Proč Němci ani Sověti nelitovali své zajatce. Tajné dějiny 2. světové války

„V dějinách novodobých válek nikdy nebyl zabito tolik vojáků tak narychlo.“ Timothy Snyder, Krvavé země.

Ženevské úmluvy

Čtyři Ženevské úmluvy (konvence) a tři dodatkové protokoly, které upravují podmínky a pravidla na ochranu osob boje se neúčastnících (civilisté) nebo z bojů vyřazených (váleční zajatci, ranění a nemocní vojáci) během ozbrojených konfliktů podle mezinárodního práva. Poslední revize ženevských úmluv byly sjednány na diplomatické konferenci konané v Ženevě od 21. dubna do 12. srpna 1949, přičemž byly aktualizovány předchozí první Ženevská úmluva, druhá Ženevská úmluva a třetí Ženevská úmluva a doplněna čtvrtá Ženevská úmluva. Ženevské úmluvy byly ratifikovány celé nebo s výhradami 194 státy. To ale zdaleka neznamená, že byly těmito státy dodržovány. V případě Sovětského svazu a Německa měly jen cenu papíru, na nichž byly napsány. Pro ilustraci stačí jen jedna věta: Válečný zajatec nesmí být podroben tělesnému zmrzačení nebo lékařskému či vědeckému pokusu jakéhokoli druhu, který není odůvodněn lékařským ošetřováním dotčeného zajatce a který není v jeho prospěch. „Váleční zajatci musí být vždy chráněni před násilným činem nebo zastrašováním, před urážkami a před zvědavostí obecenstva. Represálie jsou proti válečným zajatcům zakázány.“

Zajatci Stalina…

Při porážce Němců u Stalingradu padlo podle Manfreda Kehriga do zajetí 123 998 příslušníků německé armády. Vysílení, vyhladovělí a z hlediska počtů extrémně oslabení obránci z řad Rudé armády najednou měli zajistit zásobování nejen pro sebe, ale i pro ně. Stalinovi zajatci, pokud neskončili kulkou příslušníků tajné politické policie, skončili na léta a desetiletí v gulazích bez ohledu na fakt, že se jednalo pouze o vojáky poslouchající rozkazy. Menší část vězňů se podařilo rekrutovat do Rudé armády, ale z logiky věci tam rozhodně neměli výsostné postavení. Podobně jako v případě Hitlerových zajatců, i oni při přesunech na Sibiř umírali po tisících, ať už podvýživou, zimou, nebo prostě jen tím, že stráže je popravovaly za sebemenší prohřešek.

Podle historika a spisovatele Timothyho Snydera i sovětské zajatce šokovala krutost, s jakou s nimi bylo zacházeno. Zajatci od Kyjeva museli bez přestání pochodovat 400 km, což znamená, že se museli naučit spát za chůze. Pochody smrti mířily k táborům, nedostávalo se jídla a ti, co padli vysílením, byli stříleni přímo u cest, přičemž jejich těla zůstala ležet podél, aby se o ně postaralo místní obyvatelstvo. Úmrtnost při transportech vlakem, kdy se používaly otevřené vagony nikterak chránící před nepřízni počasí, dosahovala až 70 %. Když vlak zastavil, často bylo nutno „jen“ odklidit těla umrzlých zajatců. Oficiální norma denního přídělu kalorií byla německými úřady stanovena hluboko pod hodnotou, na které lze přežít. V praxi to znamenalo, že přežít mohla je část. „Jeden ze zajatců usoudil, že se po nich chce, aby byli solidární a o jídlo se dělili. Snad tento voják prostě nedokázal uvěřit tomu, že nacistické Německé úmyslně hubí lidi hladem – jako to dělal Sovětský svaz,“ píše Snyder v Krvavých zemích. Němečtí strážní a dozorci byly vyzýváni a pod pohrůžkou trestu upozorňováni, že se nemají ostýchat vůči zajatcům používat zbraně. Hlavní proviantní důstojník wehrmachtu Eduart Wagner prohlásil, že „práce neschopní zajatci mají vyhladovět“. V zajateckých táborech, které Němci zřídili v Bělorusku, dosahovala úmrtnost až dvou procent denně!

… a Hitlera

V bitvě u Smolenska zajala armádní skupina Střed 348 000 osob. Každý ze sovětských vojáků věděl, že v očích politruka se kapitulace rovnala smrti, totéž často platilo i v případě ústupu. „Bojuj, nebo zemři,“ znělo zákopy. V porovnání s tím mohlo vypadat zajetí jako ne zrovna špatná volba, zejména pokud se k vojákům dostala propaganda o tom, jak je zajetí vlastně „bezbolestné“. Netušili, že opak je pravdou. Hitler nebral v úvahu žádné mezinárodní smlouvy a dohody, a pokud ano, tak jen po dobu, kdy se to jemu samotnému hodilo. Mezinárodní dohody, tedy v tomto případě Ženevské úmluv, měly zajistit, že zajatci na všech stranách konfliktu budou mít více či méně srovnatelné, v každém případě však lidské podmínky. Z hlediska válečného zacházení se zajatci však Hitler volil záměrně zvrácenou logiku. Zacházel s nimi velmi brutálně a chtěl, aby o tom jeho vojáci věděli, a měli tak strach dostat se do sovětského zajetí, kde by jim hrozila „odveta“ v podobě stejně drsného zacházení. Hitler chtěl, aby bojovali do posledního dechu ani ne tak z politických důvodů, jako proto, že se neuměl smířit s myšlenkou, že by se vojáci „panské rasy“ vzdávali a byli vydáni na pospas „podlidem“ z Rudé armády.

Stalin zaujímal totéž stanovisko a v srpnu 1941 nechal rozhlásit, že pokud padne sovětský voják do nepřátelských rukou živý, stává se dezertérem a následky tohoto činu ponese jeho rodina. V praxi to znamenalo uvěznění. Důkazem, že to myslel opravdu vážně, bylo zajetí jeho vlastního syna. Faktem je, že Jakov Džugašvili nebyl zajat v uniformě, ale v civilním oblečení. Je jen logické, že se toho snažili Němci propagandisticky využít, posléze ho chtěli vyměnit za Friedricha Pauluse, který padl do zajetí u Stalingradu. Stalin údajně výměnu odmítl s tím, že „neměníme nadporučíka za polního maršála“.

Když Jakov Džugašvili uslyšel zprávu o tom, že zajatci jsou zrádci, spáchal sebevraždu skokem do elektřinou nabitého plotu v koncentračním táboře Sachsenhausen. S transporty německých zajatců do gulagů to bylo podobné jako s transporty sovětských zajatců do zajateckých a koncentračních táborů. Podmínky, o nichž se zmiňují Ženevské konvence, tady nikdy nepanovaly, běžné byly tresty za sebemírnější prohřešek, popravy bez soudu, snahy o vyhladovění. Ostatně masakr polských civilních i válečných zajatců v Katyni, kde sovětská NKVD popravila zhruba 22 000 lidí, je dnes už dostatečně známý. Z části šlo o vojáky zajaté během invaze SSSR do Polska v době, kdy si v rámci paktu Molotov–Ribbentrop mezi sebe Hitler a Stalin nic netušící Polsko rozdělili.

Text: Topi Pigula