20 sovětských psů, kteří zemřeli ve vesmíru a ani pes po nich neštěkl. Chcete vědět, jaké museli mít parametry?

Proč pes a ne opice?

Pejskaři prominou, ale psi byli ideálnější testovací zvířata než opice. O osudech testovacích psů vypovídají poprvé podrobně deníky Olega Gazenka, který byl v Sovětském svazu zodpovědný za program vysílání zvířat do vesmíru. Ze zažloutlých stránek rukopisu se dozvídáme jejich jména, jakou měli ve vesmíru stravu, jak byli trénovaní, ale jsou tam také melancholické poznámky a sušené květy mezi listy, jež jsou připomínkou čtyřnohých zahynuvších hrdinů. Deníky náhodně před několika měsíci nalezla Lada Lekajová v archivu Institutu pro lékařské a biologické otázky Ruské akademie věd.

Při listování ve stránkách Gazenkových deníků narazíme na různá jména, která nikdy nevešla do dějin. Jsou tu jména lichotivá, jak je Malyška (Maličká) nebo Lisička (Lištička), ale také žertovné přezdívky jako Kusačka (Kousavá), Černuška (Čerňoučká), Zvezdočka (Hvězdička) či Modnica (Elegánka). Nebo rovněž jména bojovná jako Otvažnaja (Odvážná). Byli to vojáci najímaní bez jejich vědomí v uličkách Moskvy. Šlo o křížence, a to nikoli z ideologických důvodů, ale proto, že se lépe nechali ovládat a že byli odolnější než psi čisté rasy.

Požadavky na jejich vzhled byly přísné: psi nesměli být vyšší než 35 centimetrů, na délku od nosu po ocas nesměli měřit více než 43 centimetrů a nesměli vážit více než šest kilogramů. V kosmické lodi nebylo mnoho prostoru. Když nastal čas, kdy se lámaly pečetě tajemství nad experimenty, jejich jména začala zastiňovat socialistickou převahu nad kapitalistickým nepřítelem.

Desítky psů

Když byly vytvořen první psí tým, začal v zimě roku 1950 trénink. Bylo naspěch. Sovětský pes měl předstihnout americkou opici a vzlétnout do vesmíru jako první. Opice měly strach a byly vysílány do kosmu v anestezii. Psi na rozdíl od nich člověku věřili a nekladli odpor. Jako dokonalí vojáci se všichni podrobovali testům. Bylo samozřejmě třeba dost času, aby si zvykli na gravitační zrychlení a ohlušující řev motorů. Od června 1951 do září 1960 bylo 44 psů vystřeleno v raketách k hranicím vesmíru. Letů bylo celkem 29 a osm z nich skončilo tragicky. 22. června 1951 otevřeli cestu ke hvězdám Dezik a Cigan. Gazenko zaznamenal všechno: tep 250, čtyřikrát více, než je norma. Zvýšení váhy pětinásobné. Ale převládla radost: "Jsou živí!" křičeli všichni, když se raketa vrátila. Při dalším testu zahynul Dezik a později i Cigan.

Pak přišla řada na Mišku a Čižika. Ti rovněž zahynuli. Pes Smelyj se v předvečer druhého letu dal na útěk. Nahradil ho Zib, který nebyl vycvičený. Je rok 1954, následují další jména a další mučedníci. V letech 1957 a 1958 byly experimenty tvrdší: kvóta 473 kilometrů a deset minut ve stavu beztíže. V roce 1960 následují lety Lajky, Belky a Strelky, známých psů sovětského dobývání vesmíru. Tentokrát to nebylo žádným tajemstvím. Celý svět musel sledovat lety prvních živých bytostí vyslaných do kosmu. Lajka však zahynula strašlivou smrtí: zaživa uhořela. To Sovětský svaz léta skrýval. A pokud jde o Belku a Strelku: "Pravda je taková, že když se z letu vrátili oba psi nezranění, jeden z nich se pitval. V případě těchto dvou psů byla učiněna výjimka," zaznamenal Gazenko.

ČTK