Kdo objevil Austrálii? Výpravy slavného mořeplavce tím ani zdaleka neskončily

Budoucí mořeplavec a objevitel James Cook se narodil 27. října 1728 v Anglii, kde vyrostl na farmě v Yorkshiru po boku své matky a skotského dělníka. Po získání základního vzdělání pracoval v nedaleké rybářské vesnici s fascinujícím přístavním životem. Cook ovšem nebyl se svojí těžkou prací nijak zvlášť spokojen, čemuž udělal později přítrž a začal se jako námořník plavit ve vodách Severního a Baltského moře. Během let se připravoval na roli kapitána, nicméně v roce 1755 se mu obchodní lodě omrzely a stal se tuctovým námořníkem v britském královském námořnictvu. Ve svých 26 letech byl Cook starší než většina nových   rekrutů, ale netrvalo dlouho a námořník britské vlajce předvedl svůj jedinečný talent a šikovnost, když během pouhých dvou let dosáhl povýšení na velitele lodi. Skvělého kartografa Cooka využilo britské velení během sedmileté války s Francií, kdy detailně popsal řeku Svatého Vavřince a následně zmapoval ostrov Newfoundland u pobřeží Kanady. Pro pochopení Cookova talentu dodejme, že některé mapy se používaly ještě během 20. století.

Východní pobřeží Austrálie na obzoru

V roce 1768 se stal Cook poručíkem lodi Endeavour, na jejíž palubě byla řada vědců, z nichž zmiňme například významného přírodovědce Josepha Bankse (1743–1820). Cookova výprava měla za úkol nad ostrovem Tahiti sledovat přechod Venuše přes Slunce, což byla ojedinělá astronomická událost, podle níž bylo možné vypočítat vzdálenost mezi Zemí a Sluncem. Tohle ovšem nebyl jediný cíl posádky lodi Endeavour, ba právě naopak – hlavní úkol byl zapečetěn a střežen samotným Cookem, který zadání poslušně otevřel až po ukončení nevydařeného pozorování Venuše. Zpráva instruovala k hledání neprozkoumaného mamutího kontinentu, který byl evropským průzkumníkům známý pod názvem Terra Australis Incognita, což z latinského názvu znamená „Neznámá země na jihu“, o němž se vůbec poprvé zmínil již řecký filozof a myslitel Aristotelés.

Cook se tak pod ochranou lodě Endeavour vydal na neznámou a nebezpečnou plavbu vstříc Atlantiku. Obeplul Jižní Ameriku a pokračoval dále na jihozápad, až po několika měsících plavby dorazil k pobřeží Nového Zélandu, které ovšem v roce 1642 před Cookem částečně prozkoumal holandský mořeplavec Abel Tasman. Cookova výprava po šesti měsících přišla na to, že Nový Zéland zastává roli dvou ostrovů. Původní objevitel Tasman totiž považoval Nový Zéland za jeden velký pevninský celek, neboť si úžiny mezi nimi nepovšiml. Velký zvrat nastal 19. dubna roku 1770, kdy námořníci poprvé spatřili jihovýchodního pobřeží Austrálie, čímž se zároveň stali prvními Evropany kotvícími na tomto území.

Plachtění výpravě znepříjemňoval silný vítr, ale svého cíle námořníci zdárně dosáhli. Cook nové území pečlivě mapoval po dobu čtyř měsíců, přičemž na novém území dobrodruzi potkali domorodé osadníky, kterým sice nerozuměli, ale mohli si alespoň nabrat dostatek palivového dříví, pitné vody a dalších zásob. Nerušeně pokračovali v průzkumu ostrova, kdy dopodrobna prozkoumali zátoku Botany Bay, v jejíž blízkosti později vyrostlo největší město Austrálie Sydney. Nově objevená území dostala britské pojmenování Nový Jižní Wales.

Vzhledem k tomu, že se Cook pohyboval na dosud nezmapovaném území, celá expedice málem skončila neúspěchem. Hlavní kormidelník neměl ani tušení, že loď míří přímo vstříc ostrým korálovým útesům. K nárazu došlo 11. června 1770, kdy loď najela na Velký bariérový útes. Endeavour nabírá vodu a ohrožuje posádku včetně drahocenných grafů a náčrtů pacifických objevů. Muži horečně vyčerpávají vodu z podpalubí, někteří dokonce házejí těžká děla přes palubu, aby poškozené lodi alespoň částečně ulehčili. Někteří zoufalci dokonce použijí staré plachty, s nimiž se pokouší ucpat vzniklé díry. Po více než dvaceti zoufalých hodinách se práce vydařila a do útrob lodi přestala proudit agresivní slaná mořská voda. Po dlouhých sedmi týdnech se pak podařilo loď opravit a odplout do bezpečných vod. Poručík Cook se s celou posádkou vrátil zpátky do Velké Británie, kde byl povýšen do hodnosti kapitána.

Cook sice nepatří mezi první objevitele Austrálie (mimo východního pobřeží), o důležitosti jeho objevů ale není pochyb. Jeho průzkumy a grafy byly prvními podrobnými a přesnými popisky australského kontinentu, a to nejen v případě pobřeží, ale i hor, řek, zátok, pláží a pestré flóry a fauny. K objevení Austrálie došlo v pravý čas, protože ztráta amerických kolonií zhoršovala situaci v přeplněných britských věznicích. Později byla do Austrálie přepravena více než stovka tisíc vězňů, kterým byla po odpykání trestu nabídnuta půda a šance na nový život. Mnozí z nich toho využili a v zemi již zůstali. Ruku na srdce, na výběr ani příliš neměli…

Další objevy, další úspěchy

Austrálie ale nebyla Cookovým jediným úspěchem. Již mezi lety 1772–75 se zúčastnil druhé expedice, během níž byl použit nový, 250 kilogramů vážící přístroj zvaný chronometr. Cookova výprava byla i v tomto případě úspěšná a částečně prozkoumala pobřeží Antarktidy, navštívila Cookovy ostrovy, plula od jihu Afriky k Novému Zélandu, až nakonec prozkoumala Novou Kaledonii.

Druhá výprava všeho všudy urazila slušných 17 tisíc kilometrů. V roce 1776–79 pak kapitán Cook absolvoval svoji třetí a poslední plavbu, jejímž úkolem bylo najít strategický průchod mezi Atlantikem a Pacifikem u západního pobřeží Severní Ameriky. Výprava se táhla přes Tasmánii, Nový Zéland, Cookovy ostrovy, Tahiti, až objevila Havajské ostrovy, které námořníci zprvu pokřtili jako Sandwich Islands. Expedice později proplula kolem západního pobřeží Severní Ameriky, odkud chtěla pokračovat přes Beringův průliv dál, ovšem mrazivé počasí, silné proudy a těžké ledové kry nešlo překonat. Nespokojená posádka byla tak na pokraji vzpoury, a tak Cook plavbu neochotně ukončil. Nová pozorování ale námořníky utvrdila v přesvědčení, že cesta do Atlantského oceánu přes Beringovo moře neexistuje, resp. není lodí možná.

Vracející se námořníci opět navštívili Havajské ostrovy, kde byli místními kmeny přívětivě uvítáni. Shodou okolností domorodci pořádali každoroční festival na počest havajského boha plodnosti přezdívaného Lono. Vzhledem k tomu, že domorodí obyvatelé nikdy neviděli bělochy a masivní plachetnice, mylně se domnívali, že se jedná o jejich božstvo. K překvapení všech byli Evropané obdarováváni všemožnými dary a potravinovými zásobami. Zvrat ovšem nastal v okamžiku, když jeden z Cookových námořníků náhle zemřel na mrtvici. Havajští osadníci si uvědomili, že se neklaní nesmrtelným bohů, jak si původně mysleli, vlivem čehož se vztahy prudce zhoršily. Nenávist mezi Evropany a domorodci vyeskalovala v nejednu smrtelnou potyčku, z nichž se jedna odehrála v zátoce Kealakekua, kde byl kapitán Cook v roce 1779 zabit.

Cookův trik se zelím

Jak je vidno, odvážný kapitán Cook dokázal za velmi tvrdých podmínek a relativně krátkou dobu zmapovat tisíce kilometrů pobřeží po celém světě. Byl výborným námořníkem a velitelem, který během svých výprav ztratil jen několik mužů. Kromě nových objevů výrazně přispěl k potlačení smrtelných kurdějí, tedy nemoci způsobené nedostatkem vitaminu C, která námořníky sužovala již odnepaměti. Cook přišel na to, že chorobě lze předejít konzumací ovoce a zeleniny. Všechny tři Cookovy expedice kurděje nepoznaly, čehož částečně dosáhl svojí posedlostí obstarávat čerstvé potraviny během každé zastávky, a také proto, že před každou výpravou do podpalubí nechal naskladnit tuny kysaného zelí. To ale drsné posádce mnohdy nechutnalo. Vychytralý Cook si ale i v tomto případě dokázal poradit tím, že všichni důstojníci denně zelí pojídali. Když řadový voják viděl své nadřízené zelí jíst, začal tuto levnou potravinu logicky považovat za pochoutku. A světe div se, zelí najednou chutnalo všem.

Zdroj: Britannica