Záhadná smrt Ďatlovovy výpravy: Devět studentů zahynulo, když se snažili zdolat uralskou Horu mrtvých

Je konec ledna 1959 a deset ruských studentů vyráží na horskou túru ve střední části pohoří Ural. Už 27. ledna jeden z nich skupinu opustil, protože se mu zhoršil revmatismus. Další čtyři dny postupovalo devět lyžařů v čele se zkušeným 23letým instruktorem Igorem Ďatlovem liduprázdnou krajinou, někdy po stopách domorodých lovců, jindy koryty zamrzlých řek, až 31. ledna skupina opustila pás lesů. Dál cesta vedla přes holé svahy předhůří.

Největší záhady historie: Bermudský trojúhelník, Voynichův rukopis, Tunguzská událost, Atlantida, Mary Celeste

Nechoď tam

Ráno následujícího dne začala skupina, v níž byly i dvě dívky, výstup do tehdy bezejmenného průsmyku. Přibližně v 17 hodin 1. února se Ďatlovova skupina rozhodla ve zhoršujícím se počasí utábořit na otevřeném horském svahu. Členové skupiny netušili, že se obvyklými tábornickými přípravami zabývají naposledy. Následující den, kdy měli naplánováno vystoupat na deset kilometrů vzdálenou horu Otorten (1234 m), pro ně už neměl nastat a bezejmenný průsmyk měl být v budoucnu pojmenován po vedoucím jejich skupiny.

„Nechoď tam“ – tak zní překlad jména hory Otorten z mansijšity, jazyka místního národa Mansijců. Právě tam ale směřovali členové turistické skupiny Igora Ďatlova. Hora se nachází v pohoří Ural na severním okraji Sverdlovské oblasti na hranici s Komijskou republikou a Chantymansijským autonomním okruhem. V těsném sousedství leží další vrchol Cholat Sjachyl (1097 m), což v překladu znamená „Hora mrtvých“. Podle staré legendy na jejích svazích kdysi našlo smrt devět lovců a Mansijci tuto horu prokleli. Právě tady se devět turistů rozhodlo ve sněhu a při teplotě –25 °C přenocovat.

Poslední nocleh

Postavili stan a začali se chystat ke spánku, když je náhle cosi přinutilo v panice stan opustit. Bez bot a ve spodním prádle začali utíkat ze svahu dolů. Později je všechny našli mrtvé, roztroušené ve skupinkách po dvou nebo po třech s vyděšenými výrazy na zmrzlých tvářích. Dodnes neexistuje přesvědčivá odpověď na to, co se v noci z 1. na 2. února roku 1959 na svahu Hory mrtvých vlastně stalo.

Otázek je mnohem víc, než odpovědí. Proč turisté zemřeli všichni najednou a bez výjimky? Proč jedné dívce chyběl jazyk a další dva turisté byli popálení? Kam ze stanu mířili a proč na místě nezůstaly žádné stopy, které by mohly na záhadnou tragédii vrhnout jakékoliv světlo?

Turisté na pochodu

50. léta se v Sovětském vazu vyznačovala nevídaným rozkvětem sportovní turistiky zvláště mezi studenty a kluby a oddíly vznikaly téměř na každé vysoké škole. Po skončení zkouškového období bylo možné téměř každý den potkat na nádražích mladé lidi ve větrovkách a s ruksaky, kteří vyráželi někam na túru.

Studenti se kvůli adrenalinu a pocitu svobody vydávali především na málo prozkoumaná místa, a to bez ohledu na možná nebezpečí. Žádné ohrožení si nepřipouštěla ani Ďatlovova skupina, když se vypravila do uralské divočiny. Koneckonců zpočátku šlo všechno hladce.

Skupina měla podle plánu projít průsmykem u Hory mrtvých a 12. února dorazit do cíle cesty v osadě Vižaj, odkud měla odeslat telegram do univerzitního sportovního klubu. O tři dny později se měli všichni vrátit do Sverdlovska. Žádný telegram ale na vysokou školu nikdy nedorazil. „Ti studenti nebyli žádní začátečníci. Měli už zkušenosti z túr po Uralu a byli to zkušení horalové,“ říká ruský badatel a publicista Vadim Burlak.

Pátrání začíná

Jako první si začal dělat starosti vedoucí turistického klubu Uralského polytechnického institutu. Už 17. února zavolal do Vižaje, aby zjistil, jestli se studenti z túry vrátili. Odpověď byla záporná. Pátrací a záchranné práce začaly už 20. února a za šest dnů objevili záchranáři na svahu Hory mrtvých stan zasypaný sněhem.

Vchod do stanu byl otevřený a jeho stěny byly na několika místech rozřezané. Jak ukázal znalecký posudek, byl stan rozřezaný zevnitř. Na podlaze se válely spací pytle, rozházené nádobí a netknuté potraviny. Vedle vchodu ležel cepín a na stěně stanu visela lampa. Pátračům se vzápětí začala odhalovat řada dalších děsivých skutečností.

Všichni jsou mrtví

Stopy v okolí svědčily o tom, že celá Ďatlovova skupina náhle a z neznámého důvodu stan opustila, jenže nikoliv vchodem, ale přes vyřezané otvory. Tak se turisté ocitli na silném mrazu bez bot a jen ve spodním prádle. A i když je to divné, nerozprchli se bezhlavě kolem.

Teprve 27. února byla asi kilometr a půl od stanu směrem po svahu objevena první těla. „Podle výsledků soudní lékařské pitvy se všem těm lidem na tváři zračil děs. Čtyři z nich měli vážná zranění – zlámaná žebra, odřeniny, různé rány,“ uvádí Vadim Burlak.

Než na místo tragédie dorazila vyšetřovací skupina, rozšířily se mezi záchranáři zvěsti, že Ďatlovovu skupinu zabili lesní duchové. Turisté podle nich přišli na zakleté místo a stali se obětí bytostí z jiného světa. Koneckonců své jméno hora Otorten (Nechoď tam) nedostala jen tak. „Místní obyvatelé někdy dávali takovéto děsivé názvy proto, aby varovali ostatní – a to hlavně své děti. Vyprávěli jim děsivé pohádky, aby dítě neutíkalo z domu právě na takováto místa. Místní samozřejmě cítili, protože zde žili dlouhá staletí, že se tam děje něco podivného,“ vysvětluje badatel a publicista Vadim Burlak, podle něhož jsou folklór a toponymie u severských národů těsně spjaté.

Hledá se původ paniky

Obraz tragédie ukazuje na spoustu podivných věcí v chování účastníků nešťastné výpravy, z nichž většinu nelze vysvětlit. Proč od stanu neběželi, ale odcházeli klidným krokem v řadě? Jak si mohli chůzí po rovině způsobit taková zranění? A nakonec to hlavní – co přimělo skupinu současně a v takovém spěchu opustit stan prakticky bez oblečení, bot a dalšího vybavení?

„Hlavní záhada tragédie Ďatlovovy skupiny je v důvodu jejich paniky. Tedy v tom, co je vyhnalo ze stanu. Zdá se, že to něco bylo velmi zářivé, aby to uviděli i skrz ošoupanou celtovinu,“ spekuluje Vadim Černobrov, vedoucí ruského vědecko-výzkumného sdružení Kosmopoisk. Podle něj to mohla být záře kulového blesku nebo světlo něčeho zářivého, jež přicházelo směrem od vrcholu hory. To „něco“ muselo u turistů vyvolat fyziologickou reakci v podobě paniky.

Ohnivé koule

Přestože se podle ruských záhadologů zdá, že na smrt Ďatlovovy skupiny měl vliv nějaký „anomální“ faktor, byli vyšetřovatelé zpočátku přesvědčeni, že šlo o vraždu, kterou spáchali místní obyvatelé. Podle jejich hypotézy turisté prošli místy považovaná místními Mansijci za posvátná, a ti se se znesvětiteli krutě vypořádali. Jenže nikdo se nepřiznal a sami Mansijci byli vyděšení. Vypověděli, že nad místem, kde turisté zemřeli, viděli podivné ohnivé koule. A dokonce je nakreslili.

V pozdější době nákresy ohnivých koulí ze spisu zmizely. Důvodem měla být podle ruské dokumentární série Země: Území záhad skutečnost, že popis svítících koulí na obloze mohl souviset s vojenským výzkumem. Na severním Urale je hodně vojenských polygonů, kde se v 50. letech prováděly zkušební testy nosných raket pro jaderné zbraně.

„Vypadá to, že studenti byli svědky následků vypuštění jedné takové rakety. Představovali hrozbu, protože všechno viděli a slyšeli a mohli by o tom mluvit. To znamená, že když vyšli ze zvědavosti ze stanu, viděli start rakety, který vidět neměli. Proto na ně vyslali nějakou skupinu, která je měla zlikvidovat,“ domnívá se ruský spisovatel a cestovatel Nikolaj Něpomňaščij.

Co turisté nafotili?

O zvláštnosti jevu, který turisty přinutil vyběhnout ze stanu, nepřímo vypovídá i poslední snímek ve fotoaparátu jednoho z nich. Je docela možné, že se závěrka otevřela ve chvíli, kdy se blížilo nebezpečí. Je to vidět z povahy snímku – není ostrý, byl pořízený ve spěchu, možná v panice. Dá se na něm ale vytušit to, čemu Mansijové říkali ohnivé koule.

Všechny filmy turistů zabavil vyšetřovatel Karatajev, který dostal za úkol vést vyšetřování. Kromě těchto věcných důkazů si vyšetřovatel sám místo tragédie podrobně nafotil. Potom ale Karatajev se všemi snímky zmizel. Jeho tělo našli mnohem později, když za záhadných okolností zemřel při automobilové nehodě.

Fakt, že všechny fotoaparáty ve stanu zůstaly nedotčené, vyvrací domněnku, že se turisté stali obětmi „uklízecí“ operace. Pokud by šlo o jednotku rychlého nasazení, zničila by bez výjimky všechny důkazy. Stejně tak dlouho chyběl jakýkoliv důkaz, že by studenti zahynuli cizím zaviněním.

Vakuové zbraně, yetti nebo zbloudilá raketa

Protože z povahy některých zranění vyplývalo, že na těla mohl působit silný tlak zevnitř, začali se vyšetřovatelé zabývat další teorií. Podle ní poblíž pobíhal test vakuových bomb, na jejichž vývoj se v Sovětském svazu vydávaly velké finanční prostředky.

Jakkoliv tato hypotéza zní logicky, ani ona nedává uspokojivou odpověď. První typy vakuových bomb se totiž v SSSR objevily až deset let po tragické události. Mimo to pokročilé zbraňové systémy se netestují v liduprázdné tajze, ale na polygonech, které mají svou vlastní infrastrukturu. Nové zbraně se po celou dobu testu sledují a takové polygony mají nejvyšší úroveň ochrany. Pokud by zde tehdy takové vojenské zařízení existovalo, Ďatlov a jeho skupina by se do jeho blízkosti nikdy nedostali.

Další hypotéza je ještě víc přitažená za vlasy. Pracuje se skutečností, že Ural se jen hemží legendami o místním sněžném muži, tedy obdobě yettiho. Paradoxně by hypotéza o útoku neznámého humanoida na Ďatlovovu skupinu mohla leccos vysvětlit včetně náhlého útěku turistů. Koneckonců není snadné zachovat si chladnou hlavu, když člověk vidí třímetrovou chlupatou příšeru. Navíc podle kryptozoologů mohla zranění turistů vzniknout tím, že je někdo pevně obejmul.

Z „vojenských“ hypotéz stojí za to zmínit ještě tu, podle níž Ďatlovovu skupinu zabila raketa vzduch-země vypuštěná z bombardéru, která se odchýlila z kurzu. Po zjištění takového odchýlení bylo možné raketu na dálku vyslaným povelem zlikvidovat, což se mohlo stát v bízkosti tábora studentů.

Mezi různými hypotézami o tom, co zabilo Ďatlovovu skupinu, nemůže chybět teorie o UFO. Zajímavé je, že toto téma se objevilo hned v roce 1959 a jako první s ním přišel hlavní vyšetřovatel Lev Ivanov. Podle něj byly bezprostřední příčinou smrti turistů už zmiňované světelné koule, ať už byly jakéhokoliv původu. Oblast, kde skupina zahynula, je podle ruských odborníků na mimořádné jevy patogenní a vyvolává podivné úkazy. Podle nich mohlo jít o takzvané plazmoidní koule, jejichž kontakt s lidmi by měl tragické následky.

Nevyřešená záhada

Od tragédie na svazích Hory mrtvých uplynulo víc než 50 let, ale záhada není dosud vyřešena. Nejnověji se pracuje s možností, že tábor zavalila lavina. Všechny hypotézy pracovaly s předpokladem, že turisty něco vyděsilo, a proto rozřezali stan a snažili se utéct. Existuje ale ještě jiný pohled na celou událost.

V době, kdy se objevilo záhadné nebezpečí, se přinejmenším jeden člen výpravy vyskytoval mimo stan. Svědčí o tom řada nezvratných faktů. Tento člen skupiny musel nebezpečí zaregistrovat a zřejmě před ním varoval ostatní. Stan turistů byl sešitý ze dvou stanů pro čtyři osoby a byl úzký a dlouhý. Pokud turisté uvnitř zaslechli volání svého druha, nevrhli se zřejmě slepě k východu, ale zkušeně vzali nůž a rozřízli celtu. Rozřezaný stan tak nesvědčí o děsu, který turisty zachvátil, ale naopak o sebeovládání v extrémní situaci.

Turisté tak zřejmě učinili jediné správné rozhodnutí. Mimoto se nerozprchli v panice na všechny strany, ale vydali se spořádaně jedním směrem v řadě za sebou přesně tak, jak se skupina lidí pohybuje v hlubokém sněhu.

A je tu ještě jedna velmi zajímavá věc. Proč se turisté ze stanu vydali právě na severovýchod a ne na jih nebo třeba na západ? Zde přichází na scénu zajímavý fakt. Podle údajů meteorologické služby vál vítr ze severozápadu, což znamená, že studenti odcházeli kolmo ke směru větru. Tak se odchází od následků jaderného výbuchu nebo od jedovatého oblaku. Přesně tak to radily příručky branné výchovy z té doby.

Kompletní archiv 82 záhadných příběhů najdete v dokumentární sérii Země: Území záhad on-line na Prima ZOOM.