Čechoslováci vykoupali Němce v krvavé lázni. Bitva u Bachmače skončila brilantním finálním tahem

Důvod, proč se právě Bachmač měla stát počátkem slavné sibiřské anabáze, byl jednoduchý. Boje na východní frontě se po brestlitevském míru uzavřeném 3. března 1918 mezi sovětskou vládou, Německem a Rakousko-Uherskem zastavily a Čechoslováci se ocitli v nezáviděníhodném postavení. Ukrajina vyhlásila samostatnost a v obavě ze sovětské Rudé armády požádala německé jednotky o pomoc. Jediná ústupová cesta vedla na východ.

Ústup kryly pouhé dva pluky, 6. střelecký pluk „Hanácký“ a 7. střelecký pluk „Tatranský“, které obsadily 4. března 1918 Bachmač ležící asi 170 km východně od Kyjeva. Důležitý železniční uzel měl zásadní význam pro evakuaci 40 000 příslušníků československého vojska z Ukrajiny. Podle plánu se měli přesunout po železnici do Vladivostoku a odsud lodí do Francie, kde by se připojili k čs. jednotkám bojujícím na západní frontě proti centrálním mocnostem. Tomu se však Němci snažili ze všech sil zabránit.

Přečtěte si také: Českoslovenští legionáři byli v Rusku k nezastavení. Bolševiky poráželi ze země i vzduchu

Němci se blíží

Německá armádní skupina generála von Lisingena dostala už 5. března rozkaz rychlým přesunem z Kyjeva k Bachmači odříznout československým jednotkám představujícím jedinou organizovanější vojenskou sílu na Ukrajině cestu k ústupu, obklíčit je a zajmout. Čechoslováci si nedělali žádné iluze o tom, co by následovalo. Němci by je popravili, anebo vydali Rakušanům, a protože mnozí legionáři dezertovali z rakouskouherské armády, čekala by je v každém případě kulka. Podobně ostatně skončil i polský dobrovolnický sbor na Ukrajině.

Velitel československých jednotek v Bachmači kapitán Eduard Kadlec, který už před první světovou válkou sbíral vojenské zkušenosti v belgické armádě v Kongu, rozhodně nebyl v jednoduché situaci. Ze dvou směrů proti němu postupovaly dvě německé divize – od Gomelu 224. pěší divize a od Kyjeva 91. pěší divize. Přesila byla zdrcující nejen v počtu vojáků, ale i ve výzbroji a výstroji – Čechoslováci neměli děla, dostatek kulometů ani munice, nedostávalo se jim potravin ani zimních kabátů. Vojáci urychleně rekvírovali vagóny a lokomotivy, šlo to ale pomalu.

Bylo 9. března, když do Bachmače dorazil se zbytkem 6. pluku jeho velitel plukovník Jaroslav Červinka a převzal velení. Legionářům bylo jasné, že se boji s Němci nevyhnou, a rozhodli se sami zaútočit, nejprve severním směrem. Ráno 10. března vyrazil kapitán Kadlec se 480 muži, 20 kulomety a improvizovaným obrněným vlakem s jedním dělem podél kolejí z předsunutých pozic u Česnokovky na Doč (dnes Velika Doč) ležící na stejnojmenné řece.

Proč se bránit, když můžeme útočit

V podmáčeném blátivém terénu klopýtali vojáci podél kolejí až na dohled prvních domů vesnice Doč obsazené prozatím nic netušícími Němci. Legionáři na nic nečekali a přešli do útoku. Němci, kterých bylo nejméně 1 500, byli jeho prudkostí zaskočeni, domnívali se, že na ně útočí mnohem početnější oddíly. Zahájili prudkou palbu z pušek, kulometů, a dokonce i děl, nakonec ale začali ustupovat. Bojovalo se o každý dům a každou ulici. V poledne Čechoslováci dobyli nádraží, dostali se však do palby kulometů na střechách okolních budov.

Odpoledne začala legionářům docházet munice, a přestože Němci už z poloviny vesnice ustoupili, nebyla jejich situace záviděníhodná. Němci měli nejméně 300 mrtvých a raněných, ani legionáři ale nebyli beze ztrát. Němci si nakonec uvědomili, že proti nim útočí jen hrstka mužů bez dělostřelecké podpory, a začali podnikat tvrdé protiútoky. Kapitán Kadlec byl těžce zraněn a přišel o oko a jeho skupina se nakonec večer pomalu organizovaně stáhla zpět do Česnokovky, přičemž u nepřítele zanechala pocit, že získat Bachmač vůbec nebude snadné.

Mohlo by vás zajímat: Padevět: Pocit, že jsme se během nacistické okupace nebránili, zlomil národu páteř

Na západním přístupu k Bachmači (od Kyjeva) byli naopak aktivnější Němci. Střídavě útočili a zase ustupovali před legionáři podél trati, kterou se snažili s podporou obrněných vlaků ovládnout. Boje tu trvaly nepřetržitě do 12. března. Při jednom výpadu byl vyslán oddíl o 13 mužích pod velením praporčíka Josefa Petříka s úkolem rozebrat železniční trať v týlu německých vlaků. Když úkol legionáři splnili, zahájili ze vzdálenosti asi 300 metrů na znehybněné vlaky palbu. Od vlaků ale na ně po počátečním překvapení zaútočily dvě čety německé pěchoty. Petříkově oddílu se podařilo je odrazit a teprve až když vystřílel všechnu munici, odpoutal se od nepřítele a vrátil se zpět. V tomto boji měli Němci 16 padlých a raněných, Petříkův oddíl vyvázl beze ztrát.

Únik ze smrtící smyčky

Kritický den pro oba tvrdě bojující střelecké pluky nastal 13. března 1918, na kdy byl naplánován odjezd československého vojska z Bachmače. Jejich úkolem bylo zdržovat dotírající Němce a umožnit spořádaný odjezd vlaků směrem na východ. Boje trvaly celý den a legionáři se při nich postupně stahovali ze severu i západu k Bachmači. Němci nasadili do útoků množství kulometů, dělostřelectvo a jízdu, nad bojištěm kroužila německá pozorovací letadla.

Po 22. hodině večer byly nicméně poslední strážní oddíly Čechoslováků staženy do vlaků a vydaly se za ostatními směrem na Kursk. Bachmač zůstala v rukou špatně organizovaných bolševických oddílů, které ji následující den vydaly do rukou překvapeným Němcům. Ti nechápali, kam se najednou poděli tvrdě a disciplinovaně bojující vojáci, s nimiž od 8. března sváděli urputné šarvátky.

Československé vojsko v síle 40 000 mužů vyklouzlo ze smrtící smyčky a díky odvážnému boji příslušníků dvou pluků nasazených proti mnohonásobné přesile uniklo na východ. Nebylo to zadarmo. Legionáři měli 45 mrtvých a 210 raněných, dalších 41 bylo nezvěstných a pravděpodobně zajatých a popravených nepřítelem. Německé ztráty ale byly mnohem větší. Prameny uvádí kolem 300 zabitých a několik set raněných mužů.

Zdroj: Legionářský směr, časopis Československé obce legionářské