Drtivá porážka Ruska si vyžádala 5000 mrtvých vojáků. Japonci využili slavný manévr

Rožestvenskij vyplul 15. října 1904 z Libavy v dnešním Lotyšsku s celou Baltskou flotilou na pomoc Japonci obleženému přístavu Port Arthur (dnešní Lü-šun-kchou na poloostrově Liao-tung), který si Rusko v roce 1898 pronajalo na 25 let od Číny. Port Arthur byl pro Rusko mimořádně cenný – nutně potřebovali na Dálném východě nezamrzající hlubokomořský přístav, kde by mohla kotvit jeho Tichomořská flotila. Jenže Port Arthur měl po porážce Číny v 1. japonsko-čínské válce připadnout Japoncům, kteří se s ruskou expanzí nehodlali smířit.

Už na počátku rusko-japonského konfliktu, který vypukl v únoru 1904, car Mikuláš II. a jeho generálové pochopili, že na zásobování a podporu vojsk na ruském Dálném východě nebude Tichomořská flotila sama stačit. V Petrohradu se tak zrodil fantastický plán vyslat na pomoc flotilu až z Baltu. Zatímco se ale Rožestvenského lodě ploužily na východ, ruské pozemní jednotky zažily několik hořkých porážek (třeba u Mukdenu) a přišly i o samotný Port Arthur.

Zvednout kotvy!

Samotný přesun Baltské flotily na vzdálenost 33 000 kilometrů se stal pro Rusko logistickou a vzápětí i politickou noční můrou. Celkem 11 bitevních lodí, osm křižníků včetně Aurory, 9 torpédoborců a houf pomocných plavidel spotřebovalo denně ohromné množství uhlí, které Rusové naložili doslova do každého volného místa v podpalubí. Nezůstalo ale jen u problémů s uhlím.

Potíže nastaly už při vyplutí, kdy bitevní loď Kňaz Suvorov najela na břeh, další se srazila s torpédoborcem a jeden křižník přišel o kotvu. Na lodích sloužili většinou nezkušení námořníci základní služby a posádky nebyly secvičené, vázla komunikace, o schopnostech dělostřelců nemluvě.

Navíc japonské úspěchy na Dálném Východě vyvolávaly ve flotile nově přejmenované na 2. tichomořskou záchvaty paniky, kdykoliv se na obzoru objevil kouř. Nejsou to náhodou Japonci? Přeborníkem se v tom stala opravárenská loď Kamčatka, která už při proplouvání dánskou úžinou Öresund označila švédskou loď za japonskou, došlo i ke střelbě (naštěstí nepřesné) na vlastní kurýrní loď. V noci z 21. na 22. října 1905 ale mělo být mnohem hůř.

Eskadra proti rybářům

V oblasti Dogger Bank východně od Anglie Rožestvenského eskadra ve tmě a mlze narazila na flotilu rybářů z Hullu (Kingston upon Hull) a v domnění, že se jedná o Japonce, zahájila palbu. V „bitvě“ zahynuli dva rybáři a šest jich bylo zraněno, jeden rybářský trawler se potopil.

Ani Rusové ale nebyli beze ztrát. „Musela to být epická noc, protože hned několik lodí hlásilo zásahy torpéd, několik dalších výsadek Japonců a boj muže proti muži, někteří námořníci z bitevní lodě Borodino po vlastních výstřelech z hlavních děl usoudili, že se loď potápí a evakuovali se skokem přes palubu,“ shrnul průběh jednostranného střetu Ladislav Loukota z popularizačního webu Vědátor.

Bitevní loď Orjol přitom vystřílela přes 500 granátů bez jediného zásahu, čtyři zásahy od tradičně aktivní Kamčatky naopak inkasoval křižník Aurora. Druhý den byla celá Británie na nohou a vypuknutí války zabránily jen rychlé omluvy a vysoké odškodné, na doplňování uhlí v Brity kontrolovaných přístavech ale mohli Rusové zapomenout. Od této chvíle sledovala ruskou flotilu nejen polovina Královského loďstva (minimálně do Portugalska), ale také všechen světový tisk, který se sázel, s čím ještě carští námořníci přijdou.

Kolem Afriky

A novináři nemuseli dlouho čekat. Rožestvenskij před plavbou kolem Afriky – Suezský průplav drželi naštvaní Britové – zastavil v Tangeru, kde flotilu dohnala opravárenská loď Kamčatka pohřešovaná od incidentu u Dogger Banku. Jako obvykle hlásila kontakt s japonskými válečnými loděmi, z nichž tři měla potopit. Když se pak flotila chystala vyplout, podařilo se jedné z lodí kotvou přetrhnout podmořský kabel, kvůli čemuž velká část Afriky přišla o telegrafické spojení se světem.

Po obeplutí černého kontinentu, kdy posádky lodí sužovalo horko, žízeň, všudypřítomný uhelný prach (zásobování Rožestvenského lodí uhlím se nakonec ujali Němci) a nemoci, se flotila zastavila u Madagaskaru, kde se admirál snažil zdecimované posádky aspoň trochu vycvičit. U pobřeží Francouzské Indočíny se pak k Rožestvenského svazu připojil admirál Nikolaj Ivanovič Něbogatov, kterého mu car poslal s jednou bitevní lodí, třemi obrněnci pobřežní obrany a starým křižníkem.

The 1905 Battle of Tsushima has as many lessons for today as it did for 20th-century naval warfare.https://t.co/2P8kj8321i

— U.S. Naval Institute (@NavalInstitute) February 15, 2022

Zbytečná plavba a tragická bitva

Rožestvenskij, který staré a pomalé Něbogatovy lodě okamžitě překřtil na „samotopky“, tou dobou už věděl, že je celá jeho plavba zbytečná. Port Arthur padl 2. ledna 1905 do rukou Japonců a zbytky Tichomořské flotily prchly do Vladivostoku. Díky mezinárodní publicitě věděli Japonci o každém jeho kroku a jen doufali, že se nakonec přiblíží na dostřel jejich moderních lodí.

Jejich chvíle přišla 27. a 28. května 1905 v Cušimském průlivu. Armirál Tógó na Rožestvenského čekal s pěti novými bitevními loděmi vybavenými přesnějšími zaměřovacími systémy (od Britů), 27 křižníky, 21 torpédoborci a několika desítkami torpédových člunů. Tógó zastihl ruskou eskadru plující v řadě za sebou a rozhodl se použít klasický námořní manévr, který o 100 let dříve použil admirál Nelson u Trafalgaru – poslal své lodě kolmo před ruský svaz, díky čemuž mohl naplno využít bočních salv, zatímco Rusové pálili jen z děl na přídi.

Důsledky byly katastrofální. Rusové přišli o sedm bitevních a 14 jiných válečných lodí (včetně Kamčatky), dalších 14 lodí padlo do zajetí. Japonci ztratili tři torpédové čluny a přišli o 117 mužů, zatímco na ruské straně zahynulo 5045 námořníků a vojáků a dalších více než 6000 včetně admirála Rožestvenského padlo do zajetí. Část ruských křižníků včetně později proslavené Aurory se během bitvy oddělila a nechala se internovat v Manile na Filipínách.

První velká námořní bitva těžce obrněných a pancéřovaných lodí tak skončila drtivým vítězstvím Japonska. Rusko po této porážce ztratilo jakoukoliv vůli k boji a 5. září 1905 podepsalo s japonským císařstvím mírovou dohodu, díky níž mohlo na jakékoliv územní zisky v Mandžusku a na Dálném východě na dlouhá desetiletí zapomenout.

ZDROJ: HistoryNet