Africký Stalingrad: Poslední boj Afrikakorpsu stál Němce statisíce vojáků

Afrikakorps v té době bojoval v severní Africe už déle než rok a půl a nesl většinu tíhy bojů s Brity, Australany, Novozélanďany a později i s Američany a Svobodnými Francouzi. Velitel Afrikakorpsu generál a pozdější polní maršál Erwin Rommel měl na jaře 1943 k dispozici asi 350 000 mužů s 200 tanky a nejméně 1 000 děly. Spojenci proti němu nasadili nejméně 500 000 vojáků, 1 800 tanků a 1 200 děl.

Přečtěte si také: Hitler za války ostřeloval Británii z obřích děl, Churchill odpovídal palbou baterie Medvídek Pú

Pevnost Tunisko

Francouzská kolonie nabízela ideální obrannou pozici. Území o rozloze 163 600 km2 bylo ze západu na hranicích s Alžírskem přirozeně ohraničeno dvěma hřebeny pohoří Atlas, jimiž procházely snadno uhájitelné průsmyky. Na jihovýchodě v postupu z Libye bránilo nízké pohoří Matmáta, mezi nímž a pobřežím Středozemního moře vystavěli Francouzi už před druhou světovou válkou 30 kilometrů hlubokou opevněnou Marethskou linii.

Na severním pobřeží kolonie nabízela dva velké přístavy Bizertu a Tunis ležící jen několik hodin plavby od Sicílie a jižní Itálie. Italské zásobovací lodě tak dokázaly během noci pohodlně doplout do Tuniska a zase se vrátit zpět. Tunisko také bylo v dosahu jihoitalských letišť, odkud startovala letecká podpora. Od poloviny listopadu 1942 do ledna 1943 se tak do Tuniska podařilo dopravit 243 000 mužů a 870 000 tun zásob. Podle Adolfa Hitlera mohlo Tunisko Spojencům vzdorovat nekonečně dlouho a ochromit tak jejich plány útoku na Evropu.

Kasserinská lekce

Spojenci se ale s něčím takovým nehodlali smířit a bez ohledu na přívalové deště v zimě 1942–43 zahájili útok. Nezačali ale dvakrát zrovna dobře. Americké jednotky tvořené převážně nezkušenými nováčky se v únoru 1943 pokusily prorazit si cestu do Tuniska od západu Kaserínským průsmykem. V tříkilometrovém průchodu pohořím Atlas ale narazili na připravenou německou obranu tvořenou veterány Afrikakorpsu a v prvním pozemním boji Američanů s Němci od první světové války utrpěli těžké ztráty.

Mohlo by vás také zajímat: Ukořistěný ruský tank byl v Praze už v roce 1942. Budil tehdy respekt a dával Čechům naději

Zvláště děsivou byla palba obávaných německých 88mm kanónů, kvůli níž přišli Američané o většinu ze 183 tanků a 616 vozidel zničených na bojišti. K tomu ztratili nejméně 3 300 mrtvých a raněných. Morálku deprimovaných nováčků pozvedl až příchod nekompromisního amerického generála George Pattona. Němci, kteří odepsali 20 tanků, 67 vozidel a necelý tisíc mrtvých a raněných mužů, byli nakonec nuceni ustoupit.

Zklamaný Rommel

Na jihu, kde proti opevněné Marethské linii stála britská osmá armáda generála Montgomeryho, Němci zaměstnaní Kaserínským průsmykem propásli vhodnou chvíli k protiúderu. Zatímco 26. února 1943 měl Montgomery proti Marethské linii pouze jednu divizi, během následujícího týdne zčtyřnásobil svou sílu a shromáždil 400 tanků a 500 protitankových děl. Rommelův útok 6. března tak byl předčasně zastaven a 50 německých tanků bylo ztraceno.

Navzdory Hitlerovu zbožnému přání se na jaře 1943 smyčka kolem jednotek osy v Tunisku stahovala stále těsněji. Američané pronikali horami i podél pobřeží do nitra země a zklamaný Rommel 9. března složil funkci velitele skupiny armád Afrika, jak se společné německo-italské síly jmenovaly, a odletěl do Německa. Velitelem zbývajících německých a italských jednotek v Africe se stal plukovník Hans-Jürgen von Arnim.

Už 20. března se spojil Montgomery s americkými jednotkami a přes silný odpor společně zatlačovali Němce k Tunisu. Hitler vydal rozkaz neustupovat, takže se zbylé jednotky opevnily kolem města v očekávání posledního útoku. Ten přišel 6. května a o den později Tunis padl. Hlavní síly osy se stáhly na poloostrov Cap Bon, kde 11. května 1943 složily zbraně. „Munice spotřebována, zbraně a materiál zničeny. Afrikakorps bojoval podle rozkazu až do konce. Německý Afrikakorps musí být obnoven,“ hlásil v poslední depeši německý generál Hans Cramer.

Africký Stalingrad

Jako poslední se v Africe 13. května 1943 vzdala německá 164. lehká africká divize. Do spojeneckého zajetí putovalo na 240 000 vojáků osy, z toho 130 000 Němců. Evakuovat do Itálie se podařilo jen 638 důstojníků, poddůstojníků a specialistů. Německo a Itálie dohromady ztratily v celém severoafrickém tažení od června 1940 nejméně 50 000 zabitých a kolem 500 000 zajatých vojáků. Obě armády přišly nejméně o 2 500 tanků, 70 000 nákladních aut, 6 200 děl a kolem 8 000 letadel.

Pro Hitlera to byla krátce po drtivé porážce u Stalingradu další pohroma, pro Mussoliniho to ale byla politická katastrofa – u Stalingradu ztratil 75 000 mužů a 50 000 se jich vrátilo zraněných nebo s omrzlinami. Ztráta Libye a teď i Tuniska znamenala konec jeho velikášských snů na obnovu Římského impéria. Už 10. července se Spojenci vylodili na Sicílii a 25. července 1943 byl Mussolini zbaven všech pravomocí a zatčen.

Zdroj: Kronika druhé světové války, Praha 2000, National Army Museum