Hitler za války ostřeloval Británii z obřích děl, Churchill odpovídal palbou baterie Medvídek Pú

Hitlerův člověk Fritz Todt

Na konci května a začátkem června 1940 se Britům podařilo v rámci operace Dynamo evakuovat z obleženého Dunkerque téměř 340 000 vojáků. O tři týdny později, 22. června, Francie kapitulovala a Hitler se zaměřil na velkou Británii. Aby se mohl jeho plán invaze na britské ostrovy uskutečnit, potřeboval Hitler zajistit nadvládu nad kanálem La Manche. Ten je v nejužším místě široký jen 34 km.

Jednou z možností bylo urychleně na pobřeží vybudovat mohutné dělostřelecké baterie schopné pokrýt celou šíři průlivu a ideálně dostřelit až na britské území.

V oblasti mezi Calais a Boulogne tak měly být instalovány čtyři obří baterie: Lindemann, Grosser Kurfürst, Todt a Friedrich August. Stavbu dostal na starost Fritz Todt, kterého si Hitler velice považoval a mluvil o něm jako o „nejlepším ve Třetí říši“. Todt stál v čele nacistické stavební organizace nazvané Organizace Todt a spadaly pod něj všechny velké stavby v Německu. V roce 1940 se stal ministrem zbrojního průmyslu.

Aby byly baterie co nejdříve využitelné, shromáždila Organizace Tod desítky tisíc mužů – nuceně nasazených dělníků i vojáků. Během dvou let bylo odlito 190 000 kubických metrů železobetonu a použito 120 000 tun železného šrotu k vybudování kasemat pro bateriové věže. Celý kraj se stal jedním obrovitým staveništěm.

Děla jako na Bismarcku

Mezi čtyřmi obřími bateriemi byla i baterie nesoucí název Todt instalovaná na 70metrové vyvýšenině. Její výstavba začala odléváním železobetonu na základy. Děla v prvním patře se měla pohybovat po ocelových kolejích a uprostřed haly byla čtyřsettunová věž ukrývající dělo ráže 380 mm. Aby usadili na podstavec dělo se 150 tun vážící hlavní a lafetou, museli dělníci používat obrovský jeřáb.

Děla smontovaná v Kruppových závodech v Porúří měla největší kalibr používaný armádou. Stejná děla byla použita i na bitevní lodi Bismarck, kterou Britové potopili 27. května 1941.

Začátkem října 1940, tedy necelé tři měsíce po zahájení stavby, se uskutečnily první zkoušky baterie Todt. Organizace Todt měla zprovoznit celkem 14 děl, jejichž palebná síla se vyrovnala síle dvou bitevních lodí.

Po instalaci dělostřeleckých prvků bylo třeba uložit ocelovou výztuž, která podpírala strop o tloušťce 3,5 metru. Tato jakási železobetonová kasemata měla chránit samotnou výzbroj před vzdušnými útoky.

Na stavbě se pracovalo v ďábelském rytmu a za krutých podmínek a všechny čtyři věže byly zprovozněny v únoru 1942. Aby je ukryli před britskými nálety, kamuflovali je nacisté pomocí sítí a kolem kasemat vysadili umělý les. Poblíž baterií žilo 400 vojáků v bunkrech s noclehárnami a vlastní nemocnicí.

Čtyři děla baterie Todt vypálila během čtyř válečných let celkem 495 střel. V závislosti na cílech se toto množství pohybovalo od jedné střely za měsíc až po 16 za den, když šlo o represívní útoky. Některé typy střel měly dostřel 47 kilometrů.

Britská odpověď? Baterie Medvídek Pú!

Britové nečekali a už v roce 1940 vypracovali plán, na základě kterého měly být v oblasti Doveru poblíž městečka St. Margaret instalovány první dvě dělostřelecké baterie s dostřelem na druhý břeh kanálu La Manche. Britové jim dali jména Winnie a Pooh (podle Winnie-the-Pooh, česky Medvídek Pú).

Jenže sehnat děla nebylo tak jednoduché. Nově zvolený britský premiér Winston Churchill pátral po dělech ve Spojených státech, ale Amerika dosud zůstávala neutrální a vyráběla jen malé množství děl pro své námořnictvo.

V nouzi pomohly nadbytečné hlavně určené pro bitevní loď King George V. Zbrojařští inženýři firmy Vickers se dali okamžitě do práce. Kanony ráže 356 mm se totiž povětšinou skládaly pouze z hlavní, takže potřebovaly podstavce. Volba padla na podvozky železničních děl.

Britové nestavěli bunkry jako Němci, protože potřebovali, aby byla děla operativní okamžitě. Zřejmě i díky tomu byla už za necelé tři měsíce baterie Winnie schopná palby.

Mělo to ale jeden háček: hlaveň byla křehká a bylo ji třeba po každých 50 výstřelech vyměnit. Bylo tedy jasné, že se na pobřeží musí objevit i další a výkonnější děla.

Jižně od St. Margaret tak měla do bojů zasáhnout děla ráže 381 mm usazená v dělostřelecké věži. Později je doplnila dvě nová děla s kódovými jmény „Jane“ a „Clem“. Jejich cílem bylo zpřesnění zásahů a dostřel až na přístav Calais vzdálený 35 kilometrů. Obě nová děla byla nicméně plně schopná nasazení teprve v roce 1942.

(mih)