve svém filmu Napoleon (2023).

S prolomeným středem na Prateckých výšinách a zdecimovaným levým křídlem se rozdrobená koaliční armáda dala na všeobecný ústup. Na jejím pravém křídle u Telnice a poblíž kopce Santon dosud sváděl kníže Bagration krvavou bitvu s Lannesovým 5. sborem a Muratovou jízdou, i on byl ale nucen ustoupit.

Mohlo by vás také zajímat: Bitva bitev, krev po kolena. Napoleon do smrti vzpomínal na moravský zázrak

Kolem 15. hodiny odpoledne výstřely děl a mušket ustaly a na bojišti zůstaly jen tisíce mrtvých a raněných. Ti v následujících dnech zcela zaplavili Brno i všechny okolní vesnice. Zabito nebo zraněno bylo 11 000 Rusů a 4 000 Rakušanů, dalších 12 000 koaličních vojáků padlo do zajetí. Napoleonova armáda přišla o 1 288 zabitých a téměř 7 000 zraněných vojáků. Car Alexandr zahájil bezprostředně po bitvě ústup ze střední Evropy do Ruska, pro rakouského císaře Františka ale nebylo kam ustupovat.

Konec říše

Napoleon se po vítězné bitvě usadil ve slavkovském zámku a 4. prosince se s Františkem setkal u Spáleného mlýna poblíž Násedlovic. Už 26. prosince 1805 byl v Prešpurku, dnešní Bratislavě, uzavřen mezi Francií a Rakouskem takzvaný Prešpurský mír, jehož podmínky byly pro Vídeň velmi tvrdé. Kromě povinnosti zaplatit válečné reparace ve výši 40 milionů franků přišli Habsburkové o Tyrolsko, Vorarlbersko, Benátsko, Istrii a Dalmácii, čímž Rakousko úplně ztratilo přístup k Jaderskému moři.

U Slavkova bojovaly po boku triumfujícího Napoleona také Bádensko, Württembersko a Bavorsko a byly za to odměněny. „Napoleon se v té době diplomacií nezdržoval. Nedával lidem drobné, věnoval jim obrovský majetek, rozdával tituly a dělal z nich krále a vévody,“ říká Thierry Lentz, ředitel francouzské Napoleonovy nadace (Foundation Napoléon).

Díky tomu a také díky promyšlené sňatkové politice ovládal Napoleon na počátku roku 1806 celé jižní Německo a Svatá říše římská byla po ztrátě důležitých oblastí pouhým stínem. V červnu 1806 na troskách Svaté říše římské vznikl Rýnský spolek a francouzský císař měl otevřenou cestu k ovládnutí celého kontinentu. „Sbalte mapu Evropy, příštích sedm let ji nebudeme potřebovat,“ reagoval na výsledky Napoleonova tažení britský premiér William Pitt. Události se ale vyvíjely jinak.

Zdroj: Vojenský historický ústav, Projekt Austerlitz, Napoleonská společnost