Masivní exploze české muniční továrny zabila přes 200 lidí. Stále zde hrozí nebezpečí

Když 28. května roku 1917 upozornil mistr jednoho z mnoha oddělení muniční továrny v Bolevci u Plzně svého nadřízeného na poškozenou minu, běžel ředitel podniku Rudolf Thiel zrovna na oběd. Mistra odbyl s tím, ať dá vadnou minu zatím stranou a odebral se vesele do závodní kantýny. Měl štěstí. Byla to právě podniková jídelna, která jako jediná ze všech 56 budov muničky zůstala stát. Zbytek srovnala se zemí série výbuchů, která postupně zabila přes dvě stě lidí. Thiel, pro kterého si brzy nato přišla policie, se nicméně z přežití neradoval. Vinu za mrtvé a zmrzačené neunesl. Brzy spáchal sebevraždu.

Řetězová reakce

Bolevecká munička byla za první světové války největší a nejvýkonnější v Rakousku-Uhersku. Jak válka pokračovala, začalo se při jejím rozšiřování pochopitelně příliš nehledět na bezpečnostní předpisy – budovy byly nebezpečně blízko u sebe a ve skladech se hromadila munice, protože vypadávaly dodávky. Příkazy z oficiálních míst ale hovořily jasně: Prioritou je výroba a bezpečnost musí jít stranou. Doplatila na to téměř třetina z tří tisíc zaměstnanců, mezi nimiž byla pochopitelně většina žen, a dokonce i dospívající děti. Muži a starší chlapci tehdy museli bojovat.

První silný výbuch se ozval ve 13:35. Z poškozené budovy kromě sloupu hustého kouře začaly šlehat plameny. Brzy se do okolí rozprskly i mohutné, ohořelé stropní trámy a hlavně nevybuchlá munice, která zasahovala další a další budovy. Lidé se pokoušeli utéct, jenže vchod byl zamčený a zbytek továrny byl obehnaný ostnatým drátem. Kdo nechtěl riskovat pořezání, tomu zbylo už jen s hrůzou sledovat ohnivé peklo. Další exploze přišla ve 14:10 a třetí, nejsilnější, roztřásla zem tři čtvrtě hodiny poté. Dýmový hřib tohoto třetího výbuchu viděl v té době i Karel Čapek z oken zámku Chyše u Žlutic, kde v té době pobýval. Děsivý pohled ho zasáhl natolik, že ho inspiroval k napsání románu Krakatit o vynálezu nesmírně ničivé výbušniny.

Lidé utíkali z domů

Mohutné výbuchy mezitím rozsévaly rány a smrt a taky strach mezi obyvatele z blízkého okolí. Tlaková vlna rozbíjela okna, vyrážela dveře z pantů a trhala zdi dokonce až v centru Plzně. Lidé raději ze svých obydlí jen s nejnutnějším majetkem v rukou a s domácími zvířaty prchali do lesů a lomů, aby se tam ukryli.

Hasiči se mezitím pokoušeli požár zlikvidovat a vojáci pročesávali okolí ve snaze celkem osmnácti různými explozemi rozházené miny, granáty a další nebezpečné věci najít a zneškodnit. Někdy se stalo, že místo toho objevili utrženou končetinu. Někdy zase nevybuchlé miny a granáty našly dřív místní děti a asi není třeba říkat, že to v pár případech skončilo tragicky. Zdravotníci ošetřili na tisíc zraněných. K tomu, co zbylo z továrny, jezdila jedna sanitka za druhou.

Přes 200 mrtvých a stovky zraněných

Tragédie si vyžádala určitě přes dvě stě obětí. V dílně, kde všechno začalo, zemřelo 96 ze 100 pracovníků. Mnozí lidé bohužel i při vší opatrnosti přišli o život také při odstraňování sutin. Přesný počet mrtvých ale zjistit nelze, protože těla některých strávily plameny anebo je výbušniny rozmetaly na prach. Zraněných bylo přes sedm stovek a mnohá z těchto zranění byla samozřejmě extrémně závažná a s trvalými následky – amputované končetiny, oslepnutí a strašlivé popáleniny.

Rakousko-Uhersko samozřejmě rozsah neštěstí nedovolilo zveřejnit. 27. května, když zpráva o výbuchu konečně vyšla v tisku, uvedly noviny jen 13 mrtvých. Následky přitom mohou pocítit i současní obyvatelé okolních obcí, protože, jak ukázal nález nevybuchlého dělostřeleckého granátu v roce 2017, je možné, že se ještě dodnes nepovedlo najít a zneškodnit všechno, co do okolí děsivé výbuchy rozmetaly.

Zdroj: Marie Bauerová a Jaroslav Douša: Bolevecká katastrofa v roce 1917