Jak skončila šimpanzí válka? Děsivý konflikt ukázal, čeho jsou opice schopné

Války mezi různými národy či zájmovými skupinami provázejí lidstvo od nepaměti. Každý další konflikt připomíná znepokojivé otázky, kde se v člověku taková nenávist, agrese a touha po moci bere. Přestože i příroda dokáže být krutá a evoluční zákonitosti jasně ukazují, že přežije jen ten silnější, dlouho jsme si nedovedli představit, že by zvířata byla schopna tak děsivě promyšleného aktu, jakým je válka. V 70. letech se však odehrála událost, která tímto pohledem nevratně otřásla.

Příroda

Planeta opic na spadnutí? Šimpanzi už hlídkují a používají lidskou válečnou taktiku

Poklidné zkoumání šimpanzů

Britská antropoložka Jane Goodall patří společně s Dian Fossey, podle níž byl natočen slavný film Gorily v mlze, mezi nejznámější výzkumnice života primátů. Zatímco Fossey se zaměřila na gorily, Goodall si jako oblast zájmu vybrala šimpanze. Její výzkum trvá od 60. let a angažuje se v něm i dnes, přestože jí je už 86 let. Nejvíce času strávila v Národním parku Gombe v africké Tanzánii, kde se začátkem 70. let odehrála děsivá událost.

Je známé, že tlupa je pro šimpanze klíčová. Když proto roku 1971 zemřel její vedoucí samec, kterého Goodall pojmenovala Leakey, začaly problémy. Jeho nástupce totiž nepřijali zdaleka všichni, a tak se tlupa rozdělila na dvě skupiny podle toho, s kým měli jednotliví šimpanzi pevnější sociální vazby. Jedna nově vytvořená tlupa putovala na sever a druhá na jih; zdánlivě byl tedy svár vyřešen.

Nečekané válečné hrůzy

Co však navenek vypadalo jako pochopitelné řešení situace, bylo v šimpanzích mozcích interpretováno úplně jinak – a se zjevnou nelibostí. Severní skupina totiž o tři roky později uspořádala jakousi válečnou výpravu, jíž se účastnili všichni zdraví samci, a vydala se na zteč proti svým jižním sousedům. Jane Goodall a další výzkumníci s hrůzou sledovali vzácnou událost, když jeden šimpanz zaútočí na druhého.

Příroda

Šimpanzi ovládají nástroje lépe, než jsme si mysleli. V repertoáru najdeme i sekáčky

Důsledkem bylo zabití jednoho z nejsilnějších samců jižní skupiny, na což „seveřané“ reagovali bujarým nadšením; skákali a lámali větve kolem sebe. Tato úspěšná akce se jim natolik zalíbila, že jich v průběhu dalších čtyř let podnikli ještě spoustu. Vždy ve větším počtu přepadli některého ze samců jižní skupiny a násilně ho zabili. Postupně se tak zbavili všech šesti samců z druhé skupiny. Aby toho nebylo málo, několik samic z takto zdecimované komunity znásilnili, některé potomky také zabili; přeživší zahrnuli zpět do své tlupy, čímž takzvaná Velká šimpanzí válka v Gombe skončila.

Čtěte také: Poslední rozloučení s lidským přítelem. Gesto vděčné opice dojalo smuteční hosty k slzám

Výše popsané dění vychází z toho, co Jane Goodall na základě svých pozorování sdělila světu. Část vědecké obce její popis nepřijala a obvinila ji z antropomorfismu – tedy že zvířatům přisoudila lidskou motivaci a chování, přičemž se mohlo jednat pouze o mnohem méně promyšlené a plánované události. Následující roky výzkumy ukázaly, že tato událost není zcela ojedinělá a zřejmě s ní nemá nic společného ani lidský faktor, který se v podobě výzkumníků na šimpanzím území vyskytuje. Boj o zdroje tedy může být i ve zvířecí říši výrazně organizovaný a cílený. Ať už však potyčky mezi šimpanzi považujete přímo za válku, či nikoli, není pochyb o tom, kde člověk k těm temnějším stránkám své osobnosti přišel.

Zdroj: Discover, New Scientist