Masakr Ďatlovovy výpravy už není záhadou. Skupina šla smrti naproti

Celkem devítičlennou skupinu studentů i absolventů Uralského polytechnického institutu v Jekatěrinburgu spojovala především láska k horám a vášeň pro horské expedice, s nimiž měli poměrně bohatou zkušenost. A tak nebylo nijak výjimečné, že se parta sedmi mužů a dvou žen pod vedením 23letého Igora Ďatlova vydala v lednu roku 1959 na výpravu na uralský vrchol Otorten. Hora má strašidelný název, jenž zhruba znamená „nechoď tam“, a už v té době neměla nejlepší pověst. S nadmořskou výškou 1 230 metrů to ale zdaleka nebyl nejvyšší bod oblasti, skupinu navíc doplnil zkušený horský průvodce. Nemělo se co pokazit.

Smrt na mrtvé hoře

Z hlediska přístupnosti ale výstup na Otorten znamenal výzvu. V té době dosahovaly tamní teploty –18 stupňů Celsia, a i kvůli tomu se jednalo o jednu z nejobtížnějších tras. Podle plánu vyrazili 23. ledna vlakem do Ivdělu, ležícího 100 km od úpatí Otortenu. Z Ivdělu pokračovali nákladním autem do osady Vižaj, jednoho z posledních obydlených míst pod horou. Z Vižaje poslali svým blízkým telegram. Zároveň jim dali vědět, že doba expedice se může protáhnout, takže v případě neplánovaného zpoždění není důvod k panice. Z Vižaje se skupina vydala pěšky. Měli před sebou 400 km dlouhý okruh, který chtěli zdolat za tři týdny. Nikdo z nich už se ale domů nevrátil.

Čtěte také: Žádný Yetti. Vědci zřejmě definitivně rozluštili tragický osud Ďatlovovy výpravy

Uběhlo čtrnáct dní od stanoveného dne, kdy se měla Ďatlovova výprava vrátit domů a přátelé a příbuzní jejích členů byli čím dál více znepokojení. Začali tedy obvolávat záchranné složky, zatímco spolužáci studentů zformovali dobrovolnické pátrací týmy. Jeden ze studentů nakonec 26. února učinil děsivý objev v jistém horském průsmyku, který v té době nenesl žádný název. Od chvíle, kdy v něm byl nalezený rozřezaný stan a u něho dvě mrtvá těla, byl známý jako Ďatlovův průsmyk. Těla patřila Georgiji Krivoniščenkovi a Juriji Dorošenkovi, přičemž oba byli nalezeni pouze ve spodním prádle. Větve nejbližších stromů byly polámané do výšky pěti metrů, jako by po nich někdo urputně šplhal, a na jedné z borovic visely cáry lidské kůže. Zhruba 700 metrů od ní ležela tři další těla, včetně Igora Ďatlova. Zároveň byl nalezený fotoaparát a deník, předměty, které mohly odpovědět na to, jaká hrůza se v průsmyku odehrála.

Bez očí a bez jazyka

Odpovědi však nepřišly. Z fotografií i deníku bylo patrné, že členové výpravy byli v dobré náladě. Do časných ranních hodin si povídali, Zina Kolmogorovová se usmívala při slavnostní přísaze zdržení se cigaret a výprava bez komplikací pokračovala až do 31. ledna, kdy dosáhla hranice horské oblasti, kde založila základní tábor. V něm členové nechali část zásob a vybavení, aby jim byly k dispozici na zpáteční cestě. Další den ale přišla komplikace. Výpravu zastihla vánice a ledová mlha, kvůli čemuž členové ztratili přehled a místo na Otorten směřovali na sousední horu s názvem Cholat Sjachyl. Tato hora také neměla nejlepší pověst a její název se dá přeložit jako Mrtvá hora. V tehdy ještě bezejmenném průsmyku se tedy utábořili s rozhodnutím počkat, až se počasí zlepší. To byl poslední zápis v Ďatlovově deníku.

Soudní lékaři označili jako příčinu smrti podchlazení, nepřinesli tak o nic uspokojivější odpověď než Ďatlovův deník. O dva měsíce později byla navíc objevena zbylá čtyři těla. Kromě toho, že byla také svlečená, byla navíc brutálně zohavená. Nesla stopy rozsáhlých vnitřních zranění, jako rozdrcená žebra či lebka. Ljudmile Dubininové navíc chyběl jazyk, Semjonovi Zolotarjovovi zase oční bulvy. Hrůzný stav těl už se jen podchlazením vysvětlit nedal. Forenzní lékař Boris Vozrožděnnij konstatoval, že šlo o tak silný tlak, že by se dal přirovnat k nárazu automobilu. Nemohl ho vyvinout jiný člověk. Pro sovětské vyšetřovatele to byl signál, že osud Ďatlovovy výpravy nezpůsobilo cizí zavinění, a tak případ uzavřeli s tím, že expedice podlehla „spontánní přírodní síle, kterou nedokázala překonat.“ Spisy o případu se tak ocitly v archivu, kde ležely do 90. let.

Smrtící vítr

Krajně znepokojivá událost se stala předmětem různých teorií, jedné hrůznější a absurdnější než druhé. Na přetřes přišla hypotéza o roztržce uvnitř týmu, která skončila vzájemným povražděním. Našli se svědci, kteří zhruba v době, kdy se nešťastná výprava vydala do hor, viděli nad horami podivná světla, naznačující přítomnost mimozemšťanů. Jiní konspirátoři měli za to, že masakr způsobila tajná služba, aby odvedla pozornost od jiné operace. Někteří zase rovnou zmiňovali agresivního sněžného muže. Vzniklo několik hororových filmů a minimálně jedna počítačová hra, těžící z děsivého potenciálu celé události. Nakonec byl případ od roku 2015 ještě několikrát otevřen Vyšetřovacím výborem Ruské federace, přičemž uspokojivé vysvětlení přišlo až v roce 2020.

Čtěte také: Záhada nad Antarktidou. Vědci zveřejnili záznam neznámých zvuků zachycených ve stratosféře

Podle závěrů vyšetřování mohla za smrt Ďatlovovy výpravy lavina. Na první pohled to nezní dvakrát věrohodně, protože svah, kde členové výpravy tábořili, měl příliš malý sklon, než aby se sněhová masa sunula dost rychle. Nicméně se mohlo jednat o těžkou a kompaktní sněhovou desku, jež se uvolnila během noci. Hypotézu nepřímo potvrdili odborníci z univerzit v Lausanne a Curychu. Podle nich měl svah o něco větší sklon. Teplota té noci byla –40 stupňů Celsia a vítr dosahoval rychlosti orkánu, přičemž na svahu nahromadil sníh v takovém množství, že se neudržel a dopadl přímo na stan.

Mráz má poslední slovo

V nečekané situaci se studenti museli ze stanu prořezat dříve, než se stihli obléknout, a v nastalém chaosu se rozutekli. Část z nich se pokusila vrátit pro vybavení, v nepřehledném počasí měli ale problém stan najít. Náhle se pod nimi propadla sněhová vrstva, přičemž utrpěli smrtelná zranění a tíha sněhu těla zohavila. Navíc se u přeživších mohlo projevit tzv. paradoxní svlékání, k němuž zpravidla dochází během podchlazení. Postižený při něm trpí pocity horka a začíná se svlékat, kvůli čemuž rychleji umrzne. Podle ředitele generální prokuratury Uralského federálního okruhu navíc členy výpravy paradoxně zabila jejich vlastní zkušenost.

Nezkušený člověk by podle Kurjakova zůstal poblíž stanu a zkusil by ho vykopat, díky čemuž by nejspíš přežil. Členové výpravy však měli hodně zkušeností, aby věděli, že není moudré zůstávat poblíž laviny. Uchýlili se tedy do lesa, kde si rozdělali oheň. Ten ale hořel jen hodinu a půl, a i zbylé členy skupiny čekala chladná smrt.

Zdroj: Dyatlovpass.com