Proč nejde transplantovat mozek? Výčet důvodů je velmi zajímavý a téměř nekonečný

Pokud teoretizujeme o transplantaci mozku (a teoretizovat je zatím to jediné, co můžeme), tou nejméně nejistou částí je, co se stane, pokud se povede. A nejde jen o to, zda se pacienta podaří ještě někdy probrat k vědomí, jestli by jeho imunitní systém nový mozek nenapadl, či zda bude schopen sám dýchat a pohybovat končetinami.

Otázky totiž vzbuzuje i následný stav jeho mysli. Bude vůbec moci přemýšlet? Bude dál umět, co uměl? A co jeho znalosti a schopnosti? A bude vůbec stejným člověkem jako doposud? Anebo by se de facto jednalo spíš o transplantaci těla, protože osobnost by se přenesla spolu s mozkem?

Etických problémů a otázek je okolo procedury zkrátka nepřeberné množství, a tak je asi dobře, že současná medicína nic takového ještě není schopná zvládnout.

Křehká konzistence a potíže s blánami

Hned první problém tkví v tom, jak je lidský mozek stavěný. Vůbec totiž není tak pevný, jak se může zdát z některých filmů. Přečíst si o tom dopodrobna můžete v tomto článku. Ve skutečnosti jeho konzistence připomíná trochu tužší šodó nebo želé. Dopravit ho z jednoho operačního sálu do druhého bez úhony by bylo prakticky nemožné.  Můžete si s tím klidně doma zaexperimentovat, stačí si připravit 1300gramovou kouli želé a zkusit ji někam přenést, aniž by se vám rozpadla nebo se poškodila.

Než by se neurochirurg k mozku dostal, musel by navíc překonat několik bariér v podobě lebky a tří ochranných blán, vazivových vrstev, které obalují mozek a míchu. Nejsvrchnější vrstvu tvoří poměrně tuhá membrána, která je srostlá s okosticí lebeční kosti. Pod ní je takzvaná pavučnice, blána svým vzhledem připomínající pavučinku. Pak následuje prostor vyplněný mozkomíšním mokem, díky němuž nemáme otřes mozku pokaždé, když vyskočíme, a nakonec, přímo na mozku, je ještě tenoučká, průsvitná vrstva plná tenkých vlásečnic.

Skrz tohle všechno by se chirurg musel probojovat, což je problém mimo jiné kvůli faktu, že jimi prochází takzvaný Willisův tepenný okruh. Zjednodušeně řečeno, jde o jakýsi zásobovací kanál, skrz který se do mozku dostává okysličená krev. Na nedostatek kyslíku je mozek extrémně citlivý a neurony odumírají v rámci minut.

Nervová spojení neumíme dobře obnovit

To vše je ale naprostá procházka růžovou zahradou, když vezmeme v potaz hned další krok: Aby se mozek dal vyjmout a přenést, je třeba přerušit veškerá nervová spojení. Celkem 12 kraniálních či hlavových nervů je přitom zodpovědných nejen za veškeré smysly (zrak, čich, sluch…), ale taky za motoriku, přenášejí informace o gravitaci a zkrátka celkově umožňují naši orientaci v prostoru. Tyto nervy vystupují z mozkového kmene.

A pak jsou tu ještě spinální nervy vystupující z míchy. Jakmile se nervy přeruší, rozpadají se a odumírají a my je zatím neumíme opravovat ani dost efektivně, ani dost rychle. Uvážíme-li všechny tyto okolnosti, asi není divu, že odborníci spíš než o transplantaci mozku uvažují o transplantaci celé hlavy. To je totiž paradoxně jednodušší procedura a současná medicína by ji zvládla. Ostatně, opičí hlavu úspěšně transplantovali v USA už v roce 1970. O experimentu si můžete přečíst v tomto článku.

Opice sice několik dní přežila, kvůli přerušení míchy ale zůstala pochopitelně ochrnutá a tělo nakonec transplantát odmítlo.

Zdroj: Washington City Paper, Motherboard: A Monkey Head Transplant a Brandi Shillace, Mr. Humble and Dr. Butcher, NZIP.

Mohli jste minout: Unikátní operace ve vesmíru, robot zvládl chirurgický zákrok