Za 1 548 mrtvých nemohla jen ničivá exploze. Nejhorší důlní katastrofu historie způsobilo nelidské vedení

Důlním podnikem, obehnaným ostnatými dráty a na první pohled připomínajícím spíš krutý pracovní tábor, se 26. dubna roku 1942 rozlehl mohutný výbuch. Oheň mnohé ze zbídačených dělníků sežehl tak, že je později nešlo identifikovat. Většině z víc než 1 500 mužů, kteří se v téhle části podzemí nacházeli, se ale povedlo explozi i žár přežít, a když odezněly i poslední ozvěny děsivého výbuchu, oddechli si v tichu, které se rozhostilo. Smrt si je ale stejně našla…

Spíš pracovní tábor než důl

Ještě desetiletí před Druhou čínsko-japonskou válkou (1937–1945) byl důl na uhlí a železnou rudu u města Pen-si v Mandžusku společným podnikem, o který se Japonsko s Čínou dělilo, po anexi Mandžuska v něm ale Japonci postupně získali kontrolu. Vytěženým uhlím napájeli svou válečnou produkci a válka jim zase dodala pracovníky: tisíce válečných zajatců pocházejících hlavně z Číny.

Podmínky, ve kterých pracovali, nebyly daleko od těch v evropských pracovních táborech: Boty se podvyživeným dělníkům do týdne rozpadly na nohou, oblečení ani jídlo téměř nedostávali a přesto byli nuceni v dolech pracovat i víc než dvanáct hodin denně. Kdo padl vyčerpáním k zemi, mohl se spolehnout na brutální výprask od japonských strážných, kteří na oplocený objekt, kde živořili i příbuzní zajatých mužů, dohlíželi. Hygienické i životní podmínky byly v táboře tragické a jako oheň se jím proto šířily nakažlivé choroby jako cholera nebo tyfus.

Ráno 26. dubna se oblastí prohnal silný tajfun a v dole začal kvůli špatně nainstalovanému elektrickému vedení vypadávat proud. Ředitele dolu to od nasazení obvyklých 4 tisíc dělníků neodradilo, zavelel ale vypnout elektřinu a začít s opravami. V podzemí nikdo nevěděl, že v dole právě odstavili ventilátory. V úzkých chodbách se hromadil plyn a uhelný prach… a obojí se začalo mísit. A když ventilátory po opravě opět zapojili, stačila jediná malá jiskřička, aby se tyhle dvě ingredience změnily v ohnivé peklo.

Nemuseli zemřít

Horníka, který stál venku, exploze obrovskou silou smetla a zabila. Tlaková vlna rozmetala i nedalekou budovu. Plameny se rychle šířily a šlehaly až na povrch spolu s oblakem dusivého kouře. Ze strachu, aby se oheň dál nešířil, přišel z vedení dolu pokyn ventilátory opět uzavřít a pak pod zem vyslali deset záchranářů. Nedošli daleko, jejich dýchací přístroje selhávaly. Na povrch se tak dostal jen jeden jediný dělník, a ten si zachránil život sám. Možná kdyby se ho tehdy zeptali, jaká je dole situace, zvládli by včasným spuštěním ventilátorů zachránit stovky životů.

Jak se totiž ukázalo, drtivá většina z 1 548 lidí, kteří v dole po explozi zahynuli, výbuch přežila bez úhony. Otrávili se ale oxidem uhelnatým kvůli nedostatku čerstvého vzduchu.

Chránili techniku?

Mrtvá těla z dolu vynášeli dalších deset dní a naházeli je do masového hrobu. Po dalších dvaceti dnech obnovili těžbu a pokračovali v ní až do srpna 1945. Že by většina z obětí neštěstí přežila, prokázalo následné vyšetřování pod taktovkou Sovětského svazu, a někteří lidé v Číně byli přesvědčeni, že Japonci svým rozhodnutím ventilátory vypnout chránili drahou důlní techniku a životy dělníků, mezi kterými bylo jen 31 Japonců, raději obětovali. Obviněn ani potrestán ale nikdy nikdo nebyl a událost je dodnes považovaná za nejhorší důlní neštěstí v historii.

Zdroj: Mining Technology