25. prosince 2017 06:00

Tisíce Čechů se seznámili s poutní cestou do Santiaga de Compostela. Co na ni vidí?

Až tisíc kilometrů může měřit cesta do Santiaga de Compostela. A dá se jít i mnoho let.

Je jedno, zdali se jedná o kapku jeho krve v chrámu v belgických Bruggách, otisk tváře na plátně v italském Turíně či kousek dřívka z kříže, na kterém první z křesťanů zemřel.

Nejroztodivnější zbytky svatých jsou ceněny jako křesťanské relikvie a dodávají lesk svatostánkům v nichž jsou uložené. Jeden z největších kousků „pravého kříže“ je ve španělském kantaberském klášteře Santo Toribio de Liébana.

Na vlastní oči

U oltáře stojí bíle oděný kněz a v pravidelných intervalech zvedá nad hlavu schránku, v níž je obyčejný, několikacentimetrový kousek dřeva. Věřící z něj nespouštějí oči a jsou přesvědčeni, že se právě stávají součástí historického okamžiku a vidí reálný kousek historie. Třísku z kříže, na kterém trpěl a umíral jejich Spasitel. Zorničky kopírují dráhu knězových rukou a mozek ví, že o tomhle budou ještě dlouho povídat. Jenže co když jde ne-li o omyl, tak přímo podvrh?

Jak ověřit legendu

Zatímco věřící jsou přesvědčeni, že třísky jsou pravé, nevěřící by to chtěl ověřit. V roce 1958 byla relikvie převezena do Madridu, kde byla podrobena důkladné analýze. A výsledek? Analýza ukázala, že se jedná o dřevo z cypřiše vždyzeleného, což je dřevina, která se v oblasti Golgoty skutečně přirozeně vyskytovala. Strom dorůstá až 35 metrů a má krásně rovný kmen, takže není důvod, proč by ho Římané neměli použít pro kříže sloužící k popravám. Ukázalo se, že věk dřevěného zlomku odpovídá době Kristova života a smrti. Nic nevyvrátilo možnost, že tříska by mohla pocházet z kříže na kterém se popravovalo. Stáří i druh stromu sedí. Ovšem nic nepotvrdilo, že by tříska pocházela z toho jednoho konkrétního či zdali vůbec pocházela z kříže. Přesto podobné třísky dnes zvyšují návštěvnost v různých kostelích, od Španělska po Jeruzalém, se stala realitou.

Kdysi San Martin, dnes Santo Toribio de Liébana

Určitě i díky této relikvii se klášter v podhůří vápencových štítů stal významným poutním místem. Španělé jeho slávu srovnávají se Santiagem de Compostela, které je už desítky let jedním z „top“ destinací křesťanských poutníků. Klášter je poprvé písemně doložen roku 828 a to pod jednoduchým jménem San Martin. O necelé století později v něm žije v místní komunitě necelá dvacítka mnichů. Na konci 12. století klášter povýšil na převorství. Do samotného svatostánku se vchází krásným portálem a v příjemném přítmí návštěvník v tichém obdivu spočine mezi sochami a pod barevnými vitrážovými okny.

Cesta do Santiaga v roce 2021

Křesťané mají mnoho poutních míst, ale málo poutí. Pouť je od slova putovat. Jít. Pochodovat. Vyčistit si hlavu, ujasnit myšlenky a priority, nejlépe ty, které souzní s desaterem. Jenže na to dnes, pod diktátem hypoték a honbou za kariérou, prostě není čas. Ostatně i pražská Matějská pouť byla původně záležitost víry a nikoli kolotočářů. Nejznámějším putováním za vírou se stala bezesporu islámská cesta do Mekky (hadždž), kterou by měl správný muslim absolvovat nejméně jedenkrát za život. Je rozdíl mezi poutním místem, jako jsou například jihofrancouzské Lourdy, a poutí – tedy cestou, jakou je putování do španělského Santiaga de Compostela.

Až v roce 2021 připadne 25. červenec na neděli, což znamená, že Jakub bude slavit svůj nedělní svátek. Na první pohled to není nic zajímavého, ovšem poutníci do Santiaga vědí, že jde o ideální rok pro pouť. V ten rok bude jinak trvale uzavřený vchod do katedrály otevřen a ceremonie proběhnou v plné parádě. Naposledy k tomu došlo v roce 2010. Nad hlavami věřících se bude na laně houpat skrz kostelní loď velká, těžká, stříbrná kadidelnice, jejíž kouř má provonět celý prostor. Skutečnost je takový, že v minulosti šlo o mnohem prozaičtější důvod. Vůně měla za úkol „přerazit“ pak nemytých a upocených těl poutníků a snad i prostor alespoň trochu desinfikovat. Kdo dojde až sem, budou mu odpuštěny hříchy.

Pecten jacobaeus

Mlž, jehož lastury zdobí patníky označující směr k Santiagu, se vyčištěné prodávají u kostelů a zdobí poutnické hole i klobouky. Českým i latinským jménem upomínají na svatého Jakuba. Hřebenatce svatojakubské (Pecten jacobeus) bylo vědecké jméno přiděleno roku 1758, tedy v době, kdy už známost putování do Santiaga de Compostela několik století běžela křesťanským světem. Bylo by divné, kdyby švédský vědec Linné, jenž jí jméno „přidělil“, tuto skutečnost ignoroval. Symbol lastury slouží jako ozdobné kování vrátek, poznávací znamení poutníků (proto jej nosí viditelně – je to součást poutníkovy image), ukazatel cesty fyzické i duchovní a v neposlední řadě i jako lákadlo do restaurací. Hřebenatky mnozí považují za vybranou delikatesu. Její tvar mají křtitelnice a kovové prvky stejného tvaru zdobí i mohutnou kadidelnici katedrály v Santiagu.

Za všeobecnou známostí hřebenatky stojí legenda, respektive několik legend. Cordula Rabe jednu z nich popisuje ve svém průvodci: „Jeden portugalský rytíř se u Irie Flavie zřítil do moře, když se jeho kůň polekal záře vycházející ze svatého Jakuba. On i kůň byli zachráněni a rytířovo tělo bylo celé pokryto svatojakubskými mušlemi.“ Jiná varianta legendy tvrdí, že muže zachránil sv. Jakub a jeho šat byl ozdobený lasturami.

Ať je to jakkoliv, vždy se píše o v moři zachráněném člověku. Jinak by to ani nešlo, protože hřebenatka je výlučně mořským živočichem. Codex Calixtinus, iluminovaný manuscript z 12. století popisuje, kterak obchod s lasturami kvetl před katedrálou už před mnoha stoletími. V tomto směru se nic nezměnilo a lastury v ceně několika euro se před katedrálou nabízejí stále. Motoristé ji znají taky – hřebenatku vidí u každé benzínky Shell. Jenže je tady drobný zádrhel. Hřebenatka svatojakubská je obyvatelem Středozemního moře, takže obrovské množství „svatojakubských“ lastur na holích i ve stáncích se suvenýry jsou schránkou blízce příbuzného druhu hřebenatky s vědeckým názvem Pecten maximus. Český název je hřebenatka kuchyňská, takže je jasné, kam nejčastěji doputuje.

Putování svatého Jakuba

„Jdeš tak slepě za svým mečem, že zapomínáš na něco důležitějšího: je třeba dávat pozor na samu cestu. Tak usilovně myslíš na Santiago – které odsud nemůžeš vidět – že sis nevšiml, jak některými místy procházíme čtyřikrát nebo pětkrát, jenže z různých stran…,“ popisuje Paulo Coelho své putování po svatojakubské cestě v jednom ze svých románů. Jakkoli se člověk může nezajímat o křesťanskou mytologii a věrouku, mořskou hřebenatku na talíři považuje za exotickou nechutnost a cestu bere jen jako příležitost ke sportovnímu výkonu a provětrání si hlavy, svatému Jakubovi se nevyhne.

„Kubík“ se narodil se v rodině rybáře, ale brzy podlehl Ježíšovu učení a stal se jedním z jeho věrných následovníků, což jej nakonec stálo život. Upřímně řečeno, podobný osud byl pro mnohé z Ježíšových následovníků typický. Na rozkaz Heroda Agrippy I. byl coby první z dvanácti Kristových apoštolů kolem roku 41 popraven. Podle pověsti se jeho ostatky vydaly na loďce vedené anděly cestou skrz moře, až skončily na španělském pobřeží, kde byly pohřbeny.

Zhruba po osmi stoletích, opět díky nepochopitelnému zázraku, byl jeho hrob nalezen. Dnes se jeho ostatky nacházejí v Santiagu de Compostela. Základním faktorem který ovlivnil vznik poutní cesty se stala skutečnost, že křesťané ani pomocí mohutných křižáckých hradů rozesetých na Blízkém východě, ani s podporou rytířských řádů a křižáckých výprav, nebyli schopni udržet bezpečnou poutní cestu do Jeruzaléma. Bylo potřeba najít „náhradní“ poutní řešení, ke kterému by bylo možno se upnout.

Španělský král pochopil, že jeden z nejvýznamnějších křesťanských svatých v sobě skrývá obrovský „turistický“ potenciál, neboť poutníci přinesou do země peníze a zároveň do míst kam se vracejí, přinášejí věhlas Španělska. Z dnešního úhlu pohledu vynikající rozhodnutí k propagaci země, kterého se i na prahu 21. století Španělé drží.

Španělsko by se dalo pojmout z tisíců různých hledisek. Od ohromující architektury s neustále dostavovanou Gaudího katedrálou Sagrada Familia, přes turistickou klasiku Kanárských ostrovů (nebo raději zvolíte ostrovní Ibizu?). Bez zajímavosti nejsou ani Granada s nádhernou maurskou architekturou, Sevilla proslavená býčími zápasy a katedrálou postavenou na místě mešity či Córdoba, která byť je trochu stranou, přece jen uchvátí Mezquitou. Za tímhle názvem se skrývá mešita, jež bývala největší v islámském světě. Poté, co maurské území dobyli Španělé, stal se z muslimského svatostánek stal křesťanský kostel. Nebylo nutno jen zbourat, stačilo změnit účel a místo k Alláhovi a obrátit k Bohu. Španělé mají víno, ženy a koneckonců i zpěv, takže je mnoho důvodů tam doputovat.

Text a foto: Topi Pigula

Topi Pigula

Topi Pigula

redaktor FTV Prima

Všechny články autora
Newsletter

Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů

Populární filmy na Prima Zoom