Dubček byl politik kompromisu, nikoli slaboch. Okupaci vnímal jako prohru a křivdu

Symbol Pražského jara, Alexander Dubšek, až do poslední chvíle nevěřil, že se Sověti rozhodnou potlačit československé reformy silou. „Veškeré hrozby bral na lehkou váhu, velice je podceňoval,“ popisuje historik Milan Bárta. „Myslel si, že má situaci pod kontrolou.“ Mýlil se. Brzy po invazi vojsk Varšavské smlouvy ztratil politickou moc, problematickými ústupky navíc sám přispěl k nástupu normalizace.

Oblíbený, ale nikoli světový politik

Byl miláčkem národa. Ikonou socialismu s lidskou tváří, která se nechávala fotit klidně i v plavkách na bratislavském koupališti. Alexander Dubček působil po svém jmenování do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ jako zjevení. Pro zemi ztrápenou ponurými 50. lety představoval sympatický Slovák velkou naději.

„Nemyslím, že by byl vrcholným politikem evropského nebo světového formátu. To pravděpodobně ne. Zcela jistě však vyčníval z garnitury komunistických funkcionářů, kteří se v Československu objevili po druhé světové válce. Otevřel prostor pro dialog a svobodu smýšlení, usiloval o mnohé reformy. Zavedl do zdejší politiky slušnost,“ připomíná historik Milan Bárta, který se zaměřuje na československé dějiny druhé poloviny 20. století.

Jaro 1968 zůstane pro Dubčeka až do konce života obdobím, na které bude vzpomínat. Jemuž se už nikdy nepřiblíží. Ani vzdáleně.

Člen protinacistického odporu

Už tehdy toho měl v životopise mnoho zajímavého. Narodil se 27. listopadu 1921 do rodiny zapáleného komunisty, jehož rodina se vzápětí vypravila do sovětského Biškeku pomoci se založením družstva Interhelpo. Na Slovensko se Dubčekovi vrátili až v roce 1938, chvíli poté se Alexander stal členem ilegální komunistické strany.

Za války se zapojil do protinacistického odporu. Zatímco otec Štefan skončil v koncentračním táboře, budoucí slavný politik se spolu s bratrem Júliem zúčastnil Slovenského národního povstání. Byl v něm coby chrabrý partyzán dvakrát raněn. Traduje se, že jakmile ho nacisté postřelili, z místních jej nechtěl nikdo ošetřit kvůli strachu z německé odplaty. Zachránil ho až lékař jménem Bojko, který na Slovensko odešel ze SSSR.

„Pro Dubčeka to vůbec nebyly snadné časy, jeho bratr při povstání padl,“ vypráví historik Bárta. „Dubček o tom později příliš nemluvil, jeho válečné působení každopádně dokazuje, že to nemohl být zbabělý člověk. Jakmile se někde něco dělo, neseděl stranou.“

Politickou kariéru započal po válce

Na své velké kariéře začal pracovat bezprostředně po válce. V letech 1955–58 studoval v Moskvě politické vědy, za spolužáka měl například i Michaila Gorbačova.

„Sovětský svaz sice zažil na vlastní kůži, jeho negativní stránky si však vůbec nepřipouštěl,“ míní Bárta. „Tak jako tak to bylo pro jeho zrání klíčové. V Moskvě pobýval i v době XX. sjezdu KSSS a Chruščovova známého projevu kritizujícího kult osobnosti. To jej nasměrovalo k pozdějšímu usilování o socialismus s lidskou tváří. Jeho roky v SSSR byly Dubčekovi platné ještě z jednoho důvodu: dost mu pomohly v politické dráze. Leonid Brežněv mu říkal náš Saša, Sověti Dubčekovi obecně hodně důvěřovali. Představovalo to pro něj důležité body k dobru v přetahované s Antonínem Novotným.“

Nástupce Novotného

Zkraje roku 1968 byl právě prezident Novotný zbaven funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. Jeho nástupcem se stal čtyřicátník vlídného pohledu, s nímž se předtím dostal už několikrát do otevřeného konfliktu a který byl mimo jiné členem tzv. barnabitské rehabilitační komise zkoumající politické procesy 50. let. Následovala Dubčekova slavná éra. Několik omamných měsíců, jejichž chmurnou pointou byly až tanky v srpnových ulicích.

„Jakmile se na československé uvolňování začala valit kritika od KGB a jestřábů typu Poláka Gomulky a východního Němce Ulbrichta, Brežněv Dubčeka poměrně dlouho bránil. Stále doufal, že se mu s ním podaří dohodnout, aby reformy omezil. My jsme si sice navykli říkat srpnové invazi Brežněvova, pokud by ale záleželo na mínění ostatních, došlo by k ní už na jaře,“ tvrdí Bárta. „Momentů, kdy trpělivost došla už i Brežněvovi, byla nicméně celá řada. Velkou roli hrálo neplnění slibů, které od Dubčeka v průběhu roku 1968 slyšel při různých setkáních. Dubček jej ujišťoval, že podřídí kontrole ministerstvo vnitra či sdělovací prostředky. Pak se ale pokaždé vrátil do Československa, uchýlil se maximálně ke kompromisu, spíše však svá přislíbená rozhodnutí oddaloval. Brežněva to štvalo, dokola Dubčeka uháněl po telefonu. Postupem času byla československo-sovětská setkání stále častější, Brežněv se svému Sašovi snažil dát poslední šanci. Invazi posvětil teprve na začátku srpna 68.“

Šok z okupace

Dubček z ní byl šokovaný. Když se o ní v nočních hodinách na jednadvacátého dozvěděl, hlavou mu letělo, jak mu to Sověti mohli udělat. „Byla to pro něj osobní prohra a křivda,“ říká Bárta. Brzy však mělo dojít na první signál, že pohled na Dubčeka jako velkého reformátora zatuchlého systému je tak trochu mýtus.

Sověti jej spolu s dalšími vysokými představiteli státu neprodleně zatkli a dopravili na své území, kde je nevybíravě nutili podepsat tzv. Moskevský protokol, označující okupaci za bratrskou pomoc. Dokument, který fakticky nasměroval Československo k normalizaci, nepodepsal jediný z pokořených – František Kriegel. Dubček se na rozdíl od něj nátlaku podvolil.

„Zpočátku to podepsat nechtěl. Byl ale pod obrovským tlakem. Mířili na něj samopaly, traduje se, že pod presem sovětských požadavků několikrát omdlel. Vůbec netušil, co se ve vlasti děje. Muselo to pro něj být nesmírně složité. Myslím, že byl rozhodnutý vzdorovat. Uvědomoval si však, že setrvávání v neochvějném odmítání není v dané situaci možné. Byl koneckonců politickým realistou,“ domnívá se Bárta.

„A že to Kriegel ustál? Byl interbrigadistou ve španělské občanské válce, v Číně se zúčastnil bojů proti Japoncům. Taky šlo o lékaře. Z podstaty své profese se setkával s lidským utrpením, musel se naučit jej překonávat. Vedle toho měl nesporně velice silně vyvinutý smysl pro čest, pro spravedlnost. Dubček byl na rozdíl od něj především politik. A to politik kompromisu. Doufal, že podpisem dosáhne odchodu sovětských vojsk ze země. Že reformní proces bude moci pokračovat, byť v pozměněné podobě,“ dodává Bárta.

Představa reforem se nenaplnila

Dopadlo to jinak. Země si na odchod sovětských vojsk musela počkat přes dvacet let, Dubčeka čekal strmý politický pád. Ještě předtím se však v srpnu 1969 zdiskreditoval podepsáním tzv. pendrekového zákona, na jehož základě došlo při výročí okupace k brutálnímu zásahu proti demonstrantům.

„To bylo jeho největší, osudové selhání,“ míní Bárta. „Dubček měl za rok od invaze dost času, aby si uvědomil, že jeho politika skončila v troskách. Že nikam nevede. Pokud by z politiky důstojně odstoupil už v dubnu 1969, kdy byl nucen předat funkci prvního tajemníka ÚV KSČ Gustávu Husákovi, nejspíš by zůstal osobou, na niž vzpomínáme vyloženě v dobrém. To se bohužel nestalo. Nedokázal si připustit, že jeho éra skončila.“

Chvilku byl odsunutý na post velvyslance v Turecku, pak přišel i o tohle místo. Vyloučili jej z KSČ, byl takřka neustále očerňován v novinách, označovali ho za pravicového extremistu.

„To pro něj musel být obrovský šok. Sledovala ho StB, najednou se od něj odvraceli přátelé, zůstal velmi osamělý. V 70. letech se ještě nějakou dobu pokoušel oponovat, Husákovi psal dopisy. Vzápětí ale na svou politickou roli rezignoval. Uvědomil si realitu. Skončil v úplném ústraní, pracoval u Státních lesů v okrajové části Bratislavy, než na počátku 80. let odešel do důchodu,“ popisuje Bárta.

Poslední hvězdná chvíle

Jedna hvězdná chvíle jej ovšem přece ještě čekala. Jakmile začala sametová revoluce, znovu vystupoval před zaplněnými náměstími, desítky tisíc lidí mu dojatě tleskaly. Opět vyšel ze stínu. A stejně se neubránil lehkému rozčarování. Dubček snil o návratu k poměrům Pražského jara, jenže vývoj se mezitím ubíral jinam.

„Podle mého se s tím dokázal vypořádat ještě celkem dobře, vždyť se stal předsedou Federálního shromáždění,“ namítá historik Bárta. „Existují zákulisní povídačky o jeho zklamání, že se nestal prezidentem on, nýbrž Václav Havel. Přesto i tak musel cítit zadostiučinění. Vrátil se přece do vrcholné politiky, stal se druhým mužem státu. S realitou se velice rychle smířil. Navíc – pokud by v roce 1992 tragicky nezemřel po autonehodě, asi by se stal prvním prezidentem samostatného Slovenska.“

Tragická nehoda

Zmíněné neštěstí je poslední kapitolou Dubčekova košatého osudu. 1. září 1992 pršelo a vůz s bělovlasým politikem chvátal po D1 rychlostí přes 130 km/h. U Humpolce dostalo auto smyk, vyletělo z dálnice. Jeden z nejznámějších politiků v dějinách Československa utrpěl vážná zranění, helikoptéra jej dopravila do pražské nemocnice Na Homolce. O dva měsíce později zemřel.

Kolem jeho konce se okamžitě vyrojilo mnoho konspiračních teorií. Že za tím stála Moskva, že mu Mečiar poškodil brzdy. Třebaže pro lecjakou podobnou variantu existovaly více či méně logické důvody, žádná z nich se nepotvrdila. „Pokud by na Dubčekově vozidle došlo k zásahu s neblahými důsledky, československé vyšetřovací orgány by na to nejspíše přišly,“ odmítá Bárta. „Nepřiměřenou rychlost v daném úseku koneckonců připustil i samotný Dubčekův řidič. A roli hrál i Dubčekův zvyk jezdit v autě nepřipoutaný.“

O jeho skutečném odkazu a někdejší vině na zabřednutí do normalizačního bezčasí se dodnes vedou spory. Třeba slovenský herec a bývalý politik Milan Kňažko svého krajana poznal zblízka. A smířlivě tvrdí: „Dubčekovu osobnost si netroufám soudit. Říkám: Byl to především dobrý člověk.“