Mrazivé zpovědi žen, které unikly slavnému sériovému vrahovi: Jedna z nich přihlížela posledním chvílím jiné

Ted Bundy není osobností, kterou by bylo třeba sáhodlouze představovat. Jeho jméno často znají i lidé, kteří se jinak o vrahy a jejich zločiny nezajímají. V lednu roku 1989 sice tento sériový vrah zemřel na elektrickém křesle, ale rodiny jeho obětí a ženy, kterým se podařilo uniknout, pronásleduje jeho stín dodnes.

Skryté monstrum

Ženám, které se staly obětmi Teda Bundyho, by dnes bylo přes padesát let. Už dávno mohly mít své rodiny, radovat se z úspěchů svých dětí a možná i z vnoučat. Všechny ale potkal ten nejděsivější konec a mnohdy jen proto, že stejně jako téměř všichni okolo něj neprohlédly monstrum, které se za jinak sympatickou tváří skrývalo.

Mezi ty, kteří vůbec netušili, s kým mají tu čest, se řadí spisovatelka Anne Rule. Ta se s Tedem seznámila v kanceláři Krizové linky města Seattle, kam nastoupila jako dobrovolnice. Nepozorovala na něm nic zneklidňujícího, naopak ho z vlastní zkušenosti popisovala jako laskavého, starostlivého a empatického.

Když začala psát o vrahovi, který se vydal na krvavé tažení Amerikou, netušila, že ve skutečnosti píše o člověku, kterého svého času vídala denně a sblížila se s ním. Nakonec napsala jeho životopis a vydání také několikrát aktualizovala. Hovořila s ním po telefonu i z vězení a názor na něj změnila.

„Ted byl podle mého přesvědčení sadistický sociopat, který měl potěšení z bolesti druhých a vlastní kontroly nad svými obětmi, až do okamžiku jejich smrti, a dokonce i po ní. Zkraje jsem si myslela, že se Ted nakonec přizná, protože jistě musí cítit vinu. On ale vinu nikdy necítil. Pro pocity viny nebyl stavěný. Jen pro přežití,“ napsala ve své knize Ted Bundy: Vrah po mém boku.

Zdrcující výčitky

Spisovatelce se od vydání první knihy začaly ozývat ženy, které věří, že je od smrti rukou Teda Bundyho dělil jen vlásek. Autentičnost jejich příběhů se ne vždy dá ověřit a pro vlastní bezpečí také v nejnovější knize vystupují pod pseudonymy. Pro jednu z nich je vzpomínka na jednoho z nejproslulejších sériových vrahů obzvlášť palčivá.

Caitlyn Montgomery věří, že její život byl vykoupen životem jiné ženy. Anne Rule v dopisu napsala, že se s Bundym zcela jistě setkala v červnu 1974, kdy navštěvovala kurzy ošetřovatelství na Washingtonově univerzitě. A spisovatelka jejímu příběhu věří, časové okolnosti mu totiž přinejmenším nahrávají.

„Někdo nám předtím nakukoval do oken a já u našeho bloku viděla člověka o berlích. Měla jsem pocit, jako by mě sledoval. Popravdě jsem tou uličkou sama prošla jen malou chvíli před Georgeann Hawkins. Byla tma a já se bála, a tak jsem co nejrychleji vběhla do našeho vchodu a zamkla za sebou. Potom jsem zhasla, vyhlédla do uličky a uviděla tu dívku, o níž jsem se později dozvěděla, že to byla Georgeann,“ napsala Caitlyn.

Georgeann Hawkins dodnes oficiálně není vedena jako zavražděná, nýbrž jako pohřešovaná. Ted Bundy se ale přímo k její vraždě přiznal krátce před popravou a jeho přiznání, že ji odtáhl z uličky, odpovídá tomu, co viděla Caitlyn. Ta si myslí, že měla být jeho obětí a dodnes si vyčítá, že Georgeann nepomohla. Přihlížela totiž tomu, jak Ted dívku chytil za paži a donutil odejít jeho směrem.

„Měla jsem se pokusit jí pomoct. Měla jsem někoho zavolat. Možná policii. Byla jsem ale hrozně vyděšená. Jen jsem se dívala. A od té doby jsem toho nepřestala litovat,“ dodala ve svém dopise Caitlyn.

Ty, které přežily

Ann Rule se ozvaly i další ženy, které jsou přesvědčené o tom, že nechybělo moc k tomu, aby se zařadily na seznam obětí Teda Bundyho. Jistá Audrey například tvrdí, že zachránila svou kamarádku, kterou nechala čekat na ulici, zatímco se vracela pro klíče. Když se k ní vrátila, viděla, že se snaží vymanit muži, který ji pevně svírá.

„Ztuhla jsem a potom ze sebe vypravila hrdelní výkřik, jaký se mi potom už nikdy nepodařilo zopakovat. Byl primitivní a silný. Muž pak moji kamarádku pustil, utíkal směrem k Dvanácté ulici a vběhl do osvětleného zádveří nějakého domu. Tam se otočil a podíval se na nás. Co živa budu, nikdy na ten jeho upřený pohled nezapomenu,“ napsala žena spisovatelce.

Jiná žena jménem Marilyn pak měla s mužem, o kterém je přesvědčena, že byl Ted Bundy, ještě o něco děsivější zážitek z dob, kdy v roce 1974 žila v Seattlu. Jela tehdy na setkání sociálních pracovníků a z dálnice omylem odbočila o výjezd dřiv.

„Tehdy jsem si všimla, že za mnou jede světlý Volkswagen Brouk. V tu chvíli už jsem byla pořádně dezorientovaná a místo na západ k dálnici jsem odbočila východně na 65. ulici,“ popsala žena, která se nedokázala dostat zpět na správnou cestu a po silnicích bloudila tak, jak jí instinkt ne zrovna dobře radil.

„Volkswagen mě stále následoval. Byla jsem vyděšená. Ten člověk za volantem přece sám od sebe nemohl jet stejně zmatenou cestou jako já. Z poslední odbočky nebyl žádný výjezd - dalo se z ní jen couvat. Zajela jsem k chodníku a zastavila. Chlap ve WV zaparkoval za mnou.“ Marilyn pak rychle zamkla dveře a muž sáhl po klice u řidiče a probodával ji zlostným pohledem.

Jako na zavolanou v tu chvíli za jeho autem zastavila parta středoškolských studentů, kteří dost možná zachránili ženě život. Muž doběhl ke svému autu, donutil je vycouvat a odjel. Oni pak Marilyn navedly zpátky na dálnici. O tom, že šlo kontakt s Bundym, ženu přesvědčily jeho oči plné zla, které pak okamžitě poznala v novinách.

Zdroj: Ted Bundy: Vrah po mém boku