Před 63 lety dopadla na Měsíc první lidská sonda. Víte, jak se jmenovala?

Úspěch sovětské družice Sputnik ohromil v roce 1957 celý svět. S ohledem na probíhající studenou válku východní zdar nelibě nesly zejména Spojené státy americké. Další významný krok velkého rivala na sebe nenechal dlouho čekat. O dva roky později, přesně 14. září 1959, dopadla sonda Luna 2 na povrch Měsíce.

Sonda plná čidel

Kosmické těleso Luna 2 si v onen výroční den připsalo velké prvenství. Stalo se prvním objektem vyrobeným rukou člověka, který dosáhl povrchu Měsíce. Sonda byla vypuštěna 12. září 1959 z kosmodromu Bajkonur. Její důmyslnou konstrukci inženýři obtěžkali celou řadou technického vybavení, především šlo o scintilační pulty, detektory ionizačního záření, magnetometry a mikrometeoritní detektory. Sonda měla při své cestě provést mnoho důležitých úkolů. Mezi nimi byla zahrnuta studie magnetického pole Země a Měsíce, radiačních pásů kolem naší planety, sledování intenzity kosmického záření a složení plynové složky meziplanetární hmoty. Hmotnost sondy Luna 2 mírně přesahovala 390 kilogramů, přičemž průměr kulového těla měřil přes metr. Zatímco zadní stranu zdobily antény, přední část byla plná čidel. Během letu proběhl experiment se sodíkem, jehož oranžový mrak poskytl užitečné informace o chování plynu ve vesmírném prostředí.

Nashromážděná data potvrdila dříve získaná data sondy Luna 1: Měsíc nemá žádné významné magnetické pole a znatelné radiační pásy. Čím více se vyslaná Luna 2 přibližovala k měsíčnímu povrchu, tím více se zvyšovala – ve srovnání s meziplanetárním prostorem – koncentrace plynné složky. Jedním z důležitých vědeckých pozorování bylo i přímé měření slunečního větru. Osud sondy Luna 2 byl ale předem zpečetěn, neboť její trajektorie byla navržena pro destruktivní dopad na Měsíc.

Luna 2 dopadá na Měsíc

Dne 14. září 1959, po 33,5 hodinách letu, se rádiové signály z Luny nadobro přerušily. Právě výpadek naznačoval, že sovětské těleso Luna 2 dosáhlo svého cíle a dopadlo na povrch Měsíce. Zavítalo do oblasti Mare Imbrium v blízkosti kráterů Aristides, Archimedes a Autolycus. Asi po 30 minutách dopadla na povrch Měsíce také třetí část nosiče. Luna 2 nebyla opatřena vlastním pohonným systémem, a tak při přiblížení na měsíční povrch nenastaly žádné orbitální korekce a brzdové manévry. Dráha letu byla řízena během prvních 12 minut, tedy v době, kdy byla v provozu trojice řídicích systémů. Letová dráha byla vytyčena tak, aby sonda pokud možno zasáhla střed viditelné strany Měsíce, což je disk o průměru pouhých 3 476 kilometrů.

Vesmírní konstruktéři byli postaveni před tuze nelehký úkol. Drobná zaváhání znamenají ve vesmírném podání obrovské problémy s nedozírnými důsledky. Dosažení takové přesnosti bylo v té době velmi náročné. Sovětům se ale výpočty podařily a svým uměním ohromili celý svět. Luna 2 na měsíční povrch nakonec narazila při rychlosti 3,3 km/s. Po dopadu se doslova rozlétla na kousky, vlivem čehož na Měsíci vznikl kráter o průměru několika desítek metrů.

Amerika slaví

O několik týdnů později se k Měsíci vydala další sovětská sonda. Jmenovala se Luna 3 a byla vybavena kamerami. Technika nezklamala a do vesmírného střediska se podařilo odeslat několik použitelných snímků. Nepatřily sice mezi nejkvalitnější, ovšem jejich význam byl nesmírný. Američané se úspěchu dočkali až po několika letech. Trápila je řada poruch a nezdařilých pokusů a nakonec slavili až 31. července roku 1964, kdy měsíčního povrchu dosáhla sonda Ranger 7.