Mezi pedofilem a sexuálním predátorem je zásadní rozdíl

Dokumentarista Vít Klusák opakovaně čeří vody tuzemské společnosti, naposledy tématem (ne)bezpečí na internetu a útoky sexuálních predátorů na dívky hluboko pod legální věkovou hranicí. V souvislosti s dokumentem V síti byl vypracován i výzkum, na němž se podílela olomoucká Univerzita Palackého (UP), O2 a on-line projekt E-Bezpečí. A výsledky ukázaly celou řadu znepokojivých čísel, jež by neměla zapadnout.

Rizika na síti

Zhruba polovina dětí mladších 13 let má profil na některé ze sociálních sítí, přestože právě tato věková hranice bývá většinou služeb udávaná jako minimální. Stejně tak polovina dotazovaných dětí (z více než 27 tisíc respondentů) se setkala a nějakou formou agresivního chování, především byly terčem verbálních urážek. Co je závažnější, čtvrtinu dětí někdo pozval na osobní setkání a šokujících 70 procent jich za neznámým opravdu vyrazilo.

„U dětí ve věku do 13 let musí především rodič aktivně regulovat a zajistit, aby se dítě nedostalo do rizikových situací, které mu mohou vážně uškodit. Zdůrazňujeme, aby se rodiče snažili v on-line světě svých dětí alespoň částečně zorientovat. Se svým dítětem tak budují důvěrný vztah, ve kterém se na ně obrátí pak i v situacích, v nichž je v on-line prostředí ohroženo,“ apeloval Kamil Kopecký, vedoucí Centra prevence rizikové virtuální komunikace Pedagogické fakulty UP. Jakého chování ze strany tajemných protějšků se však děti mohou skutečně dočkat?

Pedofil, nebo predátor?

Ve filmu V síti i na samotném internetu je tedy častým jevem, že dospělí lidé (především muži) kontaktují děti mladší 15 let (především dívky). Zde je potřeba zdůraznit, že se v naprosté většině nejedná o pedofily, nýbrž sexuální predátory. Pedofilové nemívají zájem o dospívající dívky, naopak – to, co je na nezletilých přitahuje, je právě jejich nevinnost, nezkaženost a naivita jejich světa. Přitom pouze několik procent pedofilů dítěti skutečně někdy ublíží – naprostá většina těchto sexuálních deviantů (tedy parafiliků, lidí se sexuální preferencí odchylující se od běžné normy) se nestane delikventy, tedy pachateli trestných činů.

Těch se dopouštějí především sexuální predátoři, pro něž je však sexuální složka často podružná. Od sexuálního obtěžování až po samotné znásilnění bývá dominantním tématem využívání druhých lidí a jejich kontrola. Násilníci se leckdy nerekrutují z řad těch, kteří by neměli možnost obstarat si sex běžným způsobem. Jenže predátory nezajímá dospělý a konsensuální vztah, jehož součástí je přirozeně i sexuální složka; namísto toho je vzrušuje představa podrobení si cizího těla, kontrolování objektu ve svém okolí.

Sexuální predátoři chtějí být obdivováni a společenské rozpaky svého okolí (například ve formě nejistého úsměvu) si snadno interpretují jako vyjádření zájmu. V tu chvíli je jen krůček k exhibicionismu, proto je tak snadné narazit na fotografie či videa odhalených mužských přirození, které jejich majitelé považují za něco, čemu jejich cíle jistě nemohou odolat. Stále je však v popředí především snaha o potvrzení vlastní moci nad druhými lidmi, nikoli sexuální či jakýkoli jiný zájem o ně samé. Zmíněný aktuální dokument tedy postihuje jen špičku ledovce, která je pochopitelně výrazná a nebezpečná, avšak je nutné lépe chápat, s kým vlastně máme tu pochybnou čest. Predátoři (a nejen ti sexuální) jsou totiž skutečně všudypřítomní.