Kdo neskáče, není Čech! Na čem stojí sportovní fandění?

Nejen v souvislosti s probíhajícím hokejovým mistrovstvím světa se opět vynořují určité fenomény sportovní psychologie, které stojí za připomenutí. Aniž bychom si to totiž uvědomovali (natož připouštěli), většina z nás při fandění podléhá jistým zkreslením. Proč fandíme zrovna tomuto týmu? Jak se pozná tvrdé jádro od povrchních fanoušků? A je pro nás týmová identita skutečně důležitá? Tolik otázek…

Opravdoví fandové?

V souvislosti s fanděním musíme zmínit hlavně jeden fenomén, na který jste už možná i narazili. Stádový efekt (v originálu „bandwagon effect“) patří mezi myšlenková zkreslení a spočívá v tom, že nějakému názoru přikládáme o to větší důležitost, čím více lidí ho zastává. To samozřejmě souvisí s konformitou, tedy touhou neodlišovat se od většiny a jít s ostatními; stejně výrazně se na tomto jevu však podílí i víra, že víc hlav jednoduše víc ví – a tedy když si něco myslí hodně lidí, nejspíš to bude pravda.

Ve sportovním světě se často hovoří o tzv. „bandwagonners“, tedy přelétavých fanoušcích, kteří se vyrojí vždy, když se nějakému týmu daří. Například během dobývání prvního ligového titulu před necelými deseti lety se objevila spousta „skalních“ fanoušků fotbalové Viktorie Plzeň; ani o slávistické či sparťanské fandy není v dobách výher nouze. No a totéž platí třeba o naší reprezentaci – když se nedaří, každý druhý našinec je fotbalovým či hokejovým odborníkem a přesně zná recept na úspěch. Ovšem když se národnímu týmu vede dobře, mnoho z nás se prohlašuje za věrné fanoušky a drží našemu družstvu palce.

Slavný sociální psycholog Robert Cialdini už v 70. letech přišel s do té doby neotřelou teorií, později známou pod zkratkou BIRG. Basking in reflected glory, tedy slunění se v odrazu slávy – přesně to se děje, pokud váš oblíbený tým zvítězí. Výzkumy ukázaly, že lidé se druhý den po vítězství cítí lépe, často se obléknou i do barev připomínající vítězný tým, a především o úspěchu hovoří ve smyslu „my“ – vyhráli jsme. Přesným opakem je potom CORF – cut off reflected failure, tedy odříznutí odrazu selhání. V takovém případě jsme neprohráli „my“, nýbrž „oni“, a zhrzení fanoušci se pokoušejí od prohry co nejvýrazněji distancovat. To však samozřejmě platí především pro přelétavé fanoušky, neboť na opravdu skalní jádro údajně nemají výsledky týmu zas až takový vliv.

Tým jako identita

A když už jsme u skalních fanoušků, samozřejmě nemůžeme nezmínit fenomén ingroup-outgroup. I za ním stojí velké jméno sociální psychologie, konkrétně Brit Henri Tajfel, studující sociální identitu. Podle něj se všichni do značné míry definujeme podle toho, ke které skupině patříme; a tím pádem i zveličováním rozdílů oproti skupinám, do nichž nepatříme. A tak přestože lze říci, že fanoušci jednotlivých týmů se od sebe v žádných měřitelných hodnotách neliší, právě příslušnost k určitému klubu (a vyhraněnost vůči těm jiným) pomáhá definovat, kým jsme.

V roce 2012 provedli portugalští vědci výzkum s nepřekvapivým, ale přesto důležitým závěrem – na zápasy pravidelně chodí ti fanoušci, kteří se během utkání dočkají určitých emocí. Nemusí jít přitom jen o ty pozitivní (i když jejich převaha je dlouhodobě samozřejmě důležitá), nýbrž jakkoli emočně zainteresovaný divák příště přijde spíše nežli znuděný a nezaujatý pozorovatel.

Zřejmě nejdůležitější emocí, kterou může divák sportovního přenosu zažívat, je přitom vášeň. Ta je samozřejmě těžko experimentálně uchopitelná a rozhodně se měří hůře než například spokojenost s výkony rozhodčích či oblíbeného týmu, jenže právě zapálení pro hru je klíčovým faktorem pro rozhodnutí, zdali budete tuto zkušenost podstupovat pravidelně. Tomu jsou podřízeny i třeba televizní přenosy, které se snaží televizního diváka vtáhnout do děje – samozřejmě jinak, než kdyby byl přímo přítomen na stadionu, přesto je patrná snaha vzbudit v něm zájem. Vášeň pro fandění tak nakonec souvisí i s identifikací s týmem, čímž se vracíme k dříve zmíněné sociální identitě. Kanadští vědci toto pouto v roce 2008 důkladně zkoumali a podle nich je identita jedince s jeho oblíbeným týmem natolik propojena, že když fandí hráčům na hřišti, tak v určité rovině fandí sám sobě. Což je nakonec docela příjemné zjištění – takže neváhejme a fanděme našim sportovcům; částečně tak podporujeme i sami sebe…

Text: MS