Nejlepší a nejhorší zahájení olympijských her v dějinách

Jak každý ví, začátek je vždy nejdůležitější – když se podaří vzbudit dobrý první dojem, je už napůl vyhráno. Právě proto jsou tak důležité olympijské ceremoniály: mají za úkol vyvolat atmosféru jedinečnosti a vytvořit pro diváky neopakovatelný zážitek. Někdy se to povede dokonale, někdy naopak vznikne situace, na kterou by všichni nejraději zapomněli.

Nejhorší ceremoniál v moderních dějinách

Roku 1988 byla Jižní Korea ještě dost neznámou zemí. Proto se letní olympijské hry v Soulu pokládaly za první možnost otevřít tohoto malého tygra světu. Podařilo se to, ale zcela opačně, než si tvůrci představovali.

Plán zněl pěkně: ještě před zažehnutím olympijského ohně se do vzduchu vypustí tisíce bílých holubic, které tradičně představují mír. Na Korejském poloostrově to byl symbol dvojnásob silný. Jenže nikoho nenapadlo, že většina vypuštěných holubic neodletí za svobodou, ale usadí se na místě, odkud už za pár okamžiků vyšlehnou plameny olympijského ohně…

Atleti, kteří desetimetrovou nádobu zapalovali, o holubicích nic netušili – ze svého místa je vůbec neviděli. A tak přiložili pochodně k nádobě – a za pár okamžiků padaly k zemi desítky spálených a naříkajících ptáků. V přímém přenosu stovkám milionům diváků…Pokud na to máte sílu, můžete se na záběry podívat tady – nejhorší okamžiky jsou k vidění ke konci videa:

Nejdojemnější moment zahajování her

Jak už jsme psali, myslíme si, že olympijské hry by měly být především příběhy lidí. Dokonale toho využili v Atlantě – zapalování ohně Muhammadem Alim patří zaslouženě k těm nejsilnějším okamžikem v dějinách moderních olympijských her.

Proč? Pokud ten příběh neznáte, podívejte se nejprve na video z ceremoniálu:

Muhammad Ali (boxoval pod jménem Cassius Clay) získal své první olympijské zlato už roku 1960, když v pouhých 18 letech porazil všechny soupeře. O medaili však přišel: když ho odmítli kvůli barvě pleti obsloužit v restauraci, ve vzteku ji zahodil do řeky Ohio… V Atlantě roku 1996 už Ali trpěl těžkou Parkinsonovou chorobou – je to vidět na jeho tváři, která se téměř nehýbe. Přesto jsou z ní jeho emoce jasně patrné – jen chvíli předtím totiž dostal svou zlatou medaili z roku 1960 znovu…

Nejtrapnější moment v dějinách Olympiád

Čím modernější olympijské hry, tím víc se jejich organizátoři spoléhají na techniku. Původně olympijské hry představovaly triumf lidského ducha a síly – ale v 21.století to spíš vypadá jako demonstrace naší technické zdatnosti. A, jak se o tom přesvědčili roku 2010 organizátoři zimních olympijských her ve Vancouveru, nemusí se to vůbec vyplatit.

Teoreticky to bylo vymyšlené chytře: Pět kanadských legendárních sportovců mělo oheň zapálit současně – k nádobě je měly vynést pohyblivé mechanické pilíře. Jenže jeden z nich se zasekl: rychlobruslařka Catriona Le May Doanová tak zůstala stát trapně na zemi. Záběry kamer, které na okamžik ukázaly její naštvaný výraz, odhalily trapnost okamžiku celému světu. Je jasné, že v ten moment měla spíš než na olympiádu chuť na panáka něčeho ledově namraženého… Video zde:

První zimní olympijské hry

První zimní olympiáda se konala roku 1924 ve francouzském Chamonix. Její úvodní ceremoniál byl jedinečný především tím, že vlastně vůbec nebyl. Tedy ano, zahajování se konalo, ale vypadalo úplně jinak než dnes – spíš než monumentální spojení všech sportovců světa připomínalo chudou vesnickou tancovačku.

Ceremoniál proběhl bez zapalování olympijské pochodně. Zástupci všech zúčastněných zemí (bylo jich pouze 16!) se jen sešli do kruhu a odříkali olympijskou přísahu. A pak se šlo na čaj…

Skromnost ceremoniálu vynikla s úspěchem her – poprvé zde například vystoupila mladičká Sonia Henie; bylo jí teprve 11 let a skončila úplně poslední. Poprvé a naposledy zde také nějaký hokejový tým obhájil medaili z letních her na těch zimních – do té doby šlo o letní sport. Zlato vyhráli Kanaďané, kteří ostatní národy rozdrtili se skóre 110:3…