Operace Krkonoše: Sověti chtěli po Československu okupovat i Polsko. Naše tanky už stály na hranicích

Sovětský svaz si hlídal své území vlivu, kam spadaly všechny socialistické státy včetně Vietnamu, Kuby nebo afrického Mosambiku či Angoly. Státy východní Evropy pro něj v době studené války byly důležité zejména jako nárazník pro případ, že by konflikt nabral svou „horkou“ podobu. Proto se za každou cenu snažil zhatit možné transformační procesy, které by země jako Československo či Polsko nasměrovaly směrem k demokratickému vývoji. Jak ukázala „bratrská pomoc“ v srpnu 1968, byl ochoten sáhnout i k brutální síle.

Rozkaz zněl jasně

Operace Dunaj byl krycí název pro vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, operace Krkonoše měla stejný cíl, jen s tím rozdílem, že přepadnout se mělo Polsko. Důvod byl stejný jako v případě Československa. Vývoj směřoval k potlačení komunistického vlivu, když se k moci dostávalo hnutí Solidarita vedené pozdějším polským prezidentem Lechem Wałęsou. Nevýhodou Poláků bylo, že v zemi měli rozmístěné dvě divize Sovětské armády. V rámci akce se ke vpádu nachystalo 20 sovětských divizí, 2 divize vojsk Německé demokratické republiky a dvě divize československých vojáků. Celkem se tedy měly na přepadení Polska a potlačení tamního politického vývoje podílet vojáci tří spřátelených zemí.

Ostré cvičení

1. slánská a 9. táborská tanková divize měly 6. prosince 1980 vyhlášený poplach. Vojákům se řeklo, že se jedná o mimořádné cvičení, ale fakt, že se fasovala ostrá munice, naznačoval skutečně mimořádnou situaci. Běžně se ostré střelivo chlapcům základní vojenské služby, často minimálně vycvičeným, nevydávalo.

Čtěte také: Dubček byl politik kompromisu, nikoli slaboch. Okupaci vnímal jako prohru a křivdu

Celkem československá lidová armáda aktivovala zhruba 17 tisíc vojáků, 540 tanků, 260 bojových vozidel pěchoty a kolem 340 obrněných transportérů. Část československých vojáků se setkala se sovětskou obrněnou technikou ze Střední skupiny vojsk, která byla v Československu „dočasně umístěna“ od okupace v srpnu 1968. Zatímco o plánu vpádu do Polska se mezi obyčejnými vojáky jen proslýchalo, důstojníci nafasovali konkrétní mapy a letecké snímky míst, která měli obsadit. „Dostal jsem rozkaz, abych velel třem obrněným transportérům průzkumné čety OT-65 s kulometem ve věži. Naším úkolem bylo obsadit náměstí v jednom polském městě, mělo v názvu slovo Góra,“ vyprávěl pro Paměť národa Vítězslav Velc, v roce 1980 desátník u chemické jednotky.

Solidarita vyhrála

Vojáci se zastavili nedaleko československo-polských hranic, kde se čekalo na další příkazy z Moskvy. Naštěstí v úterý 9. prosince 1980 vydal prezident Gustáv Husák rozkaz, na jehož základě se naše jednotky vrátily do kasáren. Invaze do Polska se nekonala, a Polsko se tak stalo první evropskou zemí, v níž padl komunistický režim. Sílící polské hnutí Solidarita se pro okolní země stalo ukázkou, že je možné zvrátit vývoj směrem k demokracii a svobodným volbám. Zároveň se ale ukázala nepřipravenost československé armády.

Řidiči tanků měli problémy se zvládáním vozidel na zmrzlém asfaltu, technika zapadala, působila škody na majetku a navíc atmosféra mezi vojáky základní služby a důstojníky z povolání nebyla zrovna vstřícná. „Armáda byla v totálním rozkladu. Autorita nadřízených fungovala pouze na základě vyvolávání strachu a místo skutečné bojové přípravy se neustále jen uklízelo. Vojáci jako lidi velitele nezajímali. Existoval obrovský problém se šikanou, ale nikdo ho neřešil,“ říká v Paměti národa Marek Franěk.

Zdroj: Paměť národa / VHÚ Praha