Olympiády byly zkorumpované už v antice

Pankration

Připadá vám, že dnešní olympijské hry se odchýlily od pradávných čistých ideálů? Omyl, už ty nejstarší olympijské hry měly pořádné škraloupy na cti.

Olympijské hry jsou dnes už příliš profesionální. Sportovci riskují své životy. Závodníci podvádějí a pomáhají si drogami a dalšími zakázanými prostředky. Odměny sportovcům jsou absurdně velké! Takové námitky se dnes objevují proti modernímu olympionismu. A všechny mají pravdu – jenže úplně to stejné platilo i pro antický olympijský ideál.

Antický doping na talíři

Už jsme psali o tom, že zimní olympiády jsou, co se týká drog, docela čisté. Antika sice zimní hry neznala, ale na těch letních se podvádělo dost – a dokonce i pomocí zakázaných substancí. Jen se ty antické drogy značně lišily od těch současných.

Nejčastějším dopingem antiky byly bylinky. Zvláště oblíbenou se stala přeslička, která má pozitivní účinky proti svalovému třasu. Užívali ji běžci i skokani – s jedinou drobnou komplikací: léčivá přeslička je velmi snadno zaměnitelná s jedovatou přesličkou. Dalšími oblíbenými léčebnými pomůckami byly dryáky uvařené pro rychlejší hojení zranění, které si zamilovali především zápasníci pankrationu.

Víc na hraně se ocitali zápasníci, kteří si před bojem brali látky potlačující bolest – na jejich užívání upozorňoval například už historik Plinius. Žádné z těchto přípravků nebyly zakázané, ale mnoho lékařů před nimi varovalo. Jedním z nich byl například slavný Galén z dnešního Turecka. Ten varoval, že ani olympijské vítězství nestojí za to, aby si sportovec zničil zdraví.

Kterak se státi bohem

V tom se ale Galén mýlil. Za vítězství ve hrách se sice udělovaly pouze symbolické odměny, vítězství přesto stálo za nějaký ten risk. Protože ta pravá odměna za vítězství nepřicházela od organizátora her, nýbrž od vlastního městského státu.

Tak třeba vítěz z Athén se mohl těšit na 500 drachem – a to už byl opravdu menší poklad. Kromě toho se mohl těšit na jídlo zdarma každý den. Ale především vítěz her získával status héroa – tedy v podstatě jakéhosi poloboha. A takovým se i leccos odpouštělo, třeba i vražda. Zákony se těchto nadlidí už nedotýkaly…

V dobách Říma pak už pro vítěze her byly zavedeny přímo finanční odměny a dokonce i celoživotní důchody.

Ty máš svaly, já mám čáry

V dnešní době už na olympijské hry magie nepatří. V antice však byla jejich přímou součástí. Hry začínaly rituály na poctu bohům a božstvům se také přinášely oběti. Celé hry vlastně představovaly jeden velký magický rituál smíření s božstvy i mezi řeckými městy.

Ale používala se i černá magie, nejčastěji proti soupeřům. Řada sportovců podle antických historiků zkoušela uškodit ostatním pomocí uřknutí, kletby nebo jiné aplikace kouzel. Prokletí údajně směřovala nejen proti lidem, ale také proti zvířatům – třeba proti koním, kteří táhli závodní dvoukolky.

Bez korupce to nejde

A protože bylo vítězství tak lákavé, samozřejmě se i prostě a jednoduše uplácelo. Dělali to závodníci i celá města, příkladů je nepřeberně. Peníze se podstrkovaly jak protivníkům, tak rozhodčím. Vůbec nejhůř na tom byly závody koňských spřežení, které patřily zejména za dob Římské říše mezi nejprestižnější olympijské sporty.

Klasickou ukázku té nejhorší formy korupce představuje nechvalně proslulý císař Nero. Ten nejprve nechal přesunout datum závodů tak, aby nejlépe vyhovovaly jeho osobnímu horoskopu, a pak se sám chopil otěží. Moc se mu však v závodě nedařilo – a to přesto, že všichni jeho protivníci se snažili hlavně nevyhrát. Nero totiž v zatáčce vypadl z vozu a ostatní nešťastníci ho předjeli. Císař se do cíle dostal jako úplně poslední.

Naštěstí rozhodčí měli víc rozumu než soutěžící a koně. Rozhodli se, že vítězství a vavřínový věnec pro vítěze i přesto císaři zaslouženě patří…