Jak jsem na Srí Lance hledala o půlnoci želvy (a dost se u toho bála)

Byla půlnoc, když ustala velká party, které se účastnili místní policisté a Ištván, majitel guesthousu. Příslušníci bezpečnosti odjeli zcela sťatí ve svých autech a na motorkách zpět domů či do práce. Seděla jsem u vedlejšího stolu a četla jsem si. V tom mi Ištván říká: „Pojď, jdeme se podívat na želvy.“ Znělo to sice lákavě, ale neměla jsem z toho nejlepší pocit.

Jít či nejít, toť otázka

Napadaly mě ty nejhorší scénáře – co když se na mě s policajty domluvil? Co když mě tam přepadnou, znásilní, zabijí a sní? Nebo mě nezabijí, ale prodají? Co když nás na pláži někdo přepadne? Co když sám Ištván bude dělat problémy?

Klid, řekla jsem si a uvědomila si rozdíly mezi mými a Ištvánovými proporcemi. Kdybych na něj foukla, patrně by ho to vymrštilo 4,6 metrů do vzduchu, načež pád, která by následoval, by s největší pravděpodobností ve zdraví nepřežil. No jo, jenže co kdyby tam nebyl sám? Na druhou stranu želvy bych vidět chtěla. Je to panečku dilema.

Foťák, pepřák a jde se

Nakonec jsem si vzala foťák do ruky levé, pepřák do ruky pravé a vyrazila jsem. Neměla jsem z toho nejlepší pocit, ale kdo se bojí, nesmí do lesa. Koneckonců je Ištván průvodce a má cestovku. Tak snad bude věrohodný.

Šli jsme k hotelu, kde jsme se dříve toho dne koupali. Sedli si na lehátko a čekali. Prý když želvy nepřijdou do půl hodiny, změníme místo. Byla tma jako v pytli, jen měsíc občas ozářil pláž. Ištván byl omámen alkoholem víc, než se zprvu zdálo a co chvíli usínal. Já pevně svírala pepřák a nervózně se rozhlížela kolem. Byla jsem připravena na útok. V tom se Ištván zvedl a vyběhl k moři. Byl alkoholem tak znaven, že se nemohl udržet na nohách. Po chvíli padl na všechny čtyři a začal utíkat před vlnami. Asi mi chtěl vynahradit želvy a sám je představoval.

Uprostřed noci na pláži

Kdyby nebyla půlnoc a nebyla bych tu sama, asi bych se tomuto počínání smála. Takhle mi to moc vtipné nepřišlo. Ištván á la želva se po čtyřech odkodrcal kamsi do tmy… a bylo po něm.

Ve stejnou chvíli se ke mně začal plížit jakýsi Srí Lančan. Také neměl nejjistější krok. Jak se přibližoval, zvyšoval se mi tep a byla jsem připravená k boji i úprku. Srílančan přišel na vzdálenost asi 1,5 metru, kde se zastavil a se zájmem si mě prohlížel. Dělala jsem, že ho nevidím a jen periferně sledovala, co se bude dít dál. Ištván byl stále pohlcen tmou a nebyla jsem si jista, zdali se neutopil.

Říkala jsem si, že jsem blbá, že jsem se vydala na tuhle výpravu, když jsem místo toho mohla už dávno spát. Následující vteřiny trvaly věčnost.

Byly tu!

Srílančan se zničehonic otočil a zamířil zpět k rozestavěnému hotelu. Ufff, oddychla jsem si. Po chvíli se ze tmy objevil jakýsi obrys. Vypadá to, že se Ištván neutopil…a šel dokonce sám. Když ke mně přišel, říká: „Pojď, něco Ti ukážu.“

„A co mi chceš ukázat?“

„Byly tam…“

Opravdu tam nějaké stopy byly, ale trochu jsem podezírala Ištvána z toho, že stopy sám vytvořil.

„Tady je na ně asi moc hluk, takže odplavaly jinam. Jdeme je hledat.“

Přestože rozdíl přibližně 4 promile v naší krvi mi přišel víc a víc nesnesitelný, vyrazila jsem s ním.

Nekonečná cesta za želvami

Šli jsme po temné písečné pláži. Moře bylo dost rozbouřené a občas jsme nestihli utéct před vlnami. V jednom místě, kde se pláž zužovala díky postavené zídce, jsem namítla, že tamtudy neprojdeme, protože je hladina moc vysoko. „Oukej, oukej,“ řekl Ištván a přesto vyrazil. Když ho spláchla první vlna až po uši, uznal můj argument a jal se nebezpečné místo obejít.

Po dalších deseti minutách Ištván prohlásil, že si odpočineme. „Tady želvy nebudou, protože jsou tu korálové útesy a kameny, přes které se želvy nedostanou. Musíme dál, ještě asi deset minut. Tam by měly být.“

Šli jsme dvacet minut, během kterých jsme potkali jeho strýčka, sestřenici, kamarády a starostu, který měl potřebu mi ukazovat, které pozemky mu patří. To mi bylo úplně ukradený, chtěla jsem vidět želvu a být už „doma“ v posteli.

Želvy jsou na dovolené

Když jsme konečně dorazili na místo, kde želvy dozajista budou, Ištván se natáhl a usnul. Já jsem mezitím pozorovala hladinu. Měsíc moře osvěcoval a kdybych tu byla s někým jiným, bylo by to docela romantické.

Želvy nedorazily a já už toho měla tak akorát dost. Razantně jsem zavelela, že se jde domů a Ištván mi na to řekl: „Oukej, oukej, you are not lucky woman in Srí Lanka,“ a vrávoravým krokem vykročil zpět.

A tak jsem želvy toho večera na Srí Lance nespatřila, ale alespoň se dostala bezpečně „domů“.