Pokuta pro NASA a osobní omluva prezidenta: Když Američanům spadla stanice do Austrálie

Letos v únoru to je přesně 40 let, co palubu první americké orbitální stanice Skylab opustila její poslední posádka. Tehdy svým pobytem trvajícím 89 dní její tři členové ustavili historický rekord v délce pobytu na orbitu kolem Země. Skylab pak kroužil osamocený kolem naší planety ještě něco přes pět let, až se jeho osud naplnil. Existovaly i plány, že bude sloužit astronautům vzlétajícím na tehdy připravovaných raketoplánech, ale vývoj prvního z nich se opozdil a Skylab se už dalších obyvatel nedočkal.

V červenci 1979 jej NASA navedl do atmosféry, ve které měl celý shořet. Ovšem nestalo se tak a část trosek ze Skylabu dopadlo nedaleko města Perth v západní Austrálii. Místní městská rada pak NASA udělila pokutu za znečišťování veřejného prostranství a obyvatelům města se za incident omluvil i americký prezident Carter. Bylo to nejspíše vůbec poprvé a také naposledy, kdy americký Úřad pro letectví a vesmír (NASA) něco takového potkalo.

Úvahy o orbitální stanici se v USA objevily už koncem 50. let, a to v hlavě Wernhera von Brauna, vůdčí postavy amerického vesmírného programu a tehdy šéfa agentury vyvíjející balistické střely pro americkou armádu. V 60. letech na vesmírných projektech NASA i ministerstvo obrany úzce spolupracovaly a prioritu dostal projekt Apollo a přistání na Měsíci. Myšlenky na orbitální stanici s posádkou tak ustoupily stranou. Přesto se již v roce 1963 NASA i ministerstvo obrany dohodly na vývoji orbitální laboratoře, která o rok později dostala podobu označovanou jako Apollo X či Apollo Extension System.

Bez peněz do vesmíru nelez!

Jenže v druhé polovině 60. let přišly rozpočtové škrty, NASA dostal jen zlomek slibovaných peněz, takže většina jich šla na přípravu letů na Měsíc. Projekt orbitální laboratoře sice zrušen nebyl, ale práce na něm pokračovaly velmi pomalu. V roce 1967 se už vědělo, že bude sloužit jako výzkumná laboratoř s observatoří. Za to, že se Skylab nakonec opravdu zrodil, mohl konec projektu Apollo a letů na Měsíc. Poslední plánované mise Apollo 18, 19 a 20 byly zrušeny, a tak se uvolnily výrobní kapacity a NASA měl i dostatečně velké nosné rakety. Pro vynášení lodí Apollo sloužila obrovská raketa Saturn V, která byla schopná stanici vynést na orbit v celku.

Aby se ušetřily náklady, jako základ Skylabu posloužil modul S-IV, který u misí Apollo fungoval jako druhý stupeň raket Saturn IB nebo jako třetí stupeň gigantů Saturn V. Místo nádrží a motorů se tak pod plášť S-IV dostaly prostory pro posádku a vybavení. Skylab tak víceméně převzal i parametry původního modulu – stanice vážila 77 tun a měla průměr 6,7 m, přičemž její celková délka i s připojenou kosmickou lodí Apollo a stykovacím uzlem činila 36,1 m. Stavba stanice začala v roce 1969 a na začátku roku následujícího vzešlo ze soutěže právě ono jméno Skylab.

Pohoda na oběžné dráze

Protože měly posádky na Skylabu trávit mnohem delší čas než astronauti v pilotovaných kosmických lodích, testoval NASA i vliv dlouhodobého pobytu ve stísněném prostředí na člověka. V létě 1969 tak například šest lidí strávilo čtyři týdny v ponorce o délce 14 m, kterou navrhl slavný podmořský výzkumník Jacques Piccard, uprostřed Golfského proudu. Důležitou položkou při přípravách na vypuštění Skylabu byl i vývoj nové kosmické stravy pro posádky. To, co si k jídlu tehdy brali astronauti do pilotovaných lodí, se ukázalo pro dlouhodobý pobyt ve vesmíru nepřijatelné. Chuť tehdejší kosmické stravy byla nevalná a balení do různých kostek a tubiček nebylo také zrovna nejvhodnější. Živit se takovouto stravou pár dní během letu na Měsíc bylo snesitelné, ale na Skylabu měli lidé trávit i celé týdny a měsíce.

Také mělo být postaráno o relativní komfort. Každý s tříčlenné posádky měl na palubě Skylabu například vlastní kóji na spaní, byla tam i toaleta se záclonou či skříňky na osobní věci. Jinak měla posádka k dispozici dvě obytné místnosti, vědeckou laboratoř a skladovací prostory. K pozorování sloužil výklopný dalekohled a pro řízení mise sloužil palubní počítač IBM System/4Pi TC-1. Obdobný počítač dostaly do výbavy i první raketoplány.

Letíme! Padáme?

Dvoustupňový raketový nosič Saturn V vynesl Skylab na oběžnou dráhu Země 14. května 1973, přičemž stanice pomyslně tvořila jeho třetí stupeň. Šlo zároveň o poslední start této obrovské a supersilné rakety vůbec a hned po startu z Kennedyho vesmírného centra se komplex pro vypouštění saturnů V začal přestavovat pro starty připravovaných raketoplánů. Ovšem začátek kariéry Skylabu nezačal příliš šťastně.

Několik desítek sekund po startu se utrhl protimeteoroidický štít a s ním za své vzal i jeden z výsuvných solárních panelů. Skylab tak musel hned od začátku čelit vážným problémům. Protože na oběžné dráze se rozvinul jen jeden solární panel, trpěla stanice nedostatkem elektrické energie pro přístroje na palubě, ale také pro klimatizaci a chlazení. Kontrolní středisko na Zemi tak několik dní hledalo kompromis v nastavení podmínek pro provoz stanice, aby mohly fungovat nejdůležitější přístroje, ale zároveň zůstala na palubě přijatelná teplota (i tak ale v přední části stanice dosahovala teplota 50 °C a vlastně nebyla pro lidské posádky obyvatelná).

Skylab byl vypuštěn bez posádky a start stanice byl označován jako mise Skylab 1. Po té následovaly tři pilotované lety ke stanici. Zatím co Skylab vynesla na orbit raketa Saturn V, kosmickým lodím s posádkami, které měly na stanici působit, posloužily menší nosiče Saturn IB. Lodě včetně servisních modulů byly do značné míry totožné s těmi, které se v předchozích letech vydávaly k Měsíci. Posádky se s lodí připojily ke Skylabu a po té s ní zase odletěly, přičemž po celou dobu pobytu astronautů na stanici fungovala i jako záchranný prostředek.

První posádka ve složení Charles Conrad, Paul Weitz a Joseph P. Kerwin se ke Skylabu vydala 25. května 1973 v rámci mise Skylab 2. Jejím hlavním úkolem bylo opravit stanici natolik, aby byla obyvatelná a aby se na ní dalo pracovat. Astronauti na Skylabu strávili 28 dní. Po té následovaly ještě mise Skylab 3 (Alan L. Bean, Jack R. Lousma, Owen K. Garriott), která trvala od 28. června do 25. září 1973, a Skylab 4 (Gerald P. Carr, William R. Pogue, Edward G. Gibson) uskutečněná mezi 16. listopadem 1973 a 8. únorem 1974. Poslední posádka Skylabu tehdy utvořila historický rekord v délce pobytu na orbitu.

Vesmírný horor

Poslední posádka zanechala na palubě stanice zásoby a vše potřebné pro další astronauty, ovšem žádní už do stanice nikdy nevstoupili. NASA plánoval, že další lidé se ke Skylabu dostanou už na palubách tehdy ještě připravovaných raketoplánů, první se měl do vesmíru vydat v roce 1979. Jenže stavba raketoplánů začala nabírat zpoždění a postupně rostla jistota, že Skylab se další návštěvy lidí už nedočká. Stanice totiž postupně snižovala výšku své orbitální dráhy, a plánovalo se, že do vyšší dráhy ji pomůže právě raketoplán.

V roce 1978 už bylo jasné, že raketoplány nebudou připraveny včas a navíc se onoho roku zřítily trosky a úlomky ze sovětského vojenského satelitu Kosmos 954 na území Kanady. Satelit měl na palubě malý jaderný reaktor, který mu dodával energii, a díky tomu trosky nalezené na území Kanady vykazovaly značnou radioaktivitu. Byl z toho mezinárodní skandál a NASA se obával, že k něčemu podobnému může dojít i v případě Skylabu. Ten sice neměl na palubě žádná jaderná zařízení, ale stanice nezadržitelně klesala vstříc atmosféře. Kolem blízkého zániku Skylabu se rozproudila mediální hysterie a show. Začaly se prodávat suvenýry s motivy konce Skylabu, některé noviny nabízely desetitisícové odměny za úlomky ze Sklabu nebo statisíce těm, kterým by trosky stanice způsobily nějakou újmu a zároveň by byly předplatiteli oněch novin.

NASA chtěl předejít jakýmkoliv problémům, proto několik hodin před předpokládaným vstupem do atmosféry změnila orientaci stanice pomocí manévrovacích trysek. Skylab vletěl do atmosféry 11. července 1979 jihovýchodně od Kapského města, ovšem propočty o letu a jeho rychlém shoření se ukázaly liché. Části Skylabu prolétly atmosférou, aniž by shořely a dopadly u již zmiňovaného Perthu. Celý projekt Skylabu mezi lety 1966 až 1974 spolykal 2,2 miliardy dolarů a není bez zajímavosti, že náklady na jeden den pobytu jednoho astronauta byly v přepočtu na dnešní ceny více než dvakrát vyšší, něž je tomu u současné mezinárodní stanice ISS.

Daniel Potocký