Záchrana 13 lidí uvězněných v jeskyni bere dech. Potápěči však zaplatili smrtí

Asistent trenéra Ekkapol Čantawong, řečený Ek, se stal v deseti letech sirotkem vinou epidemie. Jeho dlouhodobou melancholii se jeho příbuzní rozhodli vyřešit tak, že jej ve dvanácti letech poslali do buddhistického kláštera, aby se stal mnichem. Ve dvaceti letech z kláštera odešel, aby se postaral o svou babičku a začal pomáhat mladým fotbalistům ve své vesnici. Nakonec pomohl vybudovat fotbalový tým, ve svém okolí byl velmi oblíbený a s mladými fotbalisty si vypěstoval přátelský vztah.

Osudný omyl asistenta trenéra

Toho dne ale udělal tu chybu, že nedbal varovné cedule u vchodu do jeskyně Tham Luang, kde už se svými svěřenci před dvěma lety byl. Podle cedule hrozí od června do října monzuny, a proto by do jeskyně neměl nikdo vstupovat.

V sedm večer se hlavní trenér Kathawong podíval na telefon, který mu ukazoval desítky zmeškaných hovorů od znepokojených rodičů chlapců. Volal tedy Ekkaphonovi a chlapcům, ale bez úspěchu. Nakonec se dovolal Songponu Čanthawongovi, 13letému členovi týmu který zmínil, že ho po zkoušce vyzvedli, a že zbytek týmu šel zkoumat jeskyni Tham Luang. Trenér tam okamžitě zamířil a u vchodu našel opuštěné bicykly a tašky.

Pátrání po fotbalistech začíná

Britský jeskyňář Vern Unsworth, který žil v thajském městě Chiang Rai a měl detailní znalosti jeskyně, měl 24. června naplánovaný sestup právě do Tham Luang. Ten přerušil naléhavý telefonát thajských záchranářů, kteří ho žádali o pomoc. V jeskyni byl uvězněný juniorský fotbalový tým. Po vstupu do jeskyně totiž přišly monzunové deště a stoupající voda nutila dvanáct chlapců a trenéra postupovat dále do jeskyně.

Unsworth poradil úřadům kontaktovat britskou záchranářskou organizaci British Cave Rescue Council (BCRC). Ta se 27. června připojila k thajským záchranářům. Pátrání po ztracených chlapcích komplikovala především bahnitá voda, díky níž potápěči neviděli na cestu. Kromě potápěčů prohledávali okolí i policisté s pátracími psy, kteří hledali možné otvory, kterým by se do komplexu dalo dostat. Bylo to ale bezvýsledné, stejně jako nasazení dronů a robotů. Pátrání navíc komplikovaly pokračující monzunové deště, které zvyšovaly hladinu vody a záchranáře nutily pátrání přerušit. Počasí se zlepšilo 2. července a pátrání bylo obnoveno. Ztracení chlapci byli nalezeni v deset hodin večer, 9 dní po začátku pátrání.

Plány záchrany

Jako zázrakem živí a zdraví fotbalisté byli na místě vzdáleném 4 km od vstupu do jeskyně. Asistent trenéra Ek dělal, co mohl, aby svěřencům v nastalé situaci zajistil přežití, zároveň se snažil pomoci jejich duševnímu rozpoložení tak, že je učil meditovat, jak se naučil v buddhistickém klášteře. Okamžitě jim byl poskytnut lékařský dohled, zdaleka ale nebylo vyhráno.

Zbývalo vymyslet, jak je dostat ven nepříjemnému terénu a nepříznivému počasí navzdory. Zvažovalo se několik variant, od vybourání otvoru do jeskyně přes rychlé proškolení chlapců v základech potápění až po možnost počkat několik měsíců, než voda opadne. Nakonec bylo rozhodnuto o tom, že chlapce postupně vyzvednou potápěči.

Není na co čekat

Určení potápěči trénovali zásah v improvizovaných podmínkách školního bazénu, zatímco jiné týmy odčerpávali z jeskyně vodu. Další potápěči podél jeskyně připravovali lano s kyslíkovými lahvemi. Záchranné akce zkomplikovala náhlá tragédie. Elitní potápěč Saman Kunan instaloval 5. července vzduchové lahve. Cestou zpět mu ale došel kyslík a ztratil vědomí. I přes pokusy o resuscitaci na místě zemřel. K tomu se přidala další komplikace, 6. července totiž v jeskyni klesla hladina kyslíku na 15 %, což nestačí na zachování životních funkcí. Nebylo na co čekat.

Záchranná operace byla zahájena 8. července. Policie požádala novináře a další osoby v okolí Tham Luang, které se akcí neúčastnily, aby vyklidili prostor. Po délce části jeskyně, kde už voda opadla, byl vytvořen lidský řetěz a k uvězněnému týmu se vydali první potápěči. Britsko-australský tým doprovázel lékař Richard Harris. Potápěči vynášeli chlapce po jednom. Zprávy se lišily v tom, jestli začali nejslabšími nebo nejsilnějšími, ve skutečnosti byli ale všichni v dobrém stavu, takže pořadí určovali podle toho, jak se kdo přihlásil.

Záchrana pod vlivem

Každý chlapec byl oblečen do potápěčské výstroje s kyslíkovou nádrží vepředu. Přitom byl připoután k potápěči, který s ním putoval ven z jeskyně. Aby se předešlo tomu, že nevyškolený chlapec ve vodě zpanikaří a ohrozí život svůj i záchranářův, podal Harris každému z mladých fotbalistů, který byl na řadě, dávku sedativ, takže po dobu cesty byli v podstatě v bezvědomí.

Dávka účinkovala 45 minut až hodinu, což bylo tak na třetinu cesty, proto byli potápěči vybaveni a vyškoleni tak, aby mohli dávky během cesty doplňovat. Jakmile byl bezvědomý hoch z vody venku, doručil ho lidský řetěz ven z jeskyně, kde mu byla poskytnuta náležitá péče.

Dopady

Záchranná akce trvala do 10. července. Právě včas, protože v jeskyni začala opět stoupat voda. Přes 100 záchranářů odešlo ve spěchu, dokonce tam museli nechat většinu vybavení. Záchrana třinácti životů se ale naštěstí povedla.

U některých z chlapců byla zjištěna plicní infekce nebo velmi nízká tělesná teplota, postupně se ale všichni vrátili do běžného života. Třebaže se nabízí, že společnost odsoudí trenéra Eka, dočkal se zastání jak od chlapců, tak od jejich rodičů. Během svého pobytu v nemocnici se rodičům omluvil a poděkoval za veškerou podporu. Událost si však stejně vybrala další oběť, a to o dost později. Člen záchranného týmu Beirut Pakbara, jenž se během záchranné akce nakazil plicní infekcí, jí v prosinci roku 2019 podlehl. Dramatická událost se stala předmětem mnoha knih, filmů a televizních seriálů, nejznáměji snímku Rona Howarda Třináct životů.

Zdroj: BBC