Nejnáročnější stroj, jaký byl kdy postaven. Legendární americký letoun slaví 70. narozeniny
Špionážní letadlo Lockheed U-2 „Dragon Lady“ se zrodilo na začátku studené války, slouží ale dodnes.
Oddělení pro pokročilé vývojové programy americké společnosti Lockheed, které je známé spíš pod přezdívkou Skunk Works, dalo světu mnoho nevšedních letadel. Kancelář spojená se jménem legendárního konstruktéra Kellyho Johnsona stála za druhoválečnou stíhačkou P-38 Lightning, průkopnickým proudovým strojem P-80 Shooting Star nebo „třímachovým“ špionážním letounem SR-71 Blackbird. Už před ním pro výzvědné úkoly zkonstruovala typ, který se místo rychlosti spoléhal na výšku letu. Stroj pojmenovaný U-2 poprvé vzlétl 1. srpna 1955.
Přečtěte si také: Nejslavnější výměně špionů předcházelo mlžení Američanů. Sestřeleného pilota dlouho zapírali
Letadlo, které na první pohled připomíná přerostlý větroň vybavený proudovým motorem, létá během misí přes 20 kilometrů nad zemí, což se v době jeho konstruování zdálo jako naprosto bezpečná výška. Představitelé letectva a Ústřední zpravodajské služby (CIA) dokonce tvrdili, že se letadlo bude při misích nad Sovětským svazem pohybovat i mimo dosah radarů. Jak se rychle ukázalo, sovětská protivzdušná obrana byla od počátku schopná pohyb letadel sledovat. Nějakou dobu však ještě trvalo, než se američtí piloti na špionážních misích museli začít bát sestřelení.
Létat s U-2 není nic snadného
První roky služby jim tak přinášelo nejvíce starostí samotné letadlo a jeho nesnadné pilotování. Už premiérový let se uskutečnil neplánovaně – pilot Tony LeVier chtěl jen vyzkoušet chování stroje při pojíždění vysokou rychlostí, když ale dosáhl 130 kilometrů v hodině, ocitlo se letadlo ve vzduchu. LeVierovi dalo dost práce, aby se mu povedlo na solné pláni Groom Lake zase přistát. Letadlo to odneslo drobným poškozením a zkušebnímu pilotovi dalo následné hledání ideálního způsobu přistání dost práce. U-2 má totiž kvůli velkým křídlům tendenci těsně nad zemí stále pokračovat v letu.
Nejlepší metodou nakonec bylo letadlo zhruba 60 centimetrů nad zemí takzvaně přetáhnout a vlastně nechat spadnout na přistávací plochu. Protože by pro pilota odhadnutí vhodné výšky bylo obtížné, provází ho na ranveji během přistání kolega v rychlém autě, který mu vysílačkou radí, kdy je pro přistání ta nejlepší chvíle. Na komplikovaný proces se můžete podívat tady:
Náročné bylo od počátku také samotné létání ve velkých výškách. U prvních verzí se totiž maximální přípustná rychlost a rychlost, při které hrozila ztráta vztlaku, lišily jen o zhruba 20 kilometrů v hodině a pilot musel v tomto úzkém intervalu letadlo za každou cenu udržet.
První rok po prvním letu zabraly zkoušky nového stroje a také zacvičování pilotů. Už na začátku září 1955 vystoupalo letadlo, kterému se později podle názvu programu začalo říkat Dragon Lady, do téměř 20 kilometrů, a ve stejné době už LeVier vycvičil první pětici pilotů. Museli to být zkušení letci, U-2 totiž dlouho nebylo k dispozici ve dvoumístné verzi. Letoun je navíc proslulý tím, že se s ním špatně létá. „Je to nejnáročnější stroj, jaký byl kdy postaven... Po celou dobu letu zápasíte s letadlem, navíc musíte ovládat kamery, což vám ale na druhou stranu nedává čas na to, abyste se starali o to, zda jste nad Ruskem, nebo nad jižní Kalifornií,“ řekl pilot U-2 a pozdější šéf letových operací NASA Martin Knutson.
Dračí dáma versus Dvina
Do ostré akce se letouny, jejichž provoz spadal pod CIA, dostaly koncem června 1956, kdy podnikly první lety nad východním Německem a Polskem. O pár týdnů později pak U-2 zamířil i nad sovětské území, zprvu však jen díky posvěcení britské vlády – svolení k pronikání nad SSSR ze strany administrativy prezidenta Dwighta Eisenhowera přišlo až později. Washington byl přitom poněkud zneklidněn tím, že Sověti mohli svými radary lety oproti původním slibům sledovat. Americké špionážní stroje, které se CIA snažila jistou dobu vydávat za letadla sloužící k meteorologickému výzkumu, nicméně létaly příliš vysoko na to, aby je mohly reálně ohrozit sovětské stíhačky či rakety.
To přestalo platit 1. května 1960, když z americké základny u pákistánského Péšávaru odstartoval na svou 28. misi Francis Gary Powers, v té době nejzkušenější pilot U-2. V plánu operace nazvané Grand Slam měl přeletět napříč Sovětským svazem až do severonorského města Bodö. Vyfotografovat měl základnu Bajkonur, dále měl zachytit atomové laboratoře v Čeljabinsku a zejména pak oblast u Petrohradu, kde se stavěla základna balistických raket. Sověti americký letoun zaregistrovali už nad Afghánistánem a záhy proti němu vyslali několik stíhaček, ty ale byly proti vysoko letícímu cíli bezmocné. To ale neplatilo o raketách nového protiletadlového komplexu S-75 Dvina.
Powersův letoun byl sestřelen jižně od Sverdlovska, pilotovi se ale podařilo zachránit na padáku a skončil v sovětském zajetí. V srpnu 1960 byl odsouzen ke třem letům vězení a sedmi letům nucených prací. Začátkem roku 1962 se podařilo dojednat výměnu, v rámci níž Sověti získali za Powerse a amerického studenta Frederica Pryora, zatčeného v létě 1961 ve východním Berlíně pro údajnou špionáž, svého agenta Rudolfa Ivanoviče Abela (skutečným jménem Viljam Fišer), který deset let řídil výzvědnou síť v USA.
Nekonečná služba U-2
Sestřelení zdánlivě nezranitelného stroje vyvolalo ve Spojených státech šok a vyústilo v rozhodnutí U-2 už nad SSSR neposílat. Kariéra letadla tím ale rozhodně neskončila, Američané jej začali nasazovat proti zemím s méně vyspělou protileteckou obranou. Už o dva roky později se díky letům U-2 podařilo odhalit sovětské přípravy na rozmístění nosičů jaderných zbraní na Kubě, což vyústilo v karibskou krizi, během níž se svět v říjnu 1962 ocitl na prahu atomové války. Několikadenní napjatou situaci se podařilo uklidnit, její obětí se nicméně stal jeden z pilotů U-2 Rudolf Anderson, kterého 27. října 1962 opět sestřelila raketa z S-75. Stejné protiletadlové zbrani ostatně padlo během 60. let za oběť několik pilotů tchajwanského letectva, kteří létali s U-2 nad Čínou.
Během 60. a 70. let minulého století Američané používali Lockheedův špionážní stroj, který se v roce 1968 dočkal vylepšené a snáze pilotovatelné verze U-2R, intenzivně nad Vietnamem, kde jej nasazovali také k taktickému průzkumu. Během následujících dekád se stroje pohybovaly nad mnoha konfliktními oblastmi od Blízkého východu přes Kosovo nebo Irák až po Afghánistán, kde U-2 z výšky pomáhaly odhalovat improvizované výbušné nástrahy, ale také sledovaly komunikaci povstalců. Část letadel se dostala i do služeb NASA, která je využívala k průzkumu vysokých vrstev atmosféry.
Mohlo by vás také zajímat: CNN: Špionážní balón a dvě velké neznámé. Sestřely záhadných objektů v USA budí pozdvižení
Během let se opakovaně objevily informace o chystaném vyřazení U-2, jejichž roli pro sledování sovětského a později ruského území už dávno přebraly stále se vylepšující špionážní družice. Pro taktické nasazení pak nyní slouží hlavně dálkově ovládané stroje jako RQ-4 Global Hawk, představený na přelomu století. Definitivní konec letadla, které americkému průzkumu slouží už sedmou dekádu, se ale stále oddaluje. V létě 2024 letectvo plánovalo vyřazení všech tří desítek zbývajících exemplářů do roku 2026, vzápětí jim však našlo nové využití, když je nasadilo na sledování americko-mexické hranice.
Zdroj: ČTK, Air Force Times
Video, které jste mohli minout: Jak střílel legendární Hawker Hurricane? Podívejte se na zničující palbu jeho osmi kulometů