Vesmír neexistuje na žádném místě. Ocenění vědci mají důkazy

Výzkum tří nositelů Nobelovy ceny Johna Clausera, Alaina Aspecta a Antona Zeilingera pomohl prokázat teorii, která opravuje teorie Alberta Einsteina i obecně vnímané pojetí skutečného. Skutečnost je totiž podle Alberta Einsteina definována dvěma faktory – tím prvním je určitá sada vlastností, které nejsou závislé na pozorování.

Co je skutečné?

Co to přesně znamená? Pokud si něco představíme, přestane to existovat ve chvíli, kdy si to přestaneme představovat, čili to není skutečné. Oproti tomu třeba auto stojící před domem zůstane stát před domem i ve chvíli, kdy se na něj přestaneme dívat. To jej definuje jako skutečné. Druhým faktorem k určení skutečného je tzv. lokální realismus.

Lokální realismus vychází z předpokladu, že objekt definuje a ovlivňuje místo, kde se nachází, přičemž nic z toho místa necestuje rychleji než světlo. Zní to trochu nesrozumitelně, vysvětlení je ale prosté – vše, co existuje na nějakém konkrétním místě, je ovlivněno právě tím konkrétním místem. Jelikož nic necestuje rychleji než světlo, je to k tomu danému místu stále vázané. Známí živočichové jsou ovlivněni podmínkami na planetě Zemi, ale nikoli podmínkami vzdálené planety. Totéž lze aplikovat i na nejmenší částice, ze kterých se vesmír skládá.

Dlouhé prsty částic

Částice mají určité vlastnosti, například se otáčejí ve vzájemných osách. Každá částice se otáčí v opačném směru než částice ve stejné ose. Částice se začnou otáčet ve chvíli, kdy se srazí s jinými částicemi, přičemž směr tohoto otáčení je stále stejný, i když se od sebe částice vzdálí. Podle teorie lokálního realismu tak částice nemá šanci ovlivnit jinou částici vzdálenou na světelné roky od ní. Alespoň si to myslel Einstein.

Einsteinovu teorii narušil výzkum irského fyzika Johna Stewarta Bella, od kterého odvozovali své testy Clauser, Aspect a Zeilinger. Mezi zmíněnými pokusy bylo i pozorování chování fotonů, na jejichž pozorování byly použity dalekohledy TNG (Telescopio Nazionale Galileo) s průměrem zrcadla 3,58 m a WHT (William Herschel Telescope) s průměrem zrcadla 4,20 m. Výsledek experimentů potvrdil, že přestože jsou částice vzdáleny několik světelných let, mají vliv jedna na druhou.

Kde má vesmír místo

Změníme-li směr otáčení částice na jednom konci vesmíru, přizpůsobí se částice na druhém konci vesmíru a změní svůj směr otáčení. A protože pohyb částic má vliv na fungování celého vesmíru, může nás bezprostředně ovlivnit dění na druhé části vesmíru.

Toto zjištění tak zásadně staví na hlavu zmíněný lokální realismus. Nic ve vesmíru není definováno svým místem nebo ještě lépe, neexistuje nic jako konkrétní místo. Pokud je tedy vesmír definován podle určení místa, jak nám udává lokální realismus, tak z tohoto hlediska neexistuje.

Zdroj: Scientific American