Katastrofální srážka tří vlaků přinesla 500 mrtvých a zraněných. Svědky ohromil černý anděl

„Všechno okolo nás se najednou roztříštilo na kusy. Vagon se bez varování vznesl do vzduchu a s námi to házelo po celém kupé. Pak se ozvala strašlivá rána a my se ocitli na nástupišti… alespoň tedy na tom, co z něj zbylo…“

„Ve vedlejším kupé cestovaly dvě starší dámy. Povedlo se nám je vysvobodit z trosek. Vyšli jsme z toho, co zbylo z vlaku, a tam, hned vedle našeho vozu, ležela jedna z lokomotiv. Bylo to otřesné. Ty výkřiky a vzdechy zpod trosek… už nikdy nechci nic podobného slyšet…“

I přes tahle a mnohá další mrazivá svědectví si lze neštěstí takového rozsahu představit jen těžko. Už jeden vykolejený vlak je obrovskou tragédii, natož když se v ranní špičce srazí celkem tři lidmi plně obsazené soupravy. Přes tisíc lidí ve středu 8. října roku 1952 cestovalo přes nádraží Harrow... domů se toho dne povedlo vrátit jen někomu.

Průběh srážky

Do devíti vozů osobního vlaku z Tringu do londýnského Eustonu, který sloužil jako jeden z hlavních způsobů, kterým pracující do města dojížděli, se toho dne nacpalo mnohem víc lidí než obvykle. Potřebovali se dostat včas do práce a následující spoj měl výluku. Nebylo to pohodlné cestování. Na všech 800 lidí, co v něm jeli, rozhodně nezbyla místa k sezení a souprava nebyla průchozí, takže byla v některých vagonech hlava na hlavě. Brzy se ale ukázalo, že ráno může být horší… o mnoho horší. Zatímco se krátce po čtvrt na devět ráno cestující na nádraží v Harrow drali z a do přeplněné soupravy, přiřítil se rozjetý noční expres z Perthu s jedenácti vagony a v plné rychlosti do stojícího vlaku narazil.

Vozy obou souprav se rozprskly po nádraží, kde stáli další cestující, zdemolovaly krytý nádražní most a vagony se rozsypaly až na další koleje, včetně té, kterou se okolo nádraží v té chvíli nezastavitelně řítil další expres z Londýna do Liverpoolu. Jeho lokomotiva a patnáct vozů dokonaly devastující zkázu. Jakmile utichly nárazy, tříštění skla a zvuky praskání dřeva, ozvaly se do náhlého ticha první srdceryvné výkřiky šoku a bolesti.

Příběhy utrpení i hrdinství

Všem bylo okamžitě jasné, že počet mrtvých a zraněných bude obrovský. Poslední tři vozy vlaku z Tringu, motor a prvních pět vagonů Perthského nočního vlaku a dva motory vlaku do Liverpoolu se proměnily v pouhé trosky poházené po celém nádraží. Přeživší se začali potácet ze zbytků všech tří vlaků a lidé se začali sbíhat na pomoc. Kromě hasičů a sanitek na místě brzy pracovalo neuvěřitelné množství dobrovolníků. Přinášeli deky a prostěradla, ze kterých vyráběli provizorní obvazy pro pořezané, polámané, nebo dokonce skalpované lidi, vařili a podávali čaj prochladlým raněným i další dobrovolníkům. Mezi troskami chodili kněží a starali se o mrtvé. A objevovali se už i novináři a kamery; jeden z kameramanů, veterán druhé světové války, se nechal slyšet, že by radši byl znovu v bitvě, než muset takovouto hrůzu natáčet.

Reportéři ale přinesli i hodně zajímavé příběhy takového obyčejného, britského hrdinství. Muž, kterého tisk pojmenoval „hubeňour“ (The Thin man), se například nabídl, že pomůže se záchranou úředníka uvězněného pod troskami. Díky své konstituci se za ním dokázal protáhnout a dvě hodiny mu dělat společnost, ovázat mu nohu a podat morfin.

Členka amerického letectva (to mimochodem na místě také velmi pomohlo díky vybavení, kterým disponovalo), černoška Abbie Sweetwineová, dokázala pravděpodobně zachránit i několik životů díky tomu, že ji napadlo vlastní rtěnkou označovat ty, kterým byl podán morfin. Díky ní nedošlo k předávkování, ani se jím neplýtvalo. Deník Daily Mirror o ní psal jako o „andělovi z nástupiště šest“, což stojí za zmínku i proto, že se kvůli rasovým předsudkům Afroameričankám zásluhy téměř nepřiznávaly.

Záhadná příčina

Odklízení trosek bylo zoufale pomalé. Obzvlášť rozmačkané vagony zaklíněné pod dalšími částmi vozu nebylo možné bez těžké techniky vysvobodit. Záchranáři práce neustále zastavovali a poslouchali, jestli neuslyší nějaký nářek či jakékoli jiné známky života. Jenže v odpověď už se ozývalo jen zlověstné ticho.

Neštěstí, které je dodnes nejhorší britskou tragédií v době míru, si vyžádalo 112 obětí a 340 zraněných. Přes důsledné vyšetřování se nikdy nezjistilo, proč vlakvedoucí nočního vlaku ignoroval mnohé výstražné systémy, které jej upozorňovaly na to, že na koleji, kterou projíždí, stojí další vlak. Možná za to mohla mlha, ale i ta už podle záznamů ustupovala, a i kdyby byla úplně neprostupná, nebránila by vlakvedoucímu zaslechnout exploze výstražných zařízení podél kolejí. Pravdu se ale už nikdy nedozvíme, protože celá obsluha lokomotivy nočního vlaku našla v jeho troskách smrt.

Zdroj: RailwaysArchive.co.uk