Kapitalismus ve vesmíru nefunguje. Může se to změnit?

Obchodník Watto

Vize těžby na Měsíci jsou stále hlasitější, jenom soukromý sektor však kolonizaci vesmíru nepřinese.

Státní plány na dobývání vesmíru ztroskotaly – právě takové jsou po více než půlstoletí od startu prvního člověka názory mnoha lidí na aktuální stav vesmírných cest. Státní instituce, především americká agentura NASA, sice za svou existenci zvládly dostat muže na Měsíc i v mezinárodní kooperaci vystavět monstrózní orbitální stanici, skutečný přerod lidstva na vesmírnou civilizaci je však stále v nedohlednu.

Mnozí tak vkládají naděje do soukromého sektoru, jako je třeba společnost SpaceX miliardáře Elona Muska. Věc má však stále řadu háčků, především návratnost investic, motor celého kapitalismu. Pomoct by mohl hon po efektivnějších a čistějších zdrojích energií – zapamatujte si proto jméno Helium-3, po ropě by mohlo jít o další klíčovou surovinu příštích dekád.

Luna jako spasitel

Helium-3 je lehký izotop helia, který potenciálně může sloužit jako neradioaktivní palivo pro termojadernou fúzi. To znamená čistý zdroj energie, jenž by byl zároveň prost všech negativních efektů dosavadních jaderných reaktorů. Problém je, že Helium-3 se na Zemi vyskytuje jenom velmi vzácně. Takřka na dosah je však jeho skoro nevyčerpatelný zdroj – Měsíc. Helium-3 totiž vzniká bombardováním lithia neutrony, a po miliardách let je tak povrch Měsíce nechráněný atmosférou a vystavený atakům slunečního záření doslova narvaný zásobami izotopu. Problém je na ně dosáhnout.

Pomiňme na okamžik, že termojaderné reaktory jsou stále ve fázi vývoje, i skutečnost, že let na Měsíc je totiž po více než čtyřiceti letech rizikovým a především drahým podnikem. Argument optimistů je jasný – ani Amerika nebyla kolonizována z plánu imperiálních mocností, ba naopak. První důležitá kolonie Jamestown vznikla jako místo pro pěstování kvalitního tabáku, jenž byl zpětně prodáván v Evropě. A motorem osidlování bílými kolonisty nebylo rozšířit své plémě, jako spíše využít zdrojů Nového světa tak, jako to v tom starém nešlo. Měsíc by se tak mohl v dohledné době stát jakýmsi amalgámem Divokého západu a Saudské Arábie – z toho prvního by si vzal bující sféru pro podnikavce, z toho druhého zase globální zdroj energií.

Celý plán má však několik háčků...

Strach z rizika

Těžba Helia-3 by nebyla investiční procházkou růžovým sadem. Nejprve by bylo třeba vyvinout nový nosič schopný dopravit rozměrný náklad na Měsíc. Díky pokroku v robotice a informačních technologiích by se celý proces mohl do značné míry obejít bez přítomnosti lidí, došlo by tak na úspory ve váze. Jisté míře lidské přítomnosti bychom se však časem nevyhnuli, spolehlivé stroje navíc žádají další podstatnou míru investic. Neméně důležitý by byl i způsob, jak vytěžené Helium-3 dopravit zpět – nejprve je třeba ho natěžit z lunárního regolitu, pro zisk pouhých 70 tun by přitom bylo třeba "procedit" až milion tun horniny, a poté minerál rovněž vyexpedovat zpět na Zemi, například skrze elektromagnetické urychlovače hmoty (railguny či coilguny). To vše jsou výdaje, které nejsou bezvýznamné.

Existuje však vidina, že soukromý sektor by po příležitosti okamžitě chňapl, podobně jako kdysi kolonizoval Ameriku či vyvinul globální systém těžby ropy. Věc však není tak snadná, jak by se mohla zdát. Původní argument na toto téma zazněl na stránkách novin The Guardian, jedním dechem však dodal, že spása zřejmě nepřijde ani z jedné ani z druhé strany – kapitalismus má sice optimální nástroje k průmyslové těžbě na Měsíci, klíčovou roli však budou hrát i státní složky. Důvodem je, že soukromý sektor je ze své podstaty konzervativní, zřídkakdy je tak ochoten vyplácnout peníze na něco, z čeho nebude mít jistý zisk. První krok tak bude muset učinit stát, ať už půjde o Spojené státy, Čínu (i to je důvod jejího nynějšího přistání na Měsíci) nebo nějaký jiný. Právě stát je totiž schopen vyplatit řadu prostředků, aniž by mu šlo primárně o zisk (jak je vidět z mnoha, mnoha projektů počínaje penzemi).

První krok v zájmu společnosti

Optimálním scénářem by tak byl vznik buď státní, či mezinárodní iniciativy více zemí určené k těžbě Helia-3. Prvotní investice by zajistila, že všechny soukromé subjekty by měly dostatek prostředků na vývoj specializovaného hardwaru – od robotických těžařů po nosné rakety, o vývoji a úpravě pozemních reaktorů nemluvě. Až po této bolestivé fázi, která by střízlivým okem mohla zabrat i dvě dekády, by soukromý sektor mohl začít vidět první čistý zisk ze samotné těžby a prodeje lunárních minerálů, a snad se začít poohlížet i po jiných slunečních tělesech k rozšíření svých zdrojů i svého trhu – například po těžbě asteroidů či kolonizaci Marsu.

Pokud by se rozběhla, mohla by těžba Helia-3 a jeho využití na Zemi spasit hlad po nových energiích. A jako jindy v minulosti by mohl soukromý sektor hrát klíčovou roli – bez prvotního impulsu se však stěží obejde. Státní složky ostatně hrály významnou roli i v zabezpečení těžby ropy, stejně jako v samotném evropském (znovu)objevení Ameriky. Sázet tak osud lidstva a jeho vesmírné expanze buď jenom na stát, nebo naopak jenom na ambiciózní miliardáře, by ve finále bylo příliš naivní.

Ladislav Loukota