Obrněné vlaky jsou zastaralé. V Rusku a proti povstalcům bez letectva to ale neplatí

Pro zemi tak prošpikovanou železnicemi, jako je Česká republika, spojuje koncept obrněného vlaku to nejlepší z vláčků i vojenství – koneckonců legendární příběh československých legionářů v Rusku v minulém století byl sám spojen s ozbrojenými vlaky. Série obrněných vlakových vozů na kolejích je však dnes nejčastěji rekvizitou fikce, obrněné vlaky totiž u armád upadly v nemilost. Vlaková doprava se však od jejich příchodu prakticky vůbec nezměnila – co je tedy důvodem toho, že obrněné vlaky již nepoužíváme?

Století vojenské železnice je historie obrněných vlaků

První obrněné vlaky byly nasazeny již ve druhé půlce 19. století – pro ochranu civilních pracovníků použili první obrněné vagóny již Američané během své občanské války v roce 1861. Obrněné vlaky pak hrály stále významnější úlohu i během kolonizace vedené zejména Britským impériem – sám Winston Churchill byl zajat uvnitř obrněného vlaku v roce 1899 poté, co jednotka Búrů přepadla britskou mašinu projíždějící jižní Afrikou.

Obrněné vlaky pak hrály úlohu i během první světové války, po ní však začaly pomalu upadat v nemilost. Relativně populární byly obrněné vlaky přesto ještě v meziválečném Sovětském svazu i Číně. Vzdor opomíjenosti pak překvapivě našly nasazení i v druhé světové válce, zejména na počátku. Polské obrněné vlaky byly například jednou z nejvíce efektivních zbraní určených k protiútoku během německé invaze. Mezi lety 1945 až 1970 nicméně byly obrněné vlaky nasazeny se stále menším užitkem. Poslední výraznější nasazení proběhlo v Indočíně v 50. letech, příklady poté se dají spočítat na prstech jedné ruky.

Takticky se role obrněných vlaků napříč stoletím jejich vývoje přece jenom trochu proměnila. Původně plnily obrněné vlaky především roli jakéhosi pojízdného bunkru pro ochranu personálu vlaku mimo vůz, rychle se však transformovaly i na ochránce za jízdy. Zejména v britských koloniích byly trasy dlouhé a nepřítel mohl přepadnout vůz na každém kilometru – obrnit část vozů tak sloužilo jak jako pasivní obrana, tak i odstrašení útočníků.

Před první světovou válkou již obrněné vlaky našly úlohu i jako ofenzivní zbraň – hostit mohly totiž silné houfnice a další dělostřeleckou výbavu, přitom však oproti typické dělostřelecké baterii své éry byly navíc mobilní. Technicky vzato obrněný vlak nemusí být nutně totéž co dělostřelecký vlak, jejich vybavení a užití se však může překrývat a často se tak i dělo.

Britové například vybavili několik svých vlaků šesti a poté i osmipalcovými námořními děly, a využívali je jako mobilní dělostřelecké platformy pro ochranu pobřeží. Ve druhé světové válce pak na obrněné vlaky přibyly i protiletadlové baterie, které je měly chránit před leteckými útoky. Nejdále v konceptu obrněného válku došla zřejmě třetí říše, která (paradoxně inspirována úspěchy polských obrněných vlaků) vyvinula vlastní obrněné vlaky připomínající odolností a vybavením spíše „sešněrované“ tankové jednotky. I Hitler měl svůj supervlak.

Pryč z výsluní

Na první pohled je nevyužívání vlaků v moderních válkách logické – po druhé světové válce došlo na masivní pokrok v oblasti letectví a vojenské mobility. Před rokem 1939 nebylo typické, aby byla majorita ozbrojených sil vybavena vozidly, i vojska třetí říše, na svou dobu překvapivě mobilní, byla z většiny stále tvořena pěšími útvary spoléhajícími při přepravě buď na své nohy, vozidla jiných útvarů (viz obrázky tanků, na nichž se vozí vojáci) anebo na vlaky. Po roce 1945 se to však změnilo a u armád vyspělého světa se bojová vozidla pěchoty či alespoň náklaďáky staly pro přepravu pěchoty normou. V této nové éře by využívání vlaků bylo vzhledem k vyšší mobilitě vojsk jako celku v případě otevřeného konfliktu krokem zpět.

Ničemu nepomáhá ani skutečnost, že rapidního nárůstu kapacit se dočkalo i letectvo. Proudový motor a chytrá munice znamenají, že i průměrný jednomístný stíhací bombardér dnes unese podobnou nálož munice jako někdejší strategický bombardér – to celé přitom při vyšším doletu, lepší manévrovatelnosti i širší škále možných úkolů. Již během druhé světové války byly obrněné vlaky na hranici možností konkurování taktickému vrtulovému letectvu. Po tomto konfliktu však zůstaly obrněné vlaky beznadějně zastaralé a zranitelné. Připočteme-li skutečnost, že projekce konfliktů mezi NATO a Varšavskou smlouvou operovaly s maximálně několikatýdenním trváním, je obrněný vlak pro potřeby moderních sil asi stejně užitečný jako kavalérie.

Symetrická zbraň pro asymetrický konflikt

Proti výše uvedenému však existuje jeden velmi snadný protiargument – obrněný vlak je skutečně zastaralý, ale jenom budeme-li uvažovat nad konfliktem mezi vyspělými armádami, tedy například v rámci zmíněné války NATO vs. Varšavský pakt či USA vs. Čína. Pro asymetrickou válku, při níž vyspělá armáda bojuje v partyzánském konfliktu s povstalci, je však většina problémů obrněného vlaku do značné míry umazávána. Povstalci typicky nemají žádné nebo velmi slabé letecké síly (mnohdy dnes maximálně disponují jednoduchými drony) a v závislosti na terénu může být limitována i mobilita jedné či druhé strany.

The Russian armoured train in Ukraine's south - video by RU MoD's Zvezda TV channel pic.twitter.com/NvaKG1EXJE

— English Luhansk (@loogunda) March 9, 2022

Roli obrněných vlaků v druhé polovině 20. století nelze ani přehánět – zmíněné nasazení v Indočíně ukázalo, že i moderní povstalecké síly vybavené výbušninami jsou proti vlaku značně efektivní. Zřejmě jediným obrněným vlakem, který tak měl být nasazen proti jiné moderní armádě, bylo několik sovětských souprav určených k odstrašení čínských snah o překročení hranice v 70. letech – tyto vozy byly především vybaveny jednotkou tanků a bojových vozidel pěchoty, a byly tak určeny především k rychlé přepravě sil do potenciálního místa konfliktu, kde pak mohly sehrát spíše podpůrnou roli.

Obrněné vlaky však i po druhé světové válce našly omezené uplatnění právě v protipovstaleckých či občanských konfliktech. Sovětská armáda nasadila své výše zmíněné obrněné vlaky k odstrašení soupeře během války o Náhorní Karabach, ruská armáda poté nasadila improvizované obrněné vlaky i ve druhé čečenské válce. Chorvati i Srbové vybavili další vlaky zbraněmi a pancířem během občanské války v bývalé Jugoslávii – zejména slavný chorvatský vlak Krajina express si vzhledem k malému množství skutečné bojové techniky připsal úlohu během obléhání Bihaće. Vlastními obrněnými vlaky se pak naposledy pochlubili i povstalci na Donbasu v ukrajinské válce.

Vlaková budoucnost

Ve vyspělých armádách jsou tak dnes obrněné vlaky velmi vzácným jevem. Nejslavněji dvojici vozů znovu aktivovaly a renovovaly ruské ozbrojené síly – soupravy Amur a Bajkal jsou zejména vybaveny radary a rušičkami pro vedení elektronické války proti případnému narušení prostoru letectvem nepřítele. Mimo ní jsou vozy vybaveny limitovanou palebnou silou, dvěma protiletadlovými systémy ZSU-23, mají však být využívány v koordinaci s útočnými vrtulníky či jinými systémy. I to je možné nové využití starého systému.

Snad krom protipovstaleckého boje je však dnes problém si představit obrněné vlaky v aktivní úloze u jiného státu, než je Rusko s jeho obrovským územím. Nové technologie jako bojové drony by teoreticky mohly znamenat určitou renesanci dělostřeleckých/obrněných vlaků (jenom s roboty namísto projektilů), vzhledem k limitům kolejí by ale podobné systémy našly uplatnění opět zejména při odstrašení méně pokročilých povstaleckých sil.

Vzdor velmi specifickým, technologicky nevyvinutým či velmi hypotetickým scénářům se však zdá, že obrněným soupravám na dnešním bojišti zkrátka ujel vlak.

ZDROJ: Military History