Charta 77 zničila Landovskému život. Jak proběhla osudná honička s StB?

Pavel Landovský se narodil 11. září roku 1936 a začátky jeho života byly kvůli dobovým událostem a tomu, že jeho otce popotahovali za dezerci z Rudé armády, velmi složité. Jeho herecká kariéra by se asi dala vystopovat až k okamžiku, kdy po dvacítce našel práci u teplického divadla. Tam si udělal přátele mezi herci, režiséry a scenáristy. Výsledkem bylo, že hrál v tak ceněných a legendárních československých filmech, jako jsou Ostře sledované vlaky nebo Marketa Lazarová a samozřejmě také Utrpení mladého Boháčka, podle nějž dostal Landovský své krycí jméno ve složkách StB.

Vzhledem k jeho „nevyhovujícím“ názorům, „pochybným“ přátelům a „rozvratné“ činnosti na něj normalizace pochopitelně dopadla tvrdě. Poprvé ho zbili policisté už v srpnu 1969 a poměry se stále a plíživě utahovaly. S Václavem Havlem se stýkali už od padesátých let, opoziční činnost budoucích chartistů se ale začala skutečně organizovat až v polovině sedmdesátých let. Z divadla ho definitivně vyhodili v roce 1975 a po roce 1976 už hrát oficiálně nesměl vůbec. S ostatními výraznými osobnostmi československého disentu se tehdy potkával v Bytovém divadle Vlasty Chramostové. Tehdy také vznikla Charta 77.

Havel měl poškozené auto

Prohlášení Charty 77 kritizující politickou i státní moc za nedodržování lidských práv, ke kterým se ČSSR zavázala v Helsinkách v roce 1975, má na svědomí více anonymních autorů, značnou část ale sestavili Václav Havel s Pavlem Kohoutem. K přečtení ji mezi první signatáře roznášeli už v prosinci. Text „Souhlasím s Prohlášením Charty 77 z 1. 1. 1977“ podepsalo a opatřilo svou adresou 242 lidí. Těm všem, a také Federálnímu shromáždění, vládě a ČTK chtěl Václav Havel toto zásadní prohlášení rozeslat 6. ledna 1977, den před tím, než jej měla zveřejnit všechna zásadní světová média (Ilona Drummová text Charty 77 vynesla za hranice ve své paměti).

Jenže zjistil, že má problémy s autem. Později se zjistilo, že mu ho někdo schválně poškodil; režim už měl chartisty v hledáčku od prosince. Havel proto zavolal Landovskému, aby mu pomohl. Ani jeden z nich netušil, že i Landovského už StB sleduje a že ví i o textech, které mají převážet. Vyzvedl Havla a spisovatele Ludvíka Vaculíka, dovezl je ke Zdeňkovi Urbánkovi, odtud zajel pro opisy Prohlášení k Pavlu Kohoutovi a zpět; už tehdy měl podezření, že na něj číhá StB. „Ty taky v každém voze vidíš hned fízla,“ odbyl ho prý Vaculík.

Honička skončila neslavně

Landovský měl ale pravdu. V dejvických ulicích se rozjela honička. Ve spisech StB se o tom sice nepíše, podle tvrzení Landovského se ale pronásledující vozy srazily a to dalo Václavu Havlovi čas vyskočit u poštovní schránky v ulici Na Šťáhlavce. Stačil do ní nacpat jen asi 40 obálek, než Landovský spatřil další rychle se k nim řítící vozy StB a musel ujíždět dál.

Honička ještě chvíli pokračovala, nakonec ale bílému Saabu s chartisty odřízli estébáci cestu. „Tak jsem přehodil zpátky,“ líčil později Landovský. „Říkám, to ještě stihnu vycouvat a ujet, couval jsem dozadu a dvě auta v protisměru mě namáčkly, tak jsem říkal tak… tak hovno.“ Václav Havel prý jen suše poznamenal „to nám ten boj za lidská práva pěkně začíná“ a chtěl otevřít dveře, Landovský mu ale radil, ať nechá příslušníky Státní bezpečnosti raději ještě vybít vztek. „Až si otlučou klouby, pak to otevřeme, ale teďka to půjde všecko do držky. (…) Pak to odšpuntoval a v tu chvíli jsem viděl od Havla jenom podrážky. Toho vytáhli jak koberec.“

Šikana, výslechy a následná emigrace

Landovský se chopil příležitosti a udělal alespoň ze zatýkání trochu divadlo; okolnostem pomohlo, že byl známý a lidé, kteří šli kolem, jej poznávali. Odvezli je na služebnu, ale propustili je kvůli mediálnímu obrazu hned po půlnoci; text Prohlášení Charty 77 totiž už toho večera vyšel v prvním z velkých světových médií, ve francouzském Le Monde. V Československu se jej tolik rozšířit nepovedlo; nedostala jej ČTK ani Federální shromáždění. Povedlo se ale poslat alespoň oněch cca 40 opisů, a text tak mohl žít dál, přestože u nás nikdy nevyšel.

Nakonec dokument Charty 77 do poloviny 80. let podepsalo na 1 200 lidí a byla prvním a důležitým krokem na cestě k sametové revoluci; Landovský, stejně jako další signatáři, byl ale od té doby na černé listině a musel trpět pravidelnou šikanu ze strany StB. Znovu jej zatkli ani ne 24 hodin po propuštění. Následovaly kolotoče domovních prohlídek, výslechů, zabavování dokumentů i zcela nesouvisejících osobních věcí. V rámci akce Asanace ho nakonec donutili k emigraci a do vlasti se vrátil hrát až po roce 1989. Zemřel v říjnu roku 2014. Bylo mu 78 let.

Zdroj: Paměť národa