Suchá revoluce: jak přišli k moci šmelináři a mafiáni

Za eldorádo politického sociálního inženýrství bývá považována východní a střední Evropa. Zdejší komunistické režimy předvedly mistrovství v překopání společenských struktur a elit. Avšak to samé lze s určitou nadsázkou říct i o americkém prohibičním experimentu, který skončil právě před osmdesáti lety v prosinci 1933. I ten překopal Ameriku. Byť jinak, než zamýšlel.

Zatímco miliony Američanů před osmi desítkami let oslavovaly konec éry organizovaného zločinu, pokrytectví a zbytečně vysychající státní kasy, mafiáni, pašeráci a kšeftmani si mnuli ruce. Třináct let existence černého trhu s nelegálním alkoholem se jim a jejich dětem bohatě vyplatilo. „Chudý zloděj, který si v roce 1920 myslel, že 25 tisíc dolarů ročně je velice slušný příjem, najednou dostával 25 tisíc týdně jen za dodávky alkoholu,“ popisuje vliv prohibice na zbohatnutí podsvětí americký spisovatel Laurence Bergreen v knize Al Capone a jeho doba.

Právě s legendárním šéfem chicagské mafie Alphonso „Al“ Caponem jsme si zvykli spojovat všechny temné důsledky prohibice. Jenže Al Caponů menšího kalibru a občanského rozměru byly v letech 1920 až 1933 ve Spojených státech desítky tisíc.

Šance pro zlatokopy

Na alkoholu těžce vydělávali dokonce i lékaři a lékárníci, kteří masově předepisovali a vydávali „léky“ ze stovek nově zaregistrovaných druhů, které měly obsah až devadesát procent alkoholu. Pro představu – každý lékař směl napsat během tří měsíců až sto předpisů na takzvanou medicínskou whisky.

Prohibice ve světě: Čína První známou prohibicí na světě je plošný zákaz alkoholu zavedený jedním z císařů dynastie Sia (2100 až 1600 př. n. l.). Už jeho syn však opatření zrušil. Zapojili se i státní úředníci, kteří za prvních šest měsíců prohibice vydali ordinacím 15 tisíc nových licencí na prodej léčivých lihovin a 57 stejných licencí od nich získaly lékárny.

Dolary tekly proudem i kolem církevních kruhů – v prvních letech prohibice totiž až desetinásobně vzrostla spotřeba povoleného mešního vína.

Na své si přišli i rybáři a lodníci, kteří dováželi alkohol nelegálně buď po jezerech ze sousední Kanady nebo z volného moře, kam na linii tří mil od pobřeží mohly doplout lodě z Velké Británie s nákladem alkoholu.

Kdo tuto činnost dokázal zorganizovat a koordinovat, měl vyhráno. „Prohibice byla zlatým žebříkem, po kterém se organizovaný zločin vyšplhal v politice, byznysu, odborových svazech a asociacích zaměstnanců ve veřejných službách i soukromých podnicích k neuvěřitelné moci,“ konstatuje americký publicista Andrew Sinclair.

„Přesunula dvě miliardy dolarů za rok z rukou výrobců piva a destilátů do rukou akcionářů vrahů, gaunerů a nevzdělanců,“ připomíná, že jedním z původních cílů amerického protialkoholového tažení po první světové válce bylo omezit moc a vliv místních německých majitelů pivovarnického průmyslu. Což se – bohužel – povedlo.

Dobré úmysly a cesta do pekel

Prohibice ve světě: Severské státy V meziválečném období sáhly k tvrdé prohibici Finsko, Norsko a Švédsko, časem však opatření zmírnily. Dodnes zde funguje prodej alkoholu jen ve státem vlastněných řetězcích prodejen a za vysoké ceny. Alkohol je vysoce zdaněn a jeho dovoz podléhá omezení. Důsledkem je alkoholová turistika seveřanů do sousedních zemí. Čechy, kteří zažili důsledky normalizačního půstu, tuzexovou protekci a veksláckou moc, to nepřekvapuje. Cesta do pekel bývá dlážděna ochranářskými úmysly – a těch stálo na počátku americké prohibice hodně.

Už od poloviny devatenáctého století bojovaly USA a zejména jejich anglikánský středozápad s démonem alkoholismu. Z jeho importu byli viněni noví přistěhovalci, zejména katoličtí Italové, Němci, Poláci a Irové, kteří vytvářeli čím dál kosmopolitnější prostředí na východním pobřeží. Ročně se údajně tou dobou ve Spojených státech vypilo kolem 18 litrů čistého alkoholu na hlavu (dnes zhruba 8 litrů).

„Prohibice byla součástí snah 'amerikanizovat' Ameriku: reformátoři otevřeně prohlašovali, že je namířena především proti 'notorickým alkoholikům' z řad přistěhovaleckých dělnických vrstev,“ píše britský historik Paul Johnson ve své knize Dějiny 20. století.

První prohibiční zákon proto přijal středozápadní stát Kansas dokonce už v roce 1861. Později se celkem úspěšně přidalo dalších třináct severozápadních států, takže počátkem 20. století se americkým bojovníkům proti alkoholu v čele s protestanty a ženskými spolky zdálo, že k celoamerické „nápravě“ zbývá jen malý krůček. Zavést prohibici i na kosmopolitním východním pobřeží.

Jak ženy postupně získávaly volební právo, politici si tuto vlivnou voličskou skupinu předcházeli do té míry, že Kongres v roce 1917 navrhl rozšířit zákaz alkoholu na celou americkou federaci. Návrh prošel a po schválení 18. dodatku ústavy a takzvaného Volsteadova zákona v roce 1919 vstoupilo revoluční opatření v lednu následujícího roku v život.

Kázali vodu, pili whisky

Prohibice ve světě: Sovětský svaz/ Rusko Pokusů odnaučit Rusy pít bylo několik. Už car Boris Godunov (1598–1605) zakázal využívat obilí na výrobu alkoholu, protože hrozil hladomor. Tvrdými zákazy i tresty se šermovalo v letech 1914 až 1925, roku 1958 a roku 1972. Až v květnu 1985 však začalo jít do tuhého: nový generální tajemník sovětských komunistů Michail Gorbačov inicioval tři vyhlášky, které omezovaly výrobu i prodej destilátů a zcela zakázaly výrobu alkoholu z ovocných šťáv a domácí výrobu alkoholu. Zastavena byla výroba vodky s více než 50 procenty alkoholu a prodej slabšího alkoholu byl časově omezen. Po počátečním poklesu konzumace díru na trhu zaplnili nelegální výrobci, takže Gorbačov brzy musel neúspěšnou restrikci odvolat.

Brzy se však ukázalo, že šlo hlavně o úlitbu voličům a že značná část politických špiček se k prohibici staví přinejmenším vlažně.

Podle politologa Romana Jocha z Občanského institutu například americký republikánský prezident Warren Harding (ve funkci 1921 až 1923), který se oficiálně hlásil k prohibici, osobně naléval v Bílém domě svým přátelům při hře pokeru bourbon.

Podobných hříchů bylo nespočet. Když se v roce 1920 sešel v San Francisku předvolební sjezd Demokratické strany, všichni delegáti se vesele opili prvotřídní whiskou, kterou dal k lepšímu starosta města.

Realita začala vycházet veřejně najevo především v roce 1930, když se účinností prohibice zabýval parlamentní soudní výbor. „Mám plné nákladní auto nezvratných důkazů, že se tvrdý alkohol pije mnohem víc, než v dobách před prohibicí a v daleko horším prostředí,“ prohlásil podle historika Johnsona před výborem novinář Walter Ligget.

„Ve městě Detroitu mě v listopadu 1929 upoutala bujná zábava v jednom hostinci. Alkohol tam dodal jeden z hazardních hráčů a v opilém stavu tam řádili michiganský guvernér, šéf detroitské policie, různí politikové, karbaníci, kriminálníci a překupníci. Ti všichni se tam bratříčkovali a pitky se zúčastnili i čtyři soudcové z michiganského obvodu. Nakonec se objevily nahé tanečnice,“ popisoval Ligget své zážitky.

V roce 1930 pak nelegální palič alkoholu George Cassiday popsal na pěti stránkách deníku The Washington Post, jak po celou dobu prohibice zásoboval zakázanými lihovinami ctihodné kongresmany. Podle jeho odhadu jich zhruba 80 procent holdovalo alkoholu.

Bezzubý systém

V situaci, kdy jen v New Yorku vzrostl mezi lety 1920 a 1925 počet nelegálních barů z třiceti až na sto tisíc, by to nebylo nic divného, jenže kongresmani měli jít příkladem.

Vlažnost politiků se promítla už do bezzubosti samotného Volsteadova zákona. Prohibiční úřad nebyl připojen k ministerstvu spravedlnosti, ale pouze k ministerstvu financí. Kvůli nevůli prezidentů od počátku bojoval i s nedostatkem financí. A mizerné byly i platy prohibičních agentů. Kvetla tudíž korupce a jen do roku 1926 muselo být 750 agentů propuštěno za braní úplatků, kšeftování se zabaveným alkoholem či za vydírání.

Prohibice ve světě: Polsko V roce 1982 – po potlačení éry svobodných odborů Solidarita – omezili prodej alkoholických nápojů včetně piva. Prodávat se mohl až od 13. hodin, což vedlo k vytváření poledních front před obchody s nápoji. Opatření trvalo až do listopadu 1990. Smedley Butler, generál amerických námořních jednotek, se roku 1924 stal šéfem filadelfské policie, jenže už za dva roky na boj proti alkoholu rezignoval. „Dělat tohle je ztráta času,“ prohlásil podle historika Johnsona.

Politolog Joch vidí příčinu neúspěchu prohibice jasně. „Lidé prostě chtěli pít,“ argumentuje pro týdeník Dotyk s tím, že o nic lépe by to nedopadlo ani při přísnější kontrole a sankcích. „Snad jedno poučení: když zákazy a prohibice, tak raději nejdřív vyzkoušet na místní a státní úrovni, než hned na federální,“ doporučuje.

Připomíná ovšem, že na alkoholový apetit u Američanů působí spíš jiné vlivy než striktní zákazy. Tvrdý alkohol byl totiž v USA preferován do sedmdesátých let minulého století, v 80. nastal posun k vínu a v posledních deseti letech je zřetelný boom mikro-pivovarů.

Kmotří politika

Pokrytecká hra na bohulibé vykořenění zla ve společnosti nakonec zplodila zlo ještě větší. Prohibice vůbec nedonutila menšiny přistěhovalců, aby se přizpůsobily anglosaskému prostředí, ale naopak přispěla k jejich osamostatnění a konsolidaci. Způsobila kvalitativní a trvalé změny v rozsahu a vynalézavosti amerických organizovaných zločinů.

Prohibice ve světě: Československo/Česko Za první republiky i za komunistického režimu platil zákaz nalévání alkoholu v době voleb, což částečně (pro tvrdý alkohol a vícestupňová piva) přetrvalo až do roku 1996. Kvůli vlně otrav metyalkoholem byl 14. září 2012 na několik týdnů nařízen zákaz prodeje, nabízení a distribuce alkoholu s obsahem 20 procent a více. Dnes lokálně platí zákazy konzumace alkoholu na veřejnosti. Do nejvyšších struktur přímo či nepřímo pronikla garnitura lidí, jako byl třeba zmíněný Al Capone. Nemilosrdný vládce podsvětí po celém východním pobřeží USA, jehož vynesl na vrchol černý obchod s alkoholem, byl navenek příjemný muž. Poskytoval peníze na charitu, rád ve svém domě poskytoval rozhovory novinářům, jimž dokonce občas osobně uvařil špagety.

Pravou povahu prohibičního krále ale ilustruje bitva s nezávislým chicagským novinářem Robertem St. Johnem. Ten před volbami v roce 1924 zveřejnil reportáž o tom, jak Capone protlačuje pomocí korupce a výhrůžek své kandidáty a jak jeho lidé před volebními místnostmi zpracovávají každého, kdo by chtěl volit „špatně“.

Capone se St. Johnovi zprvu mstil tím, že jemu oddaná radnice kontrolovala a šikanovala noviny a jejich inzerenty. Novinář však nepřestal popisovat jeho praktiky, tak jej Capone nechal zmlátit a nabídl mu úplatek. Marně. Al Capone vytahuje trumf a kupuje St. Johnův list, čímž novináře přece jen přiměl k výpovědi a odchodu z města.

Jestli popsaný příběh amerického kmotra v něčem připomíná současnou českou realitu normalizačních či postnormalizačních bossů, pak výstražně působí i konec prohibiční éry.

Prohibice ve světě: Kanada V Kanadě došlo už v roce 1898 k nezávaznému referendu, kdy se přes 51 procent hlasujících vyslovilo pro zákaz výroby a prodeje alkoholu. Z realizace ovšem sešlo.

Zdál se být jednoduchý. Když prezident Franklin Delano Roosevelt podepisoval v březnu 1933 zákon zmírňující prohibici, prohlásil prý jen: „Je nejvyšší čas dát si sklenici piva“. A skutečně, vše zlé z uplynulé dekády bylo rychle zapomenuto a spotřeba čistého alkoholu do roku 1935 rychle vyskočila z prohibičních zhruba 4 litrů na osobu ročně na pět litrů.

Horší však byla jiná věc. Jen několik mafiánských špiček, jako byli kromě Al Caponeho třeba John Dillinger, Cester La Mare, Lucky Luciano nebo dvojice Bonnie Parkerová a Clyde Barrow, se podařilo lapit a aspoň část peněz jim zabavit. Mnohým dalším zločincům i obyčejným šmelinářům prohibiční zisky – celkem mohlo jít o zhruba 24 miliard dolarů – zůstaly a pomohly nastartovat kariéry jejich potomkům.

O koho konkrétně šlo či dodnes jde, je podle amerikanisty Jakuba Lepše z Univerzity Karlovy velmi těžko dohledatelné. Každopádně je zřejmé, že v současnosti již tito lidé tvoří pevnou součást ctihodné americké elity...

Pokud Vás tento článek zaujal, přečtěte si i další v tabletovém týdeníku Dotyk. Vychází zdarma každý pátek v App Store a Google play. Nová témata a další zajímavosti také sledujte nafacebookovém profilu.