Důl Dukla v roce 1961 pohřbil 108 horníků. Příčin neštěstí byla celá řada

Nebylo to největší důlní neštěstí na území Československa. Přesto se katastrofa v havířovském dole Dukla, která si v pátek 7. července 1961 vyžádala 108 mrtvých, v mnohém vymykala. Nedošlo k ní výbuchem metanu nebo vznícením uhelného prachu. A nešlo ani o zával nebo zaplavení štol vodou. Horníky v hloubce několika set metrů pod zemí pohřbila kombinace neopatrnosti, spěchu a strachu před komunistickou mocí.

Já jsem havíř, kdo je víc?

V 50. letech se důl Dukla v Havířově považoval za ukázkovou šachtu, na které komunistický režim demonstroval loajalitu Stalinovu a později Chruščovovu sovětskému režimu. Z Dukly denně vyjíždělo 3000 tun kvalitního černého uhlí, jež z části sloužilo k výrobě železa a oceli a zčásti putovalo přímo do Sovětského svazu.

Dukla byla součástí rozsáhlého projektu modernizace a posílení těžby černého uhlí a rozvoje hutního průmyslu na severu Moravy. Právě tady, východně od Ostravy, vzniklo na konci roku 1955 sloučením jednotlivě budovaných sídlišť město Havířov, kde nakonec bydlelo až 90 tisíc lidí. Dukla a další šachty dávaly práci pestré směsici horníků, kteří v 50. letech díky mzdám až 10 000 Kč měsíčně patřili k dělnické aristokracii. Právě tehdy se zrodilo heslo „Já jsem havíř, kdo je víc?“.

Krok od katastrofy

Počátkem 60. let zesílil tlak z Moskvy na přechod z šestidenního na pětidenní pracovní týden – pochopitelně při zachování norem. Důl Dukla se tak začal horečně vybavovat novými stroji a technologiemi, které měly při zkráceném týdnu objem těžby udržet. Zároveň se urychleně pracovalo na otevření nové sloje číslo 11, která měla dodat další tuny cenného antracitu.

Jenže za novými opatřeními pokulhávalo to hlavní – bezpečnost práce. Chyběly hasební prostředky, nové pásové dopravníky byly osazené hořlavou gumou, automatické ovládání nebylo propojené a chyběl centrální dohled nad děním v dole. Přitom se muselo spěchat – tlak z Prahy i Moskvy rostl.

Řetěz nešťastných událostí odstartovalo náhodné spuštění prázdného dopravníku v téměř hotové šachtě číslo 11. Naprázdno běžící pás se po několika hodinách zadřel a začal hořet, od něj chytly dřevěné výztuže. Protože v šachtě nikdo nepracoval, trvalo, než si požáru někdo všimnul. Byl večer 7. července 1961 a v dole v té době pracovalo 402 havířů.

Všichni pryč, zazdíváme

Nejhorší situace nastala v 8. sloji, která byla s 11. slojí propojená šikmou šachtou, o níž ale vedení na povrchu nevědělo. Zplodiny z požáru a jedovatý oxid uhelnatý rychle zaplnily 8. sloj a z tohoto úseku se zachránilo jen 5 lidí. Osud těch, kteří v dýmu nedoklopýtali k výtahové šachtě, zpečetilo rozhodnutí zastavit přívod vzduchu, vypnout vodu a elektřinu a zasažené chodby neprodleně zazdít. Byl to jediný použitelný způsob, jak šířící se požár zastavit.

Výbuchovzdorné hráze začalo týž večer kolem jedenácté hodiny stavět asi sedm stovek záchranářů, kteří se mezitím k postižené Dukle sjeli z celého revíru. V neděli 9. července bylo vše konečně utěsněno, na povrchu ale chybělo 108 havířů. Jejich osud odhalili záchranáři až 18. července, když začali zátarasy rozebírat. Většina obětí se udusila nebo otrávila oxidem uhelnatým.

Katastrofa na dole Dukla se tehdejšímu komunistickému režimu zrovna dvakrát nehodila. O neštěstí na vzorové šachtě informovala KSČ krátkou notickou v Rudém právu, rodiny pozůstalých obcházely dvojice havířů, po celém kraji zněly umíráčky. Vládnoucí nomenklatura se k tragédii už nevyjadřovala. Tečkou za neštěstím pak byl soudní proces, ve kterém bylo v srpnu 1962. Dva obvinění dostali 4 a 3,5 roku nepodmíněně, dalších šest trestů na 9 měsíců až dva roky bylo podmíněných, jednoho obviněného soud zprostil obžaloby.

Těžba na Ostravsku

První zmínky o nálezech černého uhlí na Ostravsku jsou z roku 1763, pravidelná těžba se ale rozjela až v roce 1785 a významně vzrostla v souvislosti s vybudováním Rudolfovy huti v roce 1828 s napojením Ostravy na Severní dráhu Ferdinandovu, která vedla z Vídně do Bohumína. Po druhé světové válce byl v rámci znárodňování založen národní podnik Ostravsko-karvinské doly, kam byly začleněny důlní společnosti i jednotlivé doly. Šlo o šest společností vlastnících 32 dolů a podnik existoval až do roku 1990, kdy se změnil na akciovou společnost.

V 50. letech se těžba výrazně rozšiřovala a stavěly se nové doly, přičemž ty existující se dále prohlubovaly. Ostravsko-karvinský revír byl v rámci bývalého Československa nejvýznamnějším ložiskem černého uhlí. Revír se dělil na Ostravskou část, kde byla těžba zastavena v roce 1994, a Karvinskou část, kde se stále těží. V současné době tam je v provozu pět dolů – ČSA, Darkov, Lazy, ČSM a Paskov.