3. července 2021 00:15
gabriela.zvonkova@iprima.cz

Mizely stromy, domy i celé hory. Jak se hornictví podepsalo na české krajině?

Krátery odhalující svědectví doby minulé, propady půdy, s nimiž zmizely jednotlivé stavby i celé hornické kolonie, zmizelé hory, kontaminovaná půda – to všechno je následkem hornické činnosti v Česku.

Spolu s bohatstvím země dobývaným v hlubinných i povrchových dolech se měnila i tvář krajiny. Na některých místech jsou jizvy patrné dodnes, na jiných se stále tvoří, ale na mnoha dalších by na první pohled nikdo nepoznal, že stovky metrů pod povrchem dřeli horníci pro blahobyt své vlasti. „Hornická činnost jako taková má vliv na povrch v případě hlubinné těžby černého a hnědého uhlí. O poklesy není nouze. V rámci rudného hornictví, které se vesměs odvíjí v pevných horninách, můžeme hovořit o možných, nahodilých propadech. Poklesy v takové míře, jak je známo u uhlí, na rudách nikdy nebyly“ míní Radovan Kukutsch z Ústavu geoniky Akademie věd ČR. Větší zátěž podle něj pro životní prostředí znamenají procesy jako úprava, drcení a deponování (ukládání zeminy, pozn. red.). „Nelze opomenout i důlní vody, ve kterých mohou být zvýšené obsahy kovů, nicméně vody se čistí, takže to, co se vypouští do vodoteče, by již mělo splňovat stanovené parametry,“ říká Kukutsch.

Dole, nebo nahoře?

Otázka na to, zda je pro životní prostředí výhodnější hlubinná, nebo povrchová těžba, se zdá být prostá. „Ekologičtější je v každém případě hlubinná těžba, protože na povrchu zabírá velmi malý prostor samotného těžebního závodu a samotné uhlí proudí z dolu ve vlhkém stavu po skrápění na pasových dopravnících v dole, a tudíž nepráší. Dalším, co z dolu odchází, jsou výdušné důlní větry, což je vzduch, který byl do dolu vtažen pro odvětrání všech pracovišť a z dolu odchází obohacený o, v dole škodlivé, plyny v koncentracích do 1 %, tudíž po ‚vyfouknutí‘ do volného prostoru v neměřitelném množství,“ říká předseda Spolku severočeských havířů Vratislav Procházka.

Naproti tomu povrchový lom v závislosti na hloubce uložení uhelné sloje zabírá neporovnatelně větší plochu. „Čím je uhlí uloženo hlouběji, tím větší plochu musí zabírat těžební jáma povrchového lomu. Samozřejmě, že pohybem techniky po odkrytých skrývkových hmotách i po samotné uhelné sloji i jejich rozpojováním při těžbě dochází k zvýšené prašnosti,“ dodává Procházka. „Já jsem obecně příznivcem hlubinné těžby, avšak z jiných důvodů, než je ochrana životního prostředí. Když na to přijde, i v podzemí, pokud to podmínky dovolí, můžeme postavit drtírnu. Hlubinná těžba může fungovat v souladu s přírodou, těch příkladů jsou stovky, tisíce, ale při povrchové těžbě už viditelně zasahujete do zemské kůry a každý to vidí. Vytvoříte díru v zemi, ukousnete kus kopce,“ popisuje Radovan Kukutsch.

Místo horníků netopýři

Ale ani hlubinná těžba není neviditelná. „Ono myslet si, že někde začnu těžit, aniž bych skryl a deponoval kvalitní půdu, je zavádějící. Musíte to udělat. Pak těžíte a poté, až skončíte, tak zahajujete rekultivaci, vodní, lesnickou atd. Ale proto, aby mohly stromy či tráva růst, tak tu půdu navezete zpátky,“ vysvětluje Kukutsch. Mnohdy pak jen oko odborníka pozná, kde byla před sto lety halda nebo odval. „Příroda si jinak všechno vzala zpět,“ dodává Radovan Kukutsch, podle kterého od 80. let nikdo nevymyslel lepší dobývací metody, než s jakými se můžeme setkávat dodnes.

„Dopady hornické činnosti na životní prostředí jsou obrovské, mnohem větší, než si mnoho z nás dokáže představit. Ale rozlišit, co je vliv pozitivní a co již ne, je složité a dá se posuzovat z mnoha hledisek,“ říká Igor Gajdušek z Montánní společnosti a vyjmenovává: hornictví dávalo lidem po staletí práci, státu bohatství a tím umožňovalo společnosti jít kupředu. Následná rekultivace dala Česku také mnoho přírodních památek. „Český kras byl až do druhé poloviny 20. století především průmyslovou krajinou a na jejím dnešním rázu se podílel člověk. Dnešní nádherná skaliska, kaňony s modrými jezery a romantická tajemná místa vznikala lomovou těžbou vápenců. Přitom se jedná o rozsáhlou oblast od Branické skály v Praze přes Prokopské údolí až po Beroun,“ doplňuje Gajdušek.

Zároveň zmiňuje i vliv na živočichy, třeba v případě jezer na severu Čech vzniklých poklesy terénu, které jsou obývané mnoha druhy ptactva. Ze starých důlních děl si zase dělají zimoviště netopýři. „Jedná se o chráněné druhy a z mého pohledu je dobré nevyužitá důlní díla, pokud neohrožují životy a majetek, ponechat právě jim,“ míní Igor Gajdušek, který se s netopýry při své práci často potkává. „Negativních dopadů těžby existuje samozřejmě také celá řada, od kontaminace spodních vod vyluhovanými minerály, těžkými kovy a kyselinami obsaženými v přirozeném horninovém prostředí, až po rozsáhlé škody způsobené na povrchu. Ze své praxe však vím, že mnoha negativním projevům se dá preventivně a účinně zabránit,“ dodává.

S uranem na věčné časy

Podle skript Antropogeneze v geologii vypracovaných Jiřím Matyáškem z Pedagogické fakulty MU a Miloslavem Slukem z Přírodovědecké fakulty MU je závažným hydrogeologickým problémem v Česku sanace důsledků těžby uranu, a to konkrétně na ložisku Stráž pod Ralskem. „Současná situace je důsledkem nevhodně zvolené strategie těžby. V jediném geologickém celku byly na tomto ložisku aplikovány dvě principálně odlišné metody, které se navzájem ovlivňují. V Hamru probíhala těžba klasickým způsobem, zatímco ložisko Stráž bylo exploatováno formou hydrochemické těžby (do ložiska je vtláčen kyselý loužicí roztok několikaprocentní H2SO4),“ stojí ve skriptech. Těžba loužením vrty z povrchu probíhala od roku 1967. Od roku 1972 začaly průniky loužicích roztoků do důlních děl ložiska Hamr.

Do roku 1990 bylo do ložiska vtlačeno více než 4,6 milionů tun chemikálií jako kyselina sírová nebo kyselina dusičná, následkem toho byla kontaminace rozsáhlého území. Na nápravě pracuje od 90. let odštěpný závod Těžba a úprava uranu (DIAMO). „V současné době je hlavní činností o. z. TÚU zahlazování následků chemické těžby uranu, které je bezesporu jednou z nejrozsáhlejších ekologických zátěží v ČR. Základem zahlazování následků chemické těžby je sanace horninového prostředí, likvidace neprovozovaných a nepotřebných vrtů a revitalizace ploch zasažených těžební aktivitou,“ uvádí státní podnik na svém webu.

Doutnající historie

Pokud bychom měli pozůstatky hornické činnosti rozdělit na dvě části, pak by jednou z nich byly památky – a to jak přírodní, tak historické. Mezi ně se řadí např. šikmý kostel sv. Petra z Alkantary v Karviné, který ke svému přízvisku přišel následkem těžby černého uhlí, ale také halda Ema, v níž došlo už v 60. letech minulého století k zahoření. Miliony tun vytěžené hlušiny (materiál vytěžený během hlubinné těžby, pozn. red.) tak představují unikátní podívanou. Díky teplotě uvnitř haldy, která dosahuje až 1500 stupňů, pokrývá povrch stepní fauna a Ema se stala vyhledávaným turistickým místem.

Ostatně haldy jako takové najdete po celém Česku. Většina z nich je však zarostlá, lidé si už na jejich přítomnost zvykli a mnozí ani netuší, že jsou jedním z následků hornické činnosti. Pro příklad můžeme zaskočit do Příbrami, kde se stále nachází 13 hald coby pozůstatek dobývání uranu ve zdejších dolech. Původně jich bylo o tři více, ty chybějící se však rozebraly na stavební materiál (kámen a štěrk). Proti rozebírání dalších se staví část obyvatel i někteří odborníci. „Haldy jako takové už dnes patří ke koloritu místní krajiny, alespoň tak na ně mnoho místních lidí nahlíží a mají pravdu. Vždyť jde o hornickou krajinu jako mnohde jinde, kterou nám zanechali naši předkové. Záleží tedy na nás, jak s ní naložíme,“ říká Igor Gajdušek z Montánní společnosti.

Druhá část pozůstatků hornické činnosti je méně nápadná, i přesto však výrazně ovlivňuje lidské životy. „Poddolovaný je skoro celý bývalý Severočeský kraj. Tam, kde se těžilo hlubinným způsobem, tak je docela časté, že třeba silnice klesají, takže se to musí vyplňovat popílkovo-cementovou směsí,“ říká Radim Slabák z Hlavní báňské záchranné služby Most, který spolu s kolegy strávil dva roky v Novosedlicích na Teplicku, kde se takřka propadaly domy. Pod jednou celou ulicí se totiž nacházely chodby, kudy před desítkami let procházeli horníci. „Ve starých důlních dílech se jednou za čas popadne strop a tím se hne země nahoře. Občas se stává, že vystupují na povrch důlní plyny, častější jsou ale praskliny ve zdech,“ dodává Slabák.

Údržba mnoha důlních děl v dnešní době závisí na spolcích, které o ně pečují a podle Igora Gajduška tak nahrazují stát. „Není vůbec jednoduché vlastnit a provozovat opuštěné důlní dílo (podzemní objekt). Je potřeba mít svého závodního (osobu odpovědnou), dále požadovanou praxi, a především oprávnění k činnosti prováděné hornickým způsobem,“ vyjmenovává Gajdušek. To ale není všechno. Pro podzemní objekty, ve kterých se např. zpřístupňují staré chodby, jsou potřební také proškolení pracovníci a technici s praxí, což nemusí být pro mnohé spolky reálné. „Je potřeba vědět, že se jedná o práci nebezpečnou, která vyžaduje nejen dodržování báňských nařízení a vyhlášek, ale také pokoru a respekt k přírodě a jejím zákonům,“ dodává Igor Gajdušek.

gabriela.zvonkova@iprima.cz

gabriela.zvonkova@iprima.cz

Newsletter

Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů

Populární filmy na Prima Zoom