Je možné cestovat časem? Za určitých podmínek možná ano

Možnost cestovat časem nás nepřestává fascinovat, a to navzdory řadě paradoxů, jež jsou s ní spojeny; anebo možná právě proto. To platí třeba pro slavný myšlenkový experiment s názvem dědečkův paradox. Podle něj není cestování do minulosti v podstatě možné, neboť při takové návštěvě člověk nepochybně učiní kroky, které změní posloupnost událostí a tím pádem i znemožní, aby se jedinec k cestování časem vůbec dostal.

Myšlenka zmiňuje návrat do minulosti a vraždu vlastního dědečka, kvůli čemuž se ale člověk (a zároveň velmi nezvedený vnuk) nikdy nenarodí, a tudíž se nebude moci vrátit do minulosti. I mnohem menší ovlivnění reality však musí nutně vést ke změnám ve sledu událostí. Za jakých podmínek bychom ale v čase cestovat skutečně mohli?

Vzdálená budoucnost? Žádný problém

V souvislosti s Einsteinovými teoriemi relativity (obecnou i speciální) se hovoří o takzvané dilataci času. To v praxi znamená jeho zpomalení u objektů, které se pohybují velkou rychlostí či se nacházejí v silnějším gravitačním poli. Proto například výzkumníkům na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) uběhne během mise o něco méně času nežli lidem na Zemi. Reálně se jedná o posun v řádu několika tisícin sekundy, ovšem pokud by stanice cestovala rychlostí blížící se rychlosti světla, rozdíl by se dramaticky zvyšoval.

Pokud si tedy představíme, že bychom třeba na 9 let odletěli do vesmíru pomocí lodě schopné dosáhnout třeba 90 procent rychlosti světla, po našem návratu na planetu Zemi by pozemšťanům uběhlo dlouhých 22 let. Technicky vzato se tedy jedná o cestování časem, a to do budoucnosti. Příklady takové časové dilatace jste mohli vidět ve filmu Interstellar, v němž se opakovaně řeší, že čas na různých planetách a v různých solárních systémech ubíhá velmi rozdílnou rychlostí – a to především v souvislosti s rozdílnou silou gravitace a rychlostí pohybu kolem středu galaxie.

Složité cesty do minulosti

S možným cestováním do minulosti je to však mnohem složitější. Nejpravděpodobnějším konceptem, jež by něco takového mohl umožnit, je uzavřená časupodobná křivka. Jedná se o uzavřenou smyčku v časoprostoru, jež by teoreticky mohla umožnit nějakému objektu návrat do jeho vlastní minulosti. Tento předpoklad je úzce spojen s existencí takzvaných červích děr, na něž jste ve sci-fi tvorbě také pravděpodobně narazili (zdravíme Hvězdnou bránu). Ve sféře skutečné fyziky se však jedná o hypotetický objekt, který dokáže vytvořit jakousi zkratku napříč časoprostorem – je však limitován časem, v němž červí díra vznikne. Tím pádem se není možné vrátit do libovolného období v minulosti, neboť v ní červí díry nebyly.

Ruský fyzik Igor Dmitrijevič Novikov v 80. letech přišel s formulací takzvaného Novikovova principu selfkonzistence, který do teoretizování o cestování časem vnáší určitý řád. Podle něj je totiž pravděpodobnost jakékoli události vedoucí k vytvoření časového paradoxu nulová. Budoucnost je už svým způsobem daná, a tak pokud se nám podaří odcestovat do minulosti, není možné prostřednictvím svého chování v minulé časové rovině změnit tu přítomnou či budoucí – ty jsou totiž výsledkem dějů v minulosti, které se už odehrály a do nichž zapadá i tato cesta časem.

Přestože Novikův přístup není všeobecně uznávaný, dává nám alespoň naději – pokud by totiž nebylo možné paradoxy spojené s cestováním časem vyvrátit, pravděpodobně bychom se této lákavé myšlenky museli vzdát úplně. A tak přestože se věda (ať už z pohledu obecné relativity, či kvantové fyziky) dosud nedokázala k cestování časem jasně vyjádřit, naděje stále žije.