Před 64 lety jaderná ponorka Nautilus úspěšně podplula severní pól

Jaderná ponorka Nautilus

Posádka jaderné ponorky Nautilus podnikla první podmořskou cestu přes chladné hlubiny severního pólu. Stroj obstál a posádka slavila unikátní světové prvenství.

Za postavením jaderné ponorky USS Nautilus stál úspěšný vývoj jaderné pohonné jednotky skupinou vědců a inženýrů z Naval Reactors Branch. Odbornému týmu velel americký námořní kapitán Hyman G. Rickover (1900–1986). Tento brilantní (původně ruský) inženýr se v roce 1946 připojil k americkému atomovému programu a už o rok později se naplno věnoval vývoji atomového pohonu.

Výstavbu ponorky v roce 1951 schválil kongres. O rok později se konal slavnostní ceremoniál za přítomnosti amerického prezidenta Harry S. Trumana (1884–1972). Ponorka USS Nautilus byla spuštěna na vodu 21. ledna 1954, kdy byla pokřtěna lahví šampaňského z křehkých rukou první dámy Mamie Eisenhowerové (1896–1979).

K jejímu oficiálnímu zařazení do služby došlo 17. ledna 1955. Stala se vůbec první válečnou ponorkou na světě využívající jaderný pohon. Jaderná technologie se skutečně osvědčila a Nautilus během svého působení překonal všechny dosavadní ponorkové rekordy.

Výhody nukleárního pohonu

Nautilus byl ve své době velkou ponorkou, která své dieselelektrické konkurenty v mnohém předčila. Na délku měřila přes 97 metrů, pyšnila se výtlakem 3 400 tun nad hladinou. Pohon zajišťoval uranový jaderný reaktor vyrábějící páru, která následně poháněla turbíny. Maximální rychlost pod hladinou se pohybovala kolem 20 uzlů (zhruba 37 km/h) a potopit se dokázala do zhruba 213 metrů.

Jednou z obrovských výhod Nautilu byla doba, po kterou mohla zůstat pod vodou. Atomový pohon nespotřebovával prakticky žádný vzduch a jen velmi malé množství jaderného paliva, což byla oproti běžným ponorkám té doby obrovská výhoda. Ponorka mohla být ponořena de facto neomezeně, protože její zařízení bylo schopno vyrobit pro posádku kyslík a pitnou vodu.

Délka mise tedy byla naplánována podle potravinových zásob. „Ve srovnání s naftovými ponorkami jsem měl veškerý komfort,“ spokojeně kdysi prozradil Bill Engdall, jeden z původních členů posádky Nautilu. „Na Nautilu jsme byli schopni vyrobit tolik vody, kolik jsme potřebovali. Měli jsme dokonce pračky a sušičky,“ dodal. Zatímco ostatní ponorky mohly zůstat pod vodou zhruba 12–48 hodin, ponorka Nautilus zvládla pobyt pod vodní hladinou bez problémů po dobu několika týdnů či měsíců. O její chod se starala posádka čítající zhruba 116 osob včetně 11 důstojníků.

Hlubiny severního pólu pokořeny

První pokus o překročení severního pólu odstartoval 25. dubna 1958. Úspěch se ale nekonal, protože ponorka byla ohrožována ledy v Čukotském moři. Posádka zakotvila v přístavu Pearl Harbor na Havajských ostrovech, kde vyčkávala na svoji příležitost. Historicky významná plavba tak započala až 23. července 1958, kdy ponorka konečně vyplula.

Troufalé a nepochybně i nebezpečné cesty se účastnilo celkem 116 osob včetně čtveřice civilních vědců. Nautilu velel William Anderson (1921–2007). Ponorka se potopila u Beringova průlivu a na hladinu se nevynořila, dokud nedosáhla Point Barrow na Aljašce. Prvního srpna ponorka opustila severní pobřeží Aljašky a vyplula vstříc Arktidě. Plavba pokračovala v hloubce kolem 150 metrů a před polednem 3. srpna roku 1958 velitel Anderson oznámil posádce potěšující zprávu: „Pro svět, naši zemi a námořnictvo – severní pól!“ Ponorka Nautilus se tak osvědčila a jako první pokořila severní pól bez vynoření.

Ponorka pokračovala dál do vod Grónského moře, kde se 5. srpna vynořila mezi Grónskem a Špicberskými ostrovy. Historická cesta nakonec o dva dny později skončila na Islandu. Pro americké válečné námořnictvo to byl samozřejmě obrovský úspěch, neboť mělo v rukou silnou a strategickou zbraň.

Ponorka Nautilus sloužila dalších 25 let, během nichž urazila vzdálenost téměř 800 000 kilometrů. V průběhu aktivního užívání prodělala několik technických úprav, zúčastnila se mnoha výcvikových misí a v rámci šesté flotily Spojených států amerických byla nasazena dokonce na území Středozemního moře. Po své aktivní kariéře byla 3. března 1980 vyřazena z provozu a o dva roky později jí byl udělen status národní historické památky Spojených států amerických. V současné době odpočívá v Submarine Force Museum ve městě Groton v USA.