Největší důlní neštěstí české historie: Proč k nim došlo a jak změnila tvář hornictví?

„Báňské podnikání je vlastně snaha člověka získat přírodní bohatství, čemuž se příroda brání. V období industrializace až do důlní katastrofy v roce 1892 v Příbrami-Březových Horách si bánští odborníci a podnikatelé postupně uvědomovali, že je nutné souběžně věnovat patřičnou energii a potenciál i báňskému záchranářství včetně prevence,“ popisuje historik a ředitel Hornického muzea Příbram Josef Velfl počátky báňských záchranných služeb a oddílů a také domýšlení různých bezpečnostních pravidel. Právě březohorská katastrofa v celé své hrůze odhalila, co hrozí nevybaveným horníkům i záchranářům při práci pod zemí a jak nebezpečný může být nedostatek zkušeností.

Kdo neuhořel, ten se udusil

Psal se 31. květen 1892 dopoledne a horníci končící na ranní šichtě na Dole Marie fárali na povrch. Podle báňského nařízení měli povinnost mít při sestupování do podzemí nebo fárání na povrch zapálený kahan. Jeden z havířů končících šichtu proto odhodil zbytek knotu pod sebe, což v rudných dolech, kde panovala neustálá vlhkost, nebyl problém. Tenhle kousek hořícího knotu si však našel cestu ke zbytkům dřevěného obložení a snad i nějakým hadrům napuštěným olejem. A tak hodinu před polednem začal z dolu stoupat dým.

„Kdyby to tenkrát závodní dolu nechal prohořet, tak by se požár havířů pracujících hluboko v dole vůbec nedotkl. On ale postupoval podle tehdejších platných předpisů, takže začali požár hasit vodou,“ líčí historik Josef Velfl. Voda požár sice uhasila, ale tlak vody natlačil zpět do podzemí zbytky kysličníku uhličitého a muži pracující pod zemí se udusili. Několik z těch, kteří se vydali svoje kamarády zachránit, uhořelo. Ochrana v podobě šátku namočeného do octa a uvázaného přes obličej nebyla jim ani ostatním záchranářům nic platná. Havíř, který odhodil knot, se přiznal a následně zemřel ve vazbě na následky mrtvice. Podle odborníků vyšetřujících tuto mimořádnou událost však nikdo nepochybil.

O dva roky později, 14. června 1894, došlo na Dolech Jan a Františka v Karviné k výbuchu metanu. Během následných záchranných prací došlo k druhému výbuchu. V karvinských dolech tehdy zemřelo 235 lidí. „Havárie, poznamenaná sérií pěti výbuchů, a asanace jejích následků provázená mnoha komplikacemi a nejméně třemi dalšími výbuchy, byly významným historickým předělem ve vývoji zajištění bezpečnosti práce v hornictví nejen v rakousko-uherské monarchii, ale v celém tehdejším hornickém podnikání ve světě na konci 19. století,“ uvádí Radovan Kukutsch z Ústavu geoniky Akademie věd ČR.

Na počátku je lidské selhání

Obě důlní neštěstí, která otřásla celým světem, se stala hybatelem v oblasti rozvoje dýchací techniky, dala vzniknout sebezáchrannému přístroji a poukázala na důležitost organizovaných záchranných služeb v hornických závodech. Nic z toho ale neznamenalo konec mimořádných událostí, při nichž horníci i záchranáři přicházeli o život. „Na počátku všeho stojí s železnou logikou vždy lidské selhání – buď prostá neznalost, nedostatek zkušeností nebo, a to častěji, lidská pohodlnost, lhostejnost, snaha cokoliv nebo kohokoliv ušetřit a v neposlední řadě i touha po rychlém zbohatnutí nebo snadném výdělku,“ uvádí dnes již zesnulý horník a dobrovolný báňský záchranář Miroslav Mašek ve své publikaci Důlní katastrofy severočeské uhelné pánve.

Ukázkovým příkladem výše zmíněného se stal požár na dole Austria III v dnes už neexistující obci Zalužany. 21. prosince 1917 došlo k neštěstí, na které už několik týdnů upozorňovali zkušení havíři. Těch však byla menšina. Příčinou nastalé situace byla I. světová válka, která zastavila modernizaci báňského průmyslu, vzala havířům koně i kolegy a přidala víc práce za méně peněz. „Na české šachty byl dosazen vojenský dohled, který pramálo rozuměl těžbě a zpracování nerostného bohatství. Představitelé dolů z civilního sektoru se navíc museli vypořádávat se spoustou problémů, jako byl nedostatek pracovních a pohonných sil,“ vysvětluje Josef Velfl.

Řešení potíží s navyšující se poptávkou po uhlí pohánějícím válečný mechanismus a nedostatkem pracovníků v dolech se samo nabízelo. Těžit mohou přece i vojáci. A tak se důl Austria III dostal pod nezkušenou, ale tvrdou vojenskou ruku, která odmítala včasná varování, a dokonce potřela i snahy o vzpouru. Výsledkem všeho byl požár, při němž zemřelo 23 mužů. „Každá překotná intenzifikace těžby znamená v nebezpečných důlních poměrech značné zvýšení rizika. Toto riziko spojené ještě s nedostatečnou nebo žádnou kvalifikací vojenského velení dolu znamená pak téměř jistotu, že k neštěstí dojde,“ uvádí Miroslav Mašek.

Zem se třásla a led praskal

I přesto, že samozáchranné přístroje vznikly jako odpověď na 235 mrtvých v karvinských dolech, nebyla výhoda jejich používání na straně českých havířů ještě několik desítek let po neštěstí. To významně ovlivnilo následky výbuchu uhelného prachu na Dole Nelson III v Oseku u Duchcova, ke kterému došlo 3. ledna 1934. Exploze byla tak silná, že roztřásla zem v duchcovských ulicích a na rybníku plném bruslařů trhaly otřesy led na kusy. „Krátce po výbuchu jsem byl povolán na důl, kde jsem obdržel rozkaz všeho nechat a jet ihned na jámu č. VIII nad Osekem a opravit tam telefon v podzemí. Když jsme tam dojeli, vyfárala právě záchranářská četa vedená závodním Ing. Beiserem, která prováděla první průzkum. Sjeli do dolu bez kyslíkových aparátů a masek a málem na to doplatili životem, protože záchranář Hoffmann při jízdě klecí omdlel a výstroj jámy mu utrhla kus hýždě,“ stojí v Maškově publikaci pod výpovědí Ferdinanda Fartáka, jednoho z účastníků prvních záchranných akcí.

„Se záchrannými přístroji na zádech sfárali jsme pod vedením měřiče Blína a přímo pod jamou nalezli jsme tři mrtvé, které jsme ihned vyvezli. Při dalším sfárání a postupu ke strojovně šikmého výtahu jsme našli mrtvolu strojníka Fritsche. Pak jsme ještě položili telefonní kabel, čímž náš úkol skončil,“ končí výpověď Farták. Celá událost si vyžádala 142 obětí a stala se tak třetím největším důlním neštěstím na našem území. „V přímém důsledku katastrofy byly provedeny i změny v provádění báňské inspekce v dolech. Dne 19. října 1934 byl přijat Zákon o báňské inspekci, kterým byla mimo jiné zřízena také nová instituce tzv. dělnických báňských inspektorů, kteří museli být existenčně zcela nezávislí na správě toho dolu, na kterém inspekci prováděli,“ uvádí Miroslav Mašek spolu s výčtem dalších opatření, která následovala.

Zůstali tam všichni

Jen o necelých 30 let později otřásla tehdejším Československem co do počtu obětí čtvrtá největší katastrofa, za kterou opět stál lidský faktor. 7. července 1961 šel Vladimír Vlček coby čerstvě vyučený elektrozámečník na směnu do dílny na Dole Dukla. „V rubání, kde při neštěstí zůstalo nejvíc lidí, jsme jako učni tahali a pomáhali zapojovat kabely, takže jsem to tam znal. Ten den tam chyběl elektrikář, takže si mě mistr zavolal a řekl mi – vezmi si kabelu, jdeš do 8. sloje dělat provozního elektrikáře,“ popisuje horník a dobrovolný báňský záchranář Vladimír Vlček, který má ten den stále v živé paměti. Život mu zachránila náhoda.

„Už jsem tam měl nakročeno, ale ve dveřích jsem potkal vrchního mistra, který tomu mému vynadal, proč tam posílá tak nezkušeného elektrikáře. Takže tam šel místo mě kolega, který tam zůstal, protože tam tehdy zůstali úplně všichni,“ vypráví Vlček. Od mistra pak dostal jiný úkol a sfáral na jiné pracoviště. Po necelé hodině přišel ale mistr technik a nařídil Vladimíru Vlčkovi i jeho kolegům okamžitě skončit. „My jsme na něj koukali, ale on říkal – něco se stalo, běžte k šachtě, musíte okamžitě vyfárat. Tehdy jsem u šachty viděl poprvé v životě záchranáře, kteří nás tam počítali do klece. Když jsem pak vyšel ze šachty, viděl jsem kordony příslušníků SNB, kteří to kolem dokola obstoupili.“ V tu chvíli si Vlček uvědomil, že zapomněl dopsat hlášení. Zpátky k šachtě se už ale nedostal.

O tom, co se na Dole Dukla stalo, se dozvěděl od žen v mlékárně až druhý den. A tak 7. července slaví své druhé narozeniny. „Bylo mi to určeno, bylo mi to dané, jsem rád, že jsem měl to osudové štěstí, že jsem ještě na světě,“ dodává Vladimír Vlček, podle kterého byl dvoudílný film Dukla 61 dobře zachyceným obrazem celého neštěstí – a to včetně tlaků na výsledek, které ustupovaly bezpečnosti. „Byly tam tendence porušovat bezpečnostní nařízení. Předáci, kteří chtěli být nahoře ‚pěkní‘, se snažili, aby byli havíři výkonnější. Někdy se stávalo, že když došlo někde k zahoření a my jsme přijeli na místo, zjistili jsme, že tam mají metanová čidla, která ofoukávali vzduchem, aby to nenaměřila a neupozornila inspekčního technika nebo dispečera na šachtě, protože by jinak musel vypnout elektřinu do toho daného prostoru,“ potvrzuje na základě svých zkušeností ze 70. a 80. let Vlčkovo mínění báňský záchranář Jiří Skoumal.

Na šachtě jsem dospěl

Vlivem důlních neštěstí, která v uplynulých dvou stoletích nebyla ničím výjimečným, se řada horníků stala dobrovolnými báňskými záchranáři. To významně pomáhalo při záchraně lidských životů – mohli být totiž ihned na místě události a v terénu se díky své práci vyznali. Jedním z nich byl i Václav Smička, který k havířině poprvé „přičichl“ v roce 1962. „Pokud se někomu něco stane, tak jsou mu všichni ochotni pomoct. Věřím, že to funguje dosud a důvod je jednoduchý – nikdy nevíte, jestli pomoc toho kamaráda nebudete potřebovat druhý den vy,“ říká Smička, který pracoval na Dole Fučík v Petřvaldě jako horník 11 let. On sám se s obcházením bezpečnostních nařízení nikdy nesetkal. „Museli jsme podepsat, že se budou prostory zajišťovat tím a tím způsobem a že pokud se něco stane, tak musíme použít ty a ty útěkové cesty, které jsme museli procházet jednou za půl roku. Vždycky najdete lidi, kteří chtějí něco ošulit, ale já bych to nikdy neglobalizoval,“ dodává.

Václav Smička patří k těm, kteří výbuch nebo požár při rubání nezažili. Přestál však mikrootřes, který zasypal jeho dva kolegy. Smička je spolu s dalšími vyprostil. Všichni jeho kolegové ale takové štěstí neměli. „Nejhorší je, když vám to zabije kamaráda, to potom zažíváte značný stres – člověk si musí uvědomit, kde se stala chyba a musí být k přírodě pokorný, aby si nemyslel, že mu všechno projde,“ říká dobrovolný báňský záchranář, který se většinu svého života snaží o šíření osvěty a prevence v rámci důlních neštěstí. Kvůli snaze pochopit, proč k nim dochází, absolvoval ještě po vyučení horníkem v 60. letech hornickou průmyslovku a složil záchranářský kurz a jako dobrovolný záchranář pak působil 28 let na Hlavní báňské záchranné stanici Ostrava v oddělení výchovy a výcviku. „Na šachtě jsem dospěl. Můžete chodit, do jaké školy chcete, ale dokud to nezažijete, tak vlastně nic nevíte. Život je o praxi a zkušenostech,“ dodává Smička.

Co říci na závěr? Snad jen, že jako v každém oboru v hornictví obzvlášť záleží na zkušenostech a uvědomění si všech rizik, která mohou vzít dech i život. Všichni oslovení odborníci se shodli na jednom – člověk musí být pokorný. Vědomí, že si může dovolit všechno, je totiž jednou z nejčastějších příčin nejen důlních neštěstí po celém světě.

Mohli jste minout: Desítky hrobů zmizely v kráteru. Část hřbitova se kvůli dolování propadla do země