Slavná bitva u Lučence: 3 000 českých a moravských žoldáků zahnalo na útěk sedminásobnou přesilu

Jejich neukotvenosti a nepřehlédnutelných schopností pak využil moravský katolický šlechtic Jan Jiskra z Brandýsa k velkolepé anabázi, během níž ve jménu nezletilého krále Ladislava Pohrobka ovládl Horní Uhry (tedy dnešní Slovensko) a nakonec v bitvě u Lučence 7. září 1451 na hlavu porazil sedminásobnou přesilu uherských jednotek vedených zkušeným sedmihradským válečníkem Jánem Hunyadim.

Ve jménu krále

Uhry byly v té době ve složité situaci. Teprve čtyřletý Ladislav Pohrobek byl od listopadu 1444 po svém otci Albrechtovi II. Habsburském (nastoupil na český i uherský trůn po Zikmundovi Lucemburském) fakticky také uherským králem, místní velmoži ale dítě na svém trůnu nechtěli a na sněmu v roce 1446 si za regenta a zemského správce zvolili významného šlechtice Jána Hunyadiho. Nárok na trůn tedy bylo nutné vymoci silou a podle Ladislavovy matky Alžběty Lucemburské byl nejvhodnějším mužem pro takovou práci právě Jan Jiskra z Brandýsa.

Volba to byla vcelku logická. Jan Jiskra z východočeského Brandýsa nad Orlicí (1400–1469) patřil k nejzkušenějším válečníkům českého království. Vojenskému řemeslu se vyučil v Itálii, kde měl bojovat na benátských galérách proti Turkům. Další ostruhy sbíral v husitských válkách, i když rozhodně ne s kalichem na praporci.

Čtěte také: Slavný král dítě získal korunu již jako batole. Záhadná smrt byla vyřešena po 500 letech

Po bitvě u Lipan 30. května 1434 se dal do služeb Zikmunda Lucemburského, který ho poslal bít Turky k Bělehradu. V této činnosti se velmi osvědčil, ostatně stejně jako Hunyadi, který si za úspěšnou obranu jižní hranice Uher vydobyl přízvisko Turkobijec. Oba vojevůdci, kteří zdatně bojovali proti stejnému nepříteli, se už brzy měli utkat v boji o vládu nad Uhrami.

Vpád do Uher

Pod Jiskrovým velením vpadlo na 5 000 zkušených bratříků, jak si pohrobci husitských válek nadále říkali, do Uher a bez větších potíží ovládlo většinu klíčových hradů a hornických měst na dnešním Slovensku. Jan Jiskra z Brandýsa své malé panství kontroloval ze zvolenského hradu a důležitých Košic, kde také v roce 1449 odrazil první významný pokus Jána Hunyadiho ho z Uher vystrnadit.

K největší konfrontaci ale mělo teprve dojít. V létě 1451 se oddíl asi 500 bratříků opevněný v bývalém klášteře v Lučenci na dnešním jižním Slovensku dostal do vážných potíží. Město oblehl se svým vojskem Ján Hunyadi a byl pevně rozhodnut ho dobýt. Bylo ostatně obtížné představit si jiný výsledek, když kolem města tábořilo na 20 000 uherských bojovníků včetně těžké jízdy a mnoha šlechticů.

3 000 proti všem

Jan Jiskra z Brandýsa se ale o tíživé situaci lučeneckých bratříků dozvěděl a vyrazil na pomoc. K dispozici měl kolem 3 000 svých bojovníků zvyklých na boj proti přesile. Zatímco Jiskrovi bratříci měli za sebou velké množství bitev i menších šarvátek mnohdy proti papírově silnější šlechtické jízdě, skládalo se Hunaydiho vojsko z kontingentů narychlo sebraných uherskými šlechtici. Jeho jádrem a největší údernou silou stále byla obrněná jízda útočící jako tank v sevřeném šiku.

To vše Jiskra věděl a rozhodl se využít jedné z mnoha dovedností získaných v husitských válkách, která by se dala nazvat „práce s terénem“. Město Lučenec mohutným obloukem obtéká řeka Ipeľ, která zde v minulosti vytvořila rozlehlou rovinu. Tou se navíc klikatí říčka s příznačným názvem Slatinka. Jiskrovi stačilo obratně vmanévrovat uherské jezdce do mokřadů a bažin a rázem bylo po početní převaze. Tedy alespoň částečně…

Drtivé vítězství

Když pomineme rozvleklé líčení bitvy od Aloise Jiráska (první díl trilogie Bratrstvo), není toho o průběhu boje moc známo. Jisté je, že bratříkům, v jejichž řadách vedle Jana Jiskry z Brandýsa bojovali i další zkušení husitští hejtmani jako například Jan Talafús z Ostrova, pomohli svým výpadem i obležení obránci Lučence. Zvrat v bitvě pak nastal při rozdělení uherského vojska na dvě části a následném zmatku, který se změnil v úprk. Některé zdroje uvádějí, že Jána Hunyadiho v kritický moment část uherských šlechticů jednoduše zradila.

Jan Jiskra z Brandýsa se stal vítězem – se svými 3 000 muži porazil a zahnal na útěk sedmkrát početnějšího nepřítele. Jeho jedinou chybou bylo, že Hunyadiho nepronásledoval – i když s ohledem na početní slabost svých oddílů si to asi ani nemohl dovolit. Toto opomenutí se později Jiskrovi vymstilo, když se stejně jako v případě Hannibalova tažení do Itálie ukázalo, že vyhrát bitvu ještě neznamená vyhrát válku.

Odkaz válečníka

Hunyadi sice s Jiskrou uzavřel v Rimavské Sobotě mír, a dokonce mu vyplatil odškodné, později ale taktickým vyjednáváním připravil Jiskru o mnoho hradů a měst. Nakonec se Jan Jiskra Brandýsa nedočkal vděku ani od krále, jehož zájmy v Uhrách hájil. Když Ladislav Pohrobek roku 1453 ve svých 13 letech konečně nastoupil na uherský trůn, potvrdil Hunyadiho ve funkci nejvyššího zemského hejtmana a Jiskru zbavil veškerého majetku, který jeho jménem v Horních Uhrách získal.

Jan Jiskra z Brandýsa byl ale natolik schopný válečník, že dlouho nestrádal. Matyáš Korvín, syn Jána Hunyadiho, jej nakonec znovu povolal do služby, tentokrát v boji proti Turkům, kteří v roce 1453 dobyli Konstantinopol. Vítěz od Lučence a jeden z největších českých válečníků 15. století se nakonec dožil 69 let, byť přesné datum, místo i příčina jeho smrti zůstávají neznámé.

Zdroj: Město Lučenec / Husitstvi.cz / Alois Jirásek: Bratrstvo I - Bitva u Lučence