Ženy původně nesměly na olympiádu, za účast jim hrozilo svržení z útesu. Zlom přišel až v roce 1900

Starověké olympijské hry se konaly přibližně v letech 776 př. n. l. až 393 n. l. Z díla cestovatele Pausania, který žil ve 2. století n. l., víme, že po většinu času byla omezení pro sportovkyně poměrně přísná. Připomíná, že existoval zákon, podle kterého měly být ženy přistižené při účasti na olympijských hrách shozeny z útesu.

Nicméně na olympiádě mohly být součástí týmů v závodech čtyřspřeží. Ovšem ne jako vozatajky. Coby majitelky vozů a koní si mohly nárokovat vítězství stejně jako ti, kteří by ho dosáhli na dráze. V roce 396 př. n. l. došlo k historické události, když jako první dojel do cíle vůz tažený koňmi, jejichž majitelkou a trenérkou byla Kyniska, sestra spartského krále. Stala se tak první známou ženou, která vyhrála na olympiádě, což zopakovala ještě o čtyři roky později. Nápis na dochovaném podstavci, na němž kdysi stála její socha, říká, že byla jedinou olympijskou vítězkou v celém Řecku.

Ať už se na cvičištích odehrávalo cokoli, divačky to každopádně na vlastní oči vidět nemohly. Až na vzácné výjimky se na olympijských hrách do publika zařadit nesměly.

Historie

Nejdivnější maraton všech dob byl olympijskou katastrofou. Došlo na krádež, útok psa i otravu jedem

Běh pro krávu

Na jiných akcích to ale tak přísné nebylo. Mohly soutěžit třeba v běhu. V Olympii, místě konání olympijských her, se dokonce pořádala série běžeckých závodů zvaných Heraea (nebo Heraia) na počest bohyně Héry – ochránkyně žen. Soutěž se konala každé čtyři roky, dělila se do tří věkových kategorií a byla určená pro svobodné dívky.

„Zde je jejich způsob běhu. Rozpustí si vlasy, tuniku spustí nad kolena a odhalí pravé rameno až k prsům,“ psal Pausaniás. „Vítězkám dávají korunu z olivových listů a podíl z krávy, kterou obětují Héře.“ Šampionkám se mohly stavět sochy s jejich jmény. Běžecké soutěže pro ženy a dívky se konaly i na jiných místech antického Řecka.

Důkazů o oficiálních sportovních kláních pro dámy k dispozici mnoho není, což ale neznamená, že se nic takového nedělo. „Existují záznamy o tom, že zejména ve Spartě se ženy věnovaly aktivitám jako zápasení, a to v rámci vzdělávání,“ uvádí Heather Reid, emeritní profesorka na Morningside University v americké Iowě. Ve Spartě se totiž nehledělo jen na dobrou fyzičku mužů-válečníků, ale i žen. Bylo žádoucí, aby si Sparťanky udržovaly svalovou hmotu. Starověký básník Propertius psal, že na něj „udělalo dojem, že se nahá dívka může účastnit her uprostřed mužských zápasníků, aniž by se setkala s kritikou.“ Podle něj Sparťanky také provozovaly pankrátion – starověkou verzi smíšených bojových umění.

Zajímavosti

5 tragických olympijských úmrtí: Sportovci si drtili kosti i přehřívali těla

Sport jen pro svobodné

Jakmile se ženy provdaly, se sportovní kariérou měly utrum. Profesorka Reid zná důvod: „Ženská atletika, stejně jako mužská, zřejmě vznikla z rituálu iniciace. V případě žen přechodový rituál zahrnoval proměnu z dítěte na Parthenos – ženu způsobilou ke sňatku.“ Nicméně vdané ženy, které vlastnily závodní vozy, stále měly možnost participovat na závodech z pozice majitelek.

Během římské nadvlády nad Řeckem, která začala ve 2. století př. n. l., dostávaly dle všeho sportovkyně více příležitostí. Z té doby pochází řada uměleckých předmětů, které dokládají existenci atletek. Například ženy jménem Hedea, která vyhrála několik běžeckých soutěží i závodů vozatajů, za což získala aténské občanství.

K nejznámějším patří socha nazývaná Vatikánská běžkyně (Běžící dívka nebo také Atalanta Barberini). Vznikla asi před 2000 lety a zobrazuje mladou ženu v chitónu, což je typ oděvu podobný tomu, který popisoval Pausaniás, a vypadá, jako kdyby běžela. Pokud ji chcete vidět na vlastní oči, vydejte se do Vatikánského muzea.

Plnohodnotný start na olympiádě si ženy připsaly až v roce 1900 v Paříži. Z celkových 997 účastníků bylo 22 žen.

Zdroj: Live Science, Olympics

Video, které jste mohli minout: Kim Čong-un pořádá místo olympiády vlastní hry. Sportovce nahrazují dělníci a úředníci