Máte rádi Picassa a abstraktní umění? Možná to nevíte, ale díky evoluci ano

Co má společného umění s neurovědami? Na první pohled se jedná o dvě zcela protichůdné oblasti – zatímco neurovědy představují jedno z nekomplexnějších a nejzapeklitějších odvětví současné vědy, umění se už ze své podstaty snaží racionálnímu uchopení vyhnout a ponechat si prchavou jedinečnost. Jenže se zdá, že obě sféry k sobě mají překvapivě blízko...

Umění pomocí evoluce

"Všichni víme, že umění není pravda. Umění je lež umožnující poznat pravdu. Umělci však musí znát cestu, jak přesvědčit ostatní o pravdivosti svých lží," řekl Pablo Picasso, jeden ze zakladatelů vrcholně originálního uměleckého směru známého jako kubismus. Právě nad ním se zamýšlel indický neurovědec Vilayanur Ramachandran, mezi jehož zájmy patří i velmi specializovaný obor s názvem neuroestetika. Přestože se někteří myslitelé snažili vnímání krásy přisoudit mozkovým procesům už v 19. století, až s rozvojem výzkumu mozku a jeho funkcí v posledních dekádách se neuroestetika dočkává větší pozornosti.

V tomto duchu postuloval Ramachandran desítku estetických zákonů, podle nichž posuzujeme uměleckou hodnotu díla; respektive podle kterých náš mozek dokáže dané dílo uznat jako dostatečně kvalitní a podnětné. Prvním z těchto zákonů, který nás dnes zajímá nejvíce, je posun vrcholu. Toho využívají kupříkladu karikaturisti, zvýrazňující očividné vlastnosti, a tak vytvářející díla, jež se nějakým způsobem podobají originálu možná více nežli originál samotný (jakkoli absurdně to zní).

Všichni milujeme Picassa

Podobného výsledku dosáhly slavné etologické výzkumy nizozemského biologa Nikolaase Tinbergena, který zjistil, že mláďata racků reagují na žlutou tyč s červenou tečkou výrazněji než na vlastní matku – evoluce je totiž naučila, že právě jejich matka má dlouhý žlutý zobák s červenou tečkou, a tak veškeré podobně tvarované (a barevné) předměty považují za matčin zobák, jenž je pro bezbranná mláďata zdrojem potravy. V jejich mozcích se zjevně vyskytují určité neurony připravené ocenit "zobákovitost" – a podle Ramachandrana to velmi podobně funguje i v případě abstraktního umění u lidí.

Právě zmíněný kubismus totiž stojí na principech změněné perspektivy a posunu vrcholu. V kubistických dílech vidíme předměty najednou z několika úhlů, což je provokativní a neobvyklé, zároveň však cítíme jakýsi těžko uchopitelný kontakt s realitou. Jelikož je vnímání složitý a vícestupňový proces, tak v jeho první fázi se nám aktivují mozková centra, jež dokážou ocenit překvapivý pohled na svět a zdánlivě všední objekty (což je v mnoha uměleckých směrech jednou z klíčových charakteristik). Poté však nastoupí vyšší funkce, které "rozumně" podotknou, že daná věc je jaksi podivně pokřivená, nerealistická a že bude lepší, když nepřiznáme, že se nám líbí. Touto logikou se podle Ramachandrana líbí Picassovo umění v podstatě všem, ovšem leckdo neporazí své vnitřní systémy kontroly a popře to.

Souhlasíte? Anebo si to nedovolíte?

Text: MS